Dva roky Tálibánu: Západ řeší, zda pomáhat zbídačelé zemi v rukou radikálů

Před dvěma lety probíhalo v Afghánistánu stahování amerických vojáků i jejich spojenců ze země. Otěže moci postupně přebíralo extremistické hnutí Tálibán. Kvůli strachu ze staronového režimu lidé prchali do zahraničí, a jak se s postupem času zdá, udělali dobře: Navzdory slibům mezinárodnímu společenství i tamnímu lidu se totiž fanatický postoj Tálibů k lidským právům a ženám nezměnil.

Podle agentury Amnesty International se v zemi loni exponenciálně zvýšilo omezení práv žen, svobody sdělovacích prostředků a svobody projevu. Instituce, které podporovaly lidská práva, pak byly Tálibánem výrazně omezeny či zcela zrušeny a protestující čelili svévolnému zatýkání, mučení, někteří beze stop zmizeli.

Mimoto se v Afgánistánu razantně zvýšila chudoba, kterou ještě zhoršilo sucho a další přírodní katastrofy jako silné zemětřesení z června 2022. Při tom zemřelo více než 1100 lidí a zdroje Tálibánu zdaleka nestačily na to, aby nastalou situaci zvládly. Událost tak jen podtrhla závislost hnutí na pomoci humanitárních skupin.

Nynější vládu Tálibánu dosud žádná země oficiálně neuznala. Situace, která dnes v zemi panuje, však u některých vyvolává otázky, zda by světoví lídři raději neměli s hnutím začít více jednat, což by následně mohlo pomoci změnám.

Oponentní hlasy tvrdí, že se Tálibán nikdy nezmění a nemá tedy smysl se s jeho vedením zahazovat.

„Tálibán vyvíjí tlak na ženy, protože chce přimět mezinárodní společenství, aby uznalo jeho vládu,“ podělila se s BBC o svůj dojem kosmetička Sakina, která po červencovém uzavření salonů, které nabízejí „neislámské služby“, jako například úpravu obočí, musí svůj podnik v Kábulu provozovat tajně.

„Pokud bude Tálibán přijat za vládu, může nás zbavit omezení, nebo jich může zavést ještě více,“ sdělila novinářům s nejistotou v hlase, a přisadila tak ke všeobecným obavám, které tuto velmi citlivou politickou otázku obklopují.

Tálibán trvá na tom, že do otázek, jako jsou práva žen, světu nic není a že soustředění se na tuto jedinou záležitost je jen záminkou pro politický distanc.

Zabihulláh Mudžáhid, mluvčí hnutí, navíc v rozhovoru s BBC trval na tom, že „současná vláda měla být uznána již dávno, že v některých oblastech již dosáhla pokroku a že i tuto otázku vyřeší“.

Rozhodnutí, zda s vládou Tálibánu mluvit, či ne, pak ostře rozděluje i rozhořčenou a stále otřesenou afghánskou diasporu, která byla nucena uprchnout z vlastní země. Zatímco někteří volají po dialogu, jiní představitelé chtějí od zbytku světa větší tlak na lídry hnutí, včetně dalších sankcí a dodatečných zákazů cestování, aby se jejich izolace prohloubila.

„Jaký smysl má nějaké navazování vztahů a jednání?“ ptala se pracovníků BBC Zahra Naderová, šéfredaktorka a zakladatelka Zan Times, exilové zpravodajské redakce vedené ženami. „Ukázali, kdo jsou a jakou společnost chtějí budovat,“ dodala na adresu hnutí.

Diplomaté zapojení do dosavadního dialogu dnes proto zdůrazňují, že angažovanost ještě neznamená uznání. Poukazuje pak také na to, že ve vyšších patrech Tálibánu nepanuje úplná spokojenost s přístupem nejvyššího vůdce Achúndzády, což potenciálně otevírá dveře tomu, aby se diplomaté pokusili oslovit méně radikální členy hnutí.

Pokud se tak nestane, „dáme volnou ruku těm, kteří chtějí udržet velkou část obyvatelstva v podstatě ve vězení“, nechal se pro britské novináře pod podmínkou anonymity slyšet západní diplomat, který se účastnil nedávných setkání na střední úrovni s představiteli Tálibánu.

Pro jednotlivé tábory je nicméně těžké najít společnou řeč. Zatímco Západ vidí uznání vlády Tálibánu jako případný ústupek, hnutí tento krok vnímá jako své právo a dlouholetá nedůvěra mezi oběma stranami také dělá své.

Tato patová situace má ale pro obyčejné Afghánce zničující důsledky.

Organizace spojených národů (OSN) například varuje, že její operace v Afghánistánu jsou značně podfinancované, přestože se jedná o jednu z největších humanitárních krizí na světě. Bez patřičného financování bude její potravinový program nucen omezit pomoc velkému množství lidí, kteří se potýkají s hladem a nedostatkem potravin.

V nynějších podmínkách ekonomického kolapsu, který přišel s návratem Tálibánu k moci, potřebuje pomoc přibližně 30 milionů Afghánců z celkových zhruba 40 milionů. Světový potravinový program pak odhaduje, že přímo potravinovou pomoc potřebuje více než 15 milionů Afghánců, přičemž téměř tři miliony z nich jsou na pokraji vyhladovění.

Kromě toho ale problémem zůstává i stav lidských práv v zemi, jak již bylo naznačeno v úvodu článku.

Tu nejbolestivější cenu platí tamní ženy a dívky, které hnutí zbavilo prakticky všech základních práv, přičemž v březnu tohoto roku OSN dokonce uvedla, že Afghánistán se stal pro tuto skupinu obyvatel tou nejrepresivnější zemí na světě.

Jen během druhého roku tálibánské vlády byl ženám zakázán vstup do parků, tělocvičen, na univerzity či do zaměstnání v nevládních skupinách, a to údajně jen proto, že nenosily správně hidžáb nebo porušovaly pravidla genderové segregace.

Zdaleka ale nejde o jedinou ohroženou skupinu v zemi. Podle informací listu The Guardian totiž téměř 4000 státních zástupců a právních zaměstnanců čelí v Afghánistánu hrozbě násilí například kvůli tomu, že členy Tálibánu dostali za mříže. Za poslední dva roky prý hnutí zabilo už nejméně 28 státních zástupců a jejich rodin.

Že by Tálibán najednou obrátil a ustoupil ze směru, kterým se nyní ubírá, ovšem není úplně pravděpodobné. Vše totiž záleží na jediném muži, vůdci Hajbatulláhu Achúndzádovi. Jím vydaná nařízení – formulovaná jazykem islámského práva šaría – jsou totiž absolutní. Nařízené zákazy mohou být zrušeny pouze tehdy, pokud to on nařídí.

V zemi navíc v podstatě neexistuje žádná ozbrojená nebo politická opozice s dostatečnou domácí nebo zahraniční podporou, která by Tálibán mohla svrhnout.