Článek
V oněch jarních dnech roku 2025 se nic zvláštního nedělo. Jen americký prezident cupoval Západ na kusy, hrozil válkou Dánsku a anexí Kanadě. Ruský prezident dál rutinně vraždil civilisty na Ukrajině, dvě největší ekonomiky světa se do sebe pustily v (zatím) obchodní válce, Indie s Pákistánem na sebe střílely přes hranici a vzájemně si hrozily jadernými zbraněmi. A taky nám nezvolili kancléře.
To, že Friedrich Merz neuspěl v prvním kole volby ve Spolkovém sněmu, která měla být dopředu dohodnutá, zajištěná a po německu „gruntovně“ zinscenovaná, není jen drobné škobrtnutí. Je to vážný signál ve vážné době. Přinejmenším osmnáct poslanců jeho čerstvě dohodnuté koalice se buď zdrželo, nebo hlasovalo proti němu.
Podobným způsobem ještě žádný kancléřský kandidát neselhal. Friedrich Merz (CDU) dostane ještě další šance, tu druhou možná už v příštích hodinách. Po dnešním překvapení se už nedá najisto předpovídat nic, přesto je pravděpodobné, že v dalším kole volby uspěje. Je docela dobře možné, že samotní poslanečtí vzbouřenci se polekali chaosu v Německu i ve světě, který by mohli vyvolat. Jak napsal komentátor Die Welt Robin Alexander, už desetiletí tolik nezáleželo, kdo se stane kancléřem.
Jenže pachuť zůstane. Dalo by se dodat, že také záleží na tom, jak bude nový kancléř zvolen.
(Ne)mocný kancléř
Hned po velkém hlasovacím překvapení začalo pátrání po rebelech ve vládních řadách. „My to nebyli,“ říkají důrazně Merzovi koaliční partneři z řad sociální demokracie. A možná, že mluví pravdu.
Merz není politik, který by vyvolával ve své straně nadšení. Do čela strany se dostal až napotřetí. Poté, co ho politicky vyšachovala Angela Merkelová, dopřál si Merz řadu let politické abstinence. Výsledkem je, že mu chybí mocenské jádro, silná skupina loajalistů, jakými vždy disponovala právě Merkelová.
Volby Merz vyhrál, ale tak, že se to blížilo porážce. Změny ústavy, nutné k tomu, aby si pro vládnutí zajistil dostatečný finanční polštář, si musel nechat odsouhlasit ještě starým parlamentem. V tom novém by na to už neměl sílu.
Do jednání o nové koalici údajně přišel s velkým sebevědomím a chabým politickým know-how. Výsledná koaliční smlouva vypadá spíš jako program sociálních demokratů, opepřený náznaky pravicových reforem. Mezi členy pravého křídla CDU se mluví o „brutální nespokojenosti“ s Merzovým vedením.
Projekt Merzovy vlády má jednu dědičnou vadu. Mluví se sice o velké koalici, ale tato koalice je velice malá, odpovídající ztenčujícímu se společenskému konsensu v zemi. Ve volbách dostali přes třetinu hlasů postkomunisté a AfD, strana, která už je pár desítek hodin vedená německou tajnou službou jako „zaručeně extremistická“. Tato formace navíc po volbách ještě nabrala sil a před pár dny vedla průzkumy veřejného mínění.
Jestliže se v rozkolísané době spoléháme na Německo jako na pevnou kotvu, kde přece panuje pořádek a všechno musí být v „richtiku“, možná se na zemi za našimi hranicemi díváme špatně. Německo už není zemí, které by stabilita stačila ke spokojenosti. Je to země, která prochází vážnou hospodářskou krizí a která si teprve teď uvědomuje, jak vážně její lídři zanedbali v minulých letech její bezpečnostní potřeby. Selhávající migrační politika navíc občanům napovídá, že stát už nefunguje, jak má.
Friedrich Merz to měl napravit. Potřebuje k tomu silný mandát. Potřebuje ho i pro jednání s Trumpem, Putinem, Orbánem a Si Ťin-pchingem. A zjevně takový mandát nemá. Obviňování, kdo mu nehodil hlas, zatíží jeho vládní koalici od prvního dne nedůvěrou, divadlo ve Spolkovém sněmu prospěje především AfD.
Otto von Bismarck řekl, že kdo viděl, jak se vyrábějí zákony a párky, nebude už klidně spát. Kdo viděl, jak probíhala volba nejnovějšího Bismarckova nástupce v kancléřském úřadu v době největší geopolitické krize za několik desetiletí, tomu bude klidný spánek také pěkných pár dní unikat.
