Hrdost na těstoviny i spor o Nutellu hýbou nejvyššími patry italské politiky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se v prosinci italská kuchyně dostala na seznam světového dědictví UNESCO,  premiérka Giorgia Meloniová mluvila o vítězství.

„Jsme první na světě, co získali toto uznání, které ctí to, kým jsme, a naši identitu,“ dmula se pýchou, když přišel moment, na který čekala v podstatě už od svého nástupu k moci v roce 2022.

Italská pravicová vládní koalice v čele s Meloniovou a místopředsedou Matteem Salvinim se rozhodla využít lásky, kterou Italové chovají ke své národní kuchyni. Z jídla udělala středobod své nacionalistické politiky a otevřela novou frontu kulturních válek.

„Italové jsou na svoji kuchyni velmi hrdí. Politici si to moc dobře uvědomují a snaží se tento široce sdílený pocit využít ve svůj prospěch“ vysvětluje Seznam Zprávám její motivace profesor katedry výživy a potravinářských studií na Newyorské univerzitě Fabio Parasecoli, který se věnuje kulturně-politickým aspektům jídla.

Jídlo je podle něj nedílnou součástí toho, jak definujeme svou identitu. Sám pochází z Říma a přiznává, že tamní tradiční pokrmy, jako je například cacio e peppe, jsou pro něj něčím, co vypovídá o tom, kým je.

„Politici využívají citový vztah, který chováme k jídlu, aby aktivovali potenciální voličské skupiny – obcházejí přitom racionálnější uvažování a snaží se apelovat na lidské touhy, obavy a emoce,“ vysvětluje Parasecoli, jak se z jídla stává efektivní ideologický nástroj.

Nejedná se přitom o žádnou novinku. Jídlo k utváření národní identity využíval už italský fašistický vůdce Benito Mussolini, který se vymezoval proti těstovinám z dovážené mouky a místo toho propagoval rýži, jak připomíná deník The Times.

Gastronacionalismus nebo gastronativismus, jak odborníci strategii titulují, staví na dvou základních principech - zachování národních kulinářských tradic a jejich ochraně před kontaminací cizími vlivy.

Jak silný v Itálii je, se ukázalo v roce 2023, kdy tamní parlament přijal jako první v Evropě zákon, který zakazuje maso z laboratoře.

Italský ministr pro potravinovou suverenitu a zemědělství Francesco Lollobrigida tehdy vzkázal, že umělé laboratorní maso ohrožuje tradiční způsob života a s ním i tamní kulturu, identitu a civilizaci.

Důležitou tváří italského kulinářského nacionalismu je kromě Lollobrigidy také již zmíněný populistický politik Salvini, který rád a často mluví o unikátnosti italské kuchyně a produktů. Na svých sociálních sítích se často objevuje v přítomnosti všeho, co se pyšní značkou „Made in Italy“ - pomazánkou Nutella, těstovinami Barilla nebo vínem Barolo.

V roce 2024 Salvini vzkázal, že „jíst italské jídlo je dnes víc než kdy jindy politickým aktem“.

U podpory lokálních produktů, která byla podle Parasecoliho vlastní snad všem italským vládám, ovšem jeho snahy nekončí. Salviniho rétorika je do velké míry zejména o vymezování se vůči všemu „cizímu“.

„Ne kuskusu, ano polentě,“ apelovala na Italy před lety jeho strana Liga. Během akcí, které pořádala na severu země, vařila místním v oblasti tradiční polentu - a distancovala se od „zvenku dovezeného“ kuskusu, který volně spojovala s rostoucím počtem migrantů v zemi.

Právě šíření protiimigračních nálad jde podle Parasecoliho často ruku v ruce s rétorikou okolo ochrany národní kuchyně. „Tím, že ukazuje, jak je jejich jídlo podivné, odpudivé nebo cizí, lze posilovat strach z migrantů,“ vysvětluje, jak tyto strategie fungují.

Premiérka Meloniová, která je známá svým přísným postojem vůči migraci a snahami o zastavení přílivu přistěhovalců, v jednom ze svých projevů nekompromisně oznámila, že pro „islámskou kulturu není v Evropě místo“. Podle ní je totiž jednoduše neslučitelná s „hodnotami a právy naší civilizace“.

Princip „my versus oni“ ve vztahu k migrantům její vláda promítá i do jídla - toho, jak se má správně připravovat a konzumovat. Jakýkoliv odklon od tradice přitom považuje v podstatě za urážku národní hrdosti.

Značný povyk u italské pravice způsobilo například to, když se dnes již zesnulý papež František rozhodl v roce 2019 na obědě pro potřebné servírovat italské lasagne bez tradiční přísady vepřového masa, aby vyšel vstříc hostům z řad muslimského obyvatelstva.

Konzervativní pravicové politiky, u kterých nikdy nebyl příliš populární, tehdy naštval nadvakrát - tím, že projevil empatii vůči přistěhovalcům, i tím, že podle nich kompromitoval osvědčený recept.

Podle expertů jsou narativy italské pravice ve vztahu ke gastronomii často založeny na chybných základech. „Je to jasný případ, kdy historická fakta nehrají roli. Politikům jde jen o prosazování jejich agendy,“ míní Parasecoli a připomíná opět příklad s kuskusem.

„Pokud odhlédnete od emocí a zaměříte se na historická fakta, zjistíte, že kuskus je v Itálii mnohem déle než polenta. Dostal se k nám spolu s Araby na konci prvního tisíciletí, zatímco polenta dorazila až poté, co se Evropané dostali do Ameriky v 16. století,“ popisuje.

Italská kuchyně je podle expertů výsledkem fúze různých kulinářských tradic. I potraviny, které jsou dnes považovány za ryze italský výdobytek, podle nich mají kořeny jinde. „Těstoviny Italové poznali v podstatě až v Americe a poté je přivezli do Itálie,“ míní historik gastronomie z univerzity v Parmě Alberto Grandi.

Tamní těstoviny se čím dál častěji vyrábějí z pšenice dovážené z USA a Kanady, italská Nutella zase obsahuje lískové oříšky z Turecka - jak si ostatně před časem postěžoval Salvini a prohlásil, že již pomazánku nebude jíst. Její výrobce odvětil věcně: Itálie jednoduše nemá dostatek této suroviny, aby dokázala vyrobit Nutellu pro celý svět.

Podle odborníků, kteří se podíleli na podkladech pro UNESCO, je důležité si uvědomit, že italská kuchyně je tak jedinečná právě proto, že je směsicí různých identit, ať už z pohledu geografie, tak historie. Vzkazují, že je přirozené, že se neustále mění a není třeba ji chránit před cizími vlivy.