Válka mezi Izraelem a Íránem má jednoho velkého vítěze

Název šestidenní válka se vžil už dávno pro konflikt, ve kterém v roce 1967 Izrael porazil své arabské sousedy a obsadil kromě jiného například jeruzalémské staré město nebo Gazu.

Pokud vydrží příměří mezi Izraelem a Íránem - o čemž byly v úterý pochybnosti - jednou se o tomto konfliktu bude nejspíše mluvit jako o dvanáctidenní válce. Tento termín použil americký prezident Donald Trump na své sociální síti Truth Social, když příměří oznámil.

Jak z války, která se na rozdíl od té v roce 1967 nevedla pozemními silami a nikdo neobsadil nikomu žádné území, vyšli zúčastnění politici? Kdo je vítěz a kdo poražený? Seznam Zprávy nabízí svůj analytický pohled.

Pokud příměří vydrží, vypadá to, že americkému prezidentovi risk v podobě úderu letadel B-2 a střel s plochou dráhou letu Tomahawk na íránská jaderná zařízení vyšel. Pondělní íránský odvetný útok na americkou základnu Al-Ubajd v Kataru byl spíše symbolický a Íránci o něm informovali dopředu.

Trump tak vychází z krize – zatím – jako politik, který se nebojí tvrdě udeřit, ale přitom nezabřednout do vleklých válek, které si Američané po Iráku a Afghánistánu nepřejí.

Trump rozhodl o útoku na Írán, přestože podle průzkumů výrazná většina Američanů odmítala zapojení do konfliktu: agentura YouGov zjistila ještě před úderem, že jen šestnáct procent obyvatel USA podporovalo zásah.

Příměří může prezentovat jako výsledek svých diplomatických schopností a tvrdit, že odvrátil velkou válku. A zároveň ukázat, že úder omezil íránské schopnosti sestrojit atomovou bombu, ačkoliv detaily o škodách, způsobených americkým bombardováním, nejsou k dispozici a možná nikdy nebudou.

Většina Izraelců vnímá Írán vyzbrojený atomovými hlavicemi jako největší existenční hrozbu, takže útok nařízený premiérem uvítala. Na stranu premiéra Benjamina Netanjahu se jednoznačně přiklonila i opozice vedené expremiérem Jairem Lapidem.

Izraelcům se podařilo ovládnout vzdušný prostor nad Íránem a zasáhnout mnoho cílů, ačkoliv íránské rakety způsobily značné škody v izraelských městech a zahynulo téměř třicet lidí.

Netanjahu ale zřejmě vyjde z konfliktu vnitropoliticky posílený a tvrzení, že se podařilo výrazně oddálit íránskou jadernou bombu, bude vydávat za důkaz, že právě on dokáže nejlépe zajistit bezpečnost Izraelců. Politicky je to pro něj vzpruha poté, co po teroristickém útoku ze 7. října 2023 jeho vláda čelila kritice za selhání, že největšímu masakru Židů od druhé světové války nedokázala zabránit.

Nejvyšší íránský vůdce nařídil odvetnou raketovou palbu na Izrael a nepochybně bude tvrdit, že nekapituloval ani před Izraelem, ani před Spojenými státy. Hrozby, že sám Alí Chameneí se stane terčem útoku, se zatím nenaplnily.

Dosavadní výsledek konfliktu režim paradoxně také vydává za úspěch, odvetný úder na americkou základnu v Kataru líčí v superlativech a mluví o tom, že Izraeli bylo „vnuceno“ příměří.

Znalci Íránu upozorňují na to, že s teokratickým režimem panuje v zemi dlouho nespokojenost. Na druhé straně někteří Íránci se dali slyšet, že svoji vládu nechtějí měnit prostřednictvím Izraele. Nic však zatím nenasvědčuje, že by režim čelil bezprostřednímu ohrožení nebo že by Chameneí nedobrovolně přišel o funkci nejvyššího vůdce.

Rusko a Írán loni uzavřely smlouvu o strategickém partnerství, která ale neobsahuje závazek ruské pomoci Íránu v případě napadení.

Kreml izraelský i americký útok odsoudil, ale prezident Vladimir Putin jednal v pondělí v Moskvě s íránským ministrem zahraničí Abbásem Arakčím spíše o tom, jak může Teherán válku se ctí ukončit.

Putinovi přitom konflikt konvenoval v tom smyslu, že svět takzvaně „méně řešil“ Ukrajinu a soustředil se právě na Izrael a Írán. Jedním si Putin patrně může být jistý: takový nálet jako proti Íránu, Trump proti Rusku nenařídí.

Proti íránským raketám, směřujícím v pondělí na americkou základnu Al-Ubajd zasahovala katarská protivzdušná obrana. Teherán ale dopředu o útoku informoval a prostředníkem mezi USA a Íránem v jednáních o příměří byl právě Katar.

Posílil tak svoji roli mediátora v krizích, což je základ ambiciózní zahraniční politiky emíra Tamíma Hamada Tháního. Zprostředkovává rozhovory mezi Izraelem a Hamásem, dříve mezi Spojenými státy a afghánským Tálibánem a angažoval se i mezi Ruskem a Ukrajinou.