Článek
Když před více než dvěma měsíci Spojené státy a Izrael společně udeřily na Írán a první ranou zabily nejvyššího vůdce Alího Chameneího, litoval ho málokdo. Alespoň na Západě. Ano, jednalo se o další flagrantní porušení mezinárodního práva, tím se ovšem USA ani židovský stát zjevně omezovat nedají. Nicméně teheránský režim krátce předtím nechal na ulicích bez milosti postřílet patrně desítky tisíc demonstrantů. A už od převratu v roce 1979 se střídavou intenzitou utlačuje ženy, menšiny i opozici, navíc programově vyváží teror a nestabilitu.
Nejhorší variantou vývoje se tehdy jevil - kromě krvavého rozpadu multietnického státu - mocenský nástup vlivných Islámských revolučních gard (IRGC). Jejich puč, chcete-li.
Podle všeho k němu došlo. Jistě pro tuto chvíli.
Je dobré vědět, kdo gardisté jsou. Zrodili se během islámské revoluce jako její obránci i protiváha vůči pravidelné armádě, která sympatizovala se svrženým šáhem. Během války s Irákem (1980–1988) vytvořili pevnou personální síť, která v 90. letech hltavě využila naivní pobídku politiků k hospodářské soběstačnosti.
Díky privilegiím, konexím i nátlaku nyní gardy kontrolují nejméně polovinu íránské ekonomiky. Jejich firmy polykají státní zakázky. Neplatí cla, daně jen výběrově. Účetnictví je tajné. Co se původní, vojenské role týče: Garantují výrobu dronů i raket, podílejí se na jaderném výzkumu, operují v cizině a jejich námořníci jsou nasazeni ve strategickém Hormuzském průlivu.
Volení politici své islámské republice nikdy docela nevládli. Tedy v západním smyslu slova. Íránci přímo vybraný prezident je pohledem z Evropy spíše premiérem, navíc s omezenými pravomocemi. Až donedávna podléhal nejvyššímu vůdci, rahbarovi, který má podle ústavy poslední slovo naopak ve všem. Panuje totiž na základě náboženského pověření. Bylo by proto praktické, kdyby stávající prezident Masúd Pezeškján navázal kontakt s novým rahbarem Modžtabou Chameneím, který v březnu převzal funkci po zabitém otci. To se zjevně nestalo. Gardisté si to nepřáli.
Absurdní? Nikoli v situaci, kdy islámští revolucionáři kočírují Írán s vysvětlením, že přece zuří válka a oni ji jménem Teheránu vedou. Vyhlásili proto vlastní monopol na komunikaci s Modžtabou Chameneím, který byl právě při útoku na otce sám zraněn. Jak? Vážně postižen, tvrdí rozvědky. Lehce poškrábán, kontruje režim. Každopádně se jako rahbar ještě neobjevil na veřejnosti, a to uplynuly dlouhé týdny. Což gardisté zdůvodňují tím, že ho izolace chrání před možným útokem zvenčí.
Jsou to tedy právě gardisté, kdo Íráncům předává údajné vzkazy od kdesi ukrytého rahbara, který podle mnoha zdrojů není při smyslech, ba možná ani naživu. Oni rozhodují o rozhovorech s Američany i agresi vůči blízkovýchodním sousedům. Okázale též ignorují politiky s jejich ekonomickou agendou, kterou odjakživa pohrdali. Ba co více, neohlíží se už ani na ajatolláhy, rozuměj duchovní lídry, kteří podle zažitého klišé Íránu jako třída dominují. Pravda je, že muži s turbany v současnosti slouží revolucionářům jako užitečná stafáž, pokud ovšem přikyvují. Mají-li výhrady, bez váhání je vyhánějí z paláců vlivu.
Nabízí se klíčová otázka: Změnil se v Íránu režim? V ideovém ohledu ne, co do dělby moci ano. Jestli umírnění politici dosud měli šanci ulevit lidem od bigotních pravidel, teď o ni přišli. Uniformovaní revolucionáři jsou navíc připraveni domácí odpor nelítostně potlačit. K míru s okolním světem se rovněž nemají. Gardisté sice byli vychováni v oddanosti islámské revoluci a lze si představit, že s koncem konfliktu formálně vrátí vládu vybraným ajatolláhům a spřízněným politikům. Kolik nově nabyté moci si ale udrží? A co když si zemi prostě ponechají? Kdo jim v tom zabrání?
Krajně pravicový izraelský kabinet protřelého premiéra Benjamina Netanjahua může být spokojen. Každá škoda na íránských průmyslových i vojenských kapacitách dobrá. Facka Teheránu navíc radikálního izraelského voliče vždy potěší a centristického nikdy neurazí. Před říjnovými volbami jako když najdeš. Eratický Donald Trump vyhověl Bibimu i spřáteleným spekulantům, takže vše ok, neboť o Ameriku jako obvykle nejde.
Kdo opět prohrál, jsou svobodomyslní Íránci. Dívky utlačované mizogynními surovci. Studenti nenávidící dogmata. Navzdory velkohubým proklamacím o svobodě i důstojnosti jim americké a izraelské rakety přinesly ještě horší diktaturu. Svržené ajatolláhy nahradila vojensko-podnikatelská mafie, která nemá skrupule ani iluze. Útěk mladých mozků bude pokračovat, protože ne každý má žaludek na kolaboraci s gardami. Írán prohrává.
