Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Německý úřad pro ochranu ústavy (BfV), tedy německá civilní kontrarozvědka, označil celostátní parlamentní stranu Alternativa pro Německo (AfD) za prokazatelně pravicově extremistickou. Když tajná služba označí politickou stranu s momentálně nejvyššími preferencemi za bezpečnostní hrozbu, nejde jen o jakousi nedůležitou právní kvalifikaci. Je to přinejmenším silný signál a známka velkého politického problému. Hned poté byl publikován průzkum veřejného mínění, podle něhož by 48 % Němců souhlasilo se zákazem této strany.
Evropským pravicovým extremistům preference už léta rostou, ale doposud jsme neviděli, že by nějaká z dominantních politických stran měla být zakázána a její členové postihováni. Právě o tom se nyní v Německu vede diskuse a během ní svedou nejsilnější strany v zemi zásadní politický souboj. A ten, chtě nechtě, bude pro Evropu, a tím i pro nás, precedentní.
Německo je však naprosto specifická země a jako taková má své unikátní vnitřní problémy. Zkusme se na ně podívat.
Zdá se, že hlavní silou, která dostala preference AfD tak vysoko, není její pravicová a nacionální ideologie. Těch důvodů je jistě více, ale řada Němců mi potvrdila, že zásadní význam sehrává frustrace z mnohaletého stagnování německého hospodářství. Dalším zásadním problémem je pocit mnoha občanů především ve východních spolkových zemích, že stát selhává v řešení jejich základních potřeb.
Zatímco politici, novináři a mediálně aktivní osobnosti často akcentují klimatickou transformaci, genderovou rovnost nebo evropskou integraci, část společnosti řeší jiné otázky a má zcela jiné priority. Jsou jimi ceny energií, nedostatek míst v mateřských školkách, kvalita vzdělání ve státních školách, nedostupné bydlení, migrace a s ní spojená kriminalita, reforma azylového systému a zjednodušené získávání občanství, vznik nebezpečných čtvrtí uvnitř velkých měst, snižující se kvalita veřejné dopravy nebo špatný výkon veřejné správy a naprosto neuvěřitelná byrokracie.
Právě tento rozpor – mezi tím, co lidé skutečně žijí, a tím, co veřejná debata akcentuje – vytváří prostor, v němž AfD úspěšně mobilizuje občanskou nespokojenost. A činí tak jazykem, který je pro mnohé srozumitelnější než oficiální řeč establishmentu.
Z historických důvodů se snad kromě sportovního fanouškovství vyhýbá současné Německo výraznějším projevům vlastenectví. Rovněž místo národa klade větší důraz na důležitost právního státu a desítky let se snaží dělat neagresivní zahraniční politiku, která by nikomu nemohla připomenout nacistická zvěrstva. Nicméně ti, kteří ke svému životu potřebují větší pocit sounáležitosti, jsou pro ně důležité národní symboly a chtěli by být hrdí na svou historii, se v tomto přístupu zcela přirozeně nemohou najít. AfD těmto lidem nabízí identitu založenou na kultuře, jazyku, tradici a výjimečnosti a činí tak naprosto bez jakékoliv historické zodpovědnosti, zato však s velkou politickou účinností.
A ještě jeden faktor je velmi důležitý. Mnozí občané ve východních zemích se ani více než tři dekády po znovusjednocení necítí být plnohodnotnou součástí Německa. Stále přetrvávají značné ekonomické, kulturní i hodnotové rozdíly. Také proto se pro ně AfD stala dobrou protestní alternativou. V posledních volbách dosáhla na východě na více než třetinu hlasů a stala se zde nejsilnější parlamentní stranou.
Podle všeho je označení AfD za extremistickou stranu oprávněné. Otázka jejího případného zákazu je ale něčím víc – je to zkouška schopnosti demokracie čelit protestu bez toho, aby naprosto ztratila důvěru velké části voličů. Problém totiž není v jedné konkrétní politické straně, ale v rozdělené společnosti. Pokud má demokracie tuto zkoušku zvládnout, v žádném případě nestačí nyní diskutované bezpečnostní mechanismy, skupinové i individuální sledování tajnými službami, zákaz práce ve státním sektoru pro členy strany nebo dokonce zákaz strany samotné. To je cesta do pekel. Německá politická scéna musí umět nabídnout něco smysluplného i těm, kteří v ní své místo zatím nenacházejí. A to je mnohem těžší než prosté zákazy.
Pokud by k nim v Německu sáhli, nemůžeme vyloučit, že by se takový krok stal oblíbeným evropským receptem na řešení vnitřních politických problémů. Byla by to opravdu ošklivá hra, na jejímž konci bychom našli naprostou krizi důvěry v evropskou demokracii. Proto by politici neměli myslet na zákazy, ale na to, jak úctyhodným způsobem učinit sami sebe zajímavějšími.
