Jako biskup jezdil na kole, teď je žhavým kandidátem na papamobil

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sedmašedesátiletý kardinál Luis Antonio Gokim Tagle, jemuž blízcí neřeknou jinak než Chito (odvozenina ze zdrobnělé verze jeho křestního jména - Luisito), pochází ze skromných poměrů.

Coby desátý ze třinácti potomků tvrdě pracujících rodičů (jeho 94letá matka je filipínská Číňanka, o rok starší otec Filipínec) například v dětství nikdy nenosil nové oblečení - všechno dědil po starších sourozencích.

Materiální statky pro něj ale evidentně nikdy mnoho neznamenaly, přirozenou skromnost si zachoval i dávno poté, co začal raketově stoupat církevní hierarchií.

Jako dítě si dlouho myslel na kariéru lékaře. Fascinovala ho věda, ve 13 letech prý ležel v knihách o medicíně a do kněžského semináře vstoupil až na naléhání okolí. Od malička mu šlo recitování modliteb - jedna z jeho nejranějších vzpomínek na dětství je prý ta, že vedl během náboženské slavnosti sousedské shromáždění v růžencové modlitbě.

Nakonec se tedy nechal přesvědčit, aby šel studovat bohoslovectví na prestižní soukromou jezuitskou univerzitu Ateneo v Manile a po vysvěcení na kněze pokračoval ve svých 24 letech (opět až na naléhání biskupa) v letech 1987 až 1991 ve studiích na Katolické univerzitě ve Washingtonu. Odtud se vrátil s doktorátem a pověstí jednoho z nejnadanějších studentů teologie, který tamním pedagogům prošel pod rukama.

Nepochybně i proto ho v roce 1997 jmenoval papež Jan Pavel II. do Mezinárodní teologické komise, hlavního poradního orgánu Vatikánu pro otázky doktríny. V říjnu 2001 se stal biskupem v Imusu, diecézi ležící dvacet kilometrů jižně od Manily a dnes tvořící de facto předměstí filipínské metropole.

Ani jako prelát nezměnil nic na svém prostém životním stylu. Vyprávějí se historky o tom, jak dál do práce jezdil autobusem nebo na kole a zval žebráky před kostelem, aby s ním poobědvali.

V říjnu 2011 se stal manilským arcibiskupem a rok nato ho papež Benedikt XVI. učinil kardinálem, takže se v březnu 2013 po papežově rezignaci účastnil svého prvního konkláve. Už tehdy se jeho jméno objevovalo na všemožných seznamech údajných favoritů volby, nad čímž on sám jen kroutil hlavou. A to ho neopustilo dodnes.

„Dlouho jsem si zvykal na to, že jsem biskup. Necítil jsem se toho být hoden. A pořád ještě mě občas přepadne pochybnost,“ svěřoval se v rozhovoru v roce 2018.

Už víc než deset let se o něm mluví jako o možném příštím papeži, on sám to ale nikdy nebral vážně. „Považuju to za vtip. Směju se tomu. Slyšel jsem, že o tom lidé mluví, ale já sám to považuju jen za spekulaci a výmysl lidí s bujnou představivostí. Podívejte, vždyť já nedokážu dost dobře zvládat ani svůj vlastní život, jak bych mohl řídit světové společenství?“ rozesmál se upřímně v rozhovoru pro BBC.

BBC HARDtalk s kardinálem Luisem Antoniem Taglem z roku 2015:

Vážněji ale tento argument používají i jeho kritici, podle nichž se ani po více než pěti letech ve Vatikánu, kam si jej papež František povolal v prosinci 2019 coby posledního prefekta Kongregace pro evangelizaci národů (od reformy v roce 2022 toto dikasterium formálně vede přímo papež a Tagle je „jen“ pro-prefektem jedné ze dvou sekcí), v zásadě nemá moc čím chlubit.

Podle respektovaného „vatikanologa“ a editora serveru Crux Johna L. Allena, který jinak sám o Taglem jako o člověku mluví jen v superlativech, vyjadřuje nejeden z církevních insiderů včetně některých kardinálů vážné pochybnosti, pokud jde o jeho manažerské schopnosti.

Co Taglemu ale nikdo neupírá, je charisma, řečnický dar, smysl pro humor a neodolatelný úsměv ve tváři. Pokud tedy zrovna nepláče dojetím, což se také často děje. Emotivnosti a empatie má totiž na rozdávání.

Silné sociální cítění je také jedním z nejvýraznějších rysů jeho osobnosti. I proto se mu začalo přezdívat „asijský František“. Starost o potřebné, chudé, nemocné, zranitelné a opuštěné mu byla vždy vlastní a stejně jako zesnulý papež věří, že je bytostným posláním církve být právě takovým lidem nablízku.

Návštěva papeže Františka v Manile v lednu 2015 tuto myšlenkovou blízkost demonstrovala v plné síle. Tehdejší manilský arcibiskup „Chito“ Tagle mu byl celou dobu po boku, vítal ho na letišti a ze zadního sedadla papamobilu spokojeně přihlížel, jak jediný většinově katolický národ v Asii (pomineme-li maličký Východní Timor, jsou Filipíny v počtu věřících s více než 80 miliony třetí na světě po Brazílii a Mexiku) nadšeně vítá první papežskou návštěvu po dvaceti letech.

Byl jsem tehdy u toho a sledoval „papežománii“ na vlastní oči. Byla to láska na první pohled.

Filipínci Františkovi dali něžnou přezdívku Lolo Kiko (tedy dědeček Kiko, jak zní domácká podoba jeho křestního jména Francisco). Když na závěr své čtyřdenní návštěvy, během níž navštívil tajfunem zdevastované město Tacloban a setkal se se sirotky, vdovami a dalšími lidmi zakoušejícími nepřízeň osudu, sloužil mši pod otevřeným - a toho dne nepříjemně deštivým - nebem v centrálním Rizalově parku v Manile, přišlo mu svůj vděk vyjádřit přes šest milionů Filipínců. Překonali tím vlastní, dvacet let starý rekord z návštěvy Jana Pavla II.

A byl to arcibiskup Tagle, který na závěr bohoslužby na pódiu Františkovi děkoval jménem všech, kterým svou návštěvou dodal sílu a posílil je ve víře: „Každý Filipínec s tebou, svatý Otče, půjde až na konec světa, do slumů, vězeňských cel, nemocnic, kamkoli nás pošleš, abychom šířili světlo Ježíše Krista.“

Na Tagleho pokyn pak deštěm zkrápěný mnohamilionový dav v průsvitných pláštěnkách zapálil svíčky a ještě dlouho poté, co papež nastoupil do papamobilu a vydal se žehnat zástupům, společně skandoval „Papež František - miláček Filipínců“.

Intenzita vzájemné náklonnosti a oddanosti byla tehdy doslova hmatatelná a zřejmá i člověku, který nežije ve víře.

Jistě nikoli náhodou se potom papež opakovaně při různých příležitostech obracel na Filipínce jako na své spojence v boji za oživení církve služebné a pomáhající. A z Chita Tagleho udělal svého misionářského pobočníka.

Bohoslužba papeže Františka v Rizalově parku v Manile (leden 2015):

Označovat kardinála Tagleho za liberála nebo progresivce, jak se to dělo i Františkovi, je ale poněkud zjednodušující a zavádějící. V otázkách doktríny a církevního učení je neústupný.

Důsledně hájí pozice církve i tam, kde narážejí na snahy o legislativní změny. Ve filipínském kontextu šlo například o vládní snahu zvýšit dostupnost antikoncepce a rozšířit metody plánovaného rodičovství. Podle kritiků mohl udělat víc i pro oběti sexuálního zneužívání ze strany duchovních.

Jako exponovaný církevní hodnostář je takové kritice vystaven automaticky, jako potenciální hlava globální církve s téměř půldruhou miliardou členů by jí čelil ještě mnohem intenzivněji.

Právě na to naráží i Tagleho bratranec Amelito Velasco z Washingtonu, který mi řekl, že by svému příbuznému, na něhož je jinak pochopitelně pyšný, nejvyšší vatikánský úřad nepřál: „Vím, že je vážný uchazeč. Ale popravdě z toho nejsem moc nadšený. Být hlavou tak velké komunity je velká zodpovědnost. Lidé o něm budou říkat špatné věci, ničit mu pověst atd., což je deprimující.“

Velasco také podotýká, že jeho bratranec není liberál, za jakého je někdy v médiích označován. Stojí prý uprostřed. Pokud by nicméně nakonec z konkláve vzešel jako nový papež, vyrazil by i on do Říma, aby tuto událost oslavil. A v žertu dodává, že by pak třeba slavnou švýcarskou gardu mohla nahradit garda filipínská. „Jen si to představte, jak papeže hlídá tlupa metr a půl vysokých Filipínců!“