Hlavní obsah

Džihádisté dobývají severozápad Sýrie. Turecko jim v tom nebrání

Foto: Profimedia.cz

Bojovník z organizace Hajat Tahrír aš-Šám v ulicích syrského města Idlib.

Reklama

19. 10. 2022 7:45

Islamisté z organizace Hajat Tahrír aš-Šám (HTS) minulý týden ovládli dříve kurdské město Afrín, které dosud řídily Tureckem podporované povstalecké skupiny. Bojovníci vzešlí z řad al-Káidy chtějí postupovat dál.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na severozápadě Turecka panovala v posledních třech letech relativní stabilita. Od turecké vojenské operace v Afrínu v roce 2018 ovládaly město různé povstalecké skupiny sdružené pod hlavičkou Syrské národní armády (SNA) – pozor, neplést s armádou věrnou diktátorovi Bašáru Asadovi – a kromě občasných střetů mezi jednotlivými frakcemi SNA se v oblasti neodehrávaly žádné větší boje.

Když se letos v červnu pokusila do oblasti vniknout džihádistická skupina Hajat Tahrír aš-Šám (HTS), stačil jediný telefonát z turecké tajné služby k tomu, aby se bojovníci HTS stáhli, píše v článku pro Middle East Institute respektovaný analytik Charles Lister.

Nyní se ale situace mění – nejenže HTS prakticky bez boje ovládl Afrín a 26 okolních městeček a vesnic, ale míří i dál, do půl hodiny jízdy vzdáleného Azazu, před válkou 30tisícového města.

Globální džihád nechtějí

V Azazu už čtvrtým dnem pokračují demonstrace proti HTS, obchodníci na protest vyklidili i hlavní tržiště a mnozí obyvatelé města se ozbrojují a chystají na boj. Islamisty zde nechtějí.

Skupina HTS, která ovládá syrský Idlib, vznikla z fronty an-Nusrá, která se ještě dříve oddělila od syrské odnože teroristické sítě al-Káida. Její vůdce abú Muhammad Džulání figuruje od roku 2013 na teroristickém seznamu USA a HTS se na dobytých územích nechová o moc lépe než Islámský stát, útisk žen a menšin je běžným jevem.

V táboře al-Húl roste nová generace džihádistů

Přelidněný uprchlický tábor al-Húl, v němž žijí už roky v zajetí rodiny bojovníků Islámského státu, se stále rozrůstá. Na místě, kde zůstává stále 8 000 žen a dětí mnoha národností, převládá zhoubná ideologie chalífátu.

„Hlavní rozdíl mezi HTS a Islámským státem spočívá v tom, že HTS o sobě říká, že je syrská organizace. Nejde jim o transformaci celého Blízkého východu, bojují jen proti Asadovi a za osvobození Sýrie. Tento diskurz tlačí Džulání a lidé kolem něj, je to ta pragmatičtější skupina v rámci HTS. Spory mezi oběma organizacemi jsou spíš mocensko-organizační než ideologické,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jan Daniel z pražského Ústavu mezinárodních vztahů, který se Sýrií dlouhodobě zabývá.

Dodává přitom, že HTS vládne prostřednictvím takzvané Syrské vlády spásy, jež je sice oficiálně nezávislá, ve skutečnosti jsou ale obě skupiny vzájemně prorostlé a HTS moc kontroluje. „I na územích ovládaných HTS dochází například k segregaci žen, brutalitou a snahou o změnu společnosti ale tato skupina nedosahuje excesů, které dělal Islámský stát,“ podotýká.

Představitelé administrativy Donalda Trumpa ale označení Džuláního za teroristu považovali za Obamovu politiku a snažili se ho naopak prezentovat jako vůdce legitimní síly v regionu.

O svoji prezentaci jako umírněného politika se ostatně opakovaně snažil i sám Džulání: poskytl vůbec první rozhovor americkému novináři, na veřejnosti se začal objevovat v civilním oblečení při událostech, jako je otevírání nové silnice.

Názor na nebezpečí, které může HTS představovat, teď není jednotné ani v administrativě současného prezidenta USA Joea Bidena.

Foto: Profimedia.cz

Bojovníci HTS při výcviku v provincii Idlib, kterou skupina ovládá.

Klíčový faktor v nynějším postupu HTS je nicméně postoj Turecka. Podle analytika Setha Frantzmana, píšícího pro list The Jerusalem Post, dosud Ankara využívala své spřátelené povstalecké skupiny v Afrínu a okolí jako spojence ve svém boji s Kurdy. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan pak doufal, že do této oblasti, odkud bylo při turecké ofenzivě vyhnáno na 250 tisíc lidí, pošle žít statisíce syrských uprchlíků. Ti zatěžují turecký rozpočet a v době ekonomické krize a vysoké inflace vyvolávají protesty domácího obyvatelstva.

Místo mnoha skupin chce mít Turecko jen jednu

Poslat uprchlíky do míst, kde jsou běžné přestřelky znepřátelených skupin, vládnou zde mafiánské gangy a běžné jsou únosy spojené s vydíráním, však zkrátka nejde. Erdogan tak možná vsadil na tichou spolupráci s HTS, aby se mohl více soustředit na boj proti Kurdům, na jejichž velitele v Sýrii už ostatně pravidelně útočí turecké drony.

Rašván Nabo, který působí v severní Sýrii jako fixer pro západní novináře, spojuje nynější tureckou strategii s blížícími se prezidentskými volbami a s postupným sbližováním se Turecka s asadovskou Sýrií.

„Už mají zjevně dost mnoha ozbrojených skupin působících u jejich hranic, které je obtížné kontrolovat, a chtějí mít raději jednu velkou. Bojovníky z těchto menších skupin může Turecko zároveň vyslat bojovat proti Syrským demokratickým silám (kurdsko-arabské jednotky, které se osvědčily jako spojenec Západu v boji s Islámským státem, pozn. red.),“ napsal Nabo Seznam Zprávám ze syrské Rakky.

V budoucnu může podle něj Ankara hrát roli prostředníka v jednáních HTS s Asadem a mít na své straně oba.

Paradoxem je, že před islamistickou nadvládou HTS utekly tisíce lidí z Idlibu a okolí právě do Afrínu. Stejně tak sem byli nuceni utéct stoupenci al-Káidy, Islámského státu a dalších skupin, proti nimž HTS tvrdě zasahoval. Nyní se tyto skupiny opět setkají, což pro stabilitu a bezpečí civilistů nevěstí nic dobrého.

Podle výše zmíněného Charlese Listera ohrožuje další postup HTS i pozici syrské opozice.

Západ teď může slyšet více na protiteroristickou rétoriku diktátora Asada, který prezentuje sám sebe jako jedinou sílu schopnou bojovat s terorismem. Normalizace vztahů zatím Asad dosáhl jen s některými arabskými státy, na Západě je stále považován za válečného zločince, s nímž se nemluví.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované