Jed do lebky i vraždění dcer. Trauma děsivého čínského experimentu trvá dodnes

Zatímco někteří politiku jednoho dítěte mohli vnímat jako pokus zachránit svět, pro druhé šlo o děsivé porušení lidských práv a zásah státu do těch nejintimnějších oblastí rodinného života. Tento bezprecedentní experiment moderních světových dějin trval zhruba 35 let. Jeho následky se do životů Číňanů bolestivě propisují i dnes - deset let od jeho ukončení.

Po politickém fiasku Kulturní revoluce a Velkého skoku vpřed hledala Čína na konci 70. let způsoby, jakými co nejefektivněji zpomalit tempo růstu čínské populace, aby nedocházelo k brzdění ekonomického rozvoje a modernizace zahájené během reforem Teng Siao-pchinga.

Populace, která v době založení Čínské lidové republiky čítala 490 milionů, se během dvaceti let takřka zdvojnásobila.

Obavy o demografickou budoucnost země se nepravidelně objevovaly už od prvního sčítání lidu v roce 1953. Mao Ce-tung však v čínské populaci viděl svůj trumf, který by zemi pomohl překonat pomalý rozjezd v ekonomickém rozvoji a předběhnout soupeře.

V září 1980 tak zazněla výzva Komunistické strany Číny, aby její členové s nadšením a zodpovědností, trpělivostí a péčí prováděli nezbytnou propagandu mezi masami. 38 milionů členů strany dostalo limit jednoho dítěte příkazem. Brzy se politika rozšířila na celostátní úroveň, s výjimkou etnických menšin a vesnických rodin.

„Podle oficiálních čínských zdrojů se v důsledku politiky jednoho dítěte nenarodilo přibližně 400 milionů dětí. Ačkoli je třeba k tomuto číslu přistupovat s rezervou, dobře ilustruje enormní rozsah tohoto politického rozhodnutí,“ říká pro Seznam Zprávy odborník na geopolitiku a východní Asii Martin Lavička z Univerzity Palackého v Olomouci.

Za strmým pádem křivky nově narozených se skrývá nezměrné utrpení, které v Číňanech přežívá dodnes.

Miliony lidí byly donuceny vzdát se představy vícečetného rodičovství, podstoupit nucené sterilizace či čelit tvrdým sankcím. Jiní rodiče se rozhodli mít další děti mimo oficiální systém, aby se vyhnuli ekonomickým i politickým postihům, čímž ale své potomky vystavili dlouhodobé právní i sociální nejistotě.

K nejdrastičtějším projevům politiky jednoho dítěte patřily selektivní potraty, a to navzdory oficiálnímu zákazu sdělování pohlaví nenarozeného dítěte budoucím rodičům.

„V krajních případech docházelo rovněž k infanticidě (záměrné usmrcení dítěte, pozn. red.) narozených dívek, neboť zejména v tradičně orientovaných venkovských oblastech bylo upřednostňováno narození syna. Ten byl vnímán jako pokračovatel rodové linie a záruka zajištění rodičů ve stáří, zatímco dívka se stává součástí manželovy rodiny,“ vysvětluje Martin Lavička.

Snahu ovlivnit reprodukční návyky a potřeby čínské společnosti tak antropologové považují za „jednu z nejproblematičtějších sociálních politik moderní doby“. Svého cíle přitom politika jednoho dítěte dosáhla jen částečně - populační růst sice zpomalil, avšak koreloval s demografickými trendy v téměř všech industrializujících se zemích.

Peking od politiky jednoho dítěte definitivně upustil zhruba před 10 lety ve prospěch politiky dvou dětí a v květnu roku 2021 ji nahradil politikou tří dětí.

„Oficiální diskurz tuto politiku dlouhodobě prezentuje jako úspěšnou a jako důkaz efektivního technokratického plánování Komunistické strany Číny i nadřazenosti kolektivního zájmu nad zájmy jednotlivce. Realita je však podstatně komplexnější a negativní dopady jsou v současnosti stále zřetelnější,“ dodává Lavička.

Dnes padesátiletá Číňanka Lin Lin během éry politiky jednoho dítěte otěhotněla hned několikrát. Dvě děti porodila, ale aby se vyhnula placení drahé pokuty, „poplatku za sociální péči“, podstoupila čtyři potraty. Když v roce 2008 zjistila, že je těhotná znovu, věděla, že další interrupci psychicky nezvládne.

Ukryla se v domě příbuzného, kde přečkala do konce těhotenství a porodila syna. Chtěla se tak vyhnout kontrolám „úředníků pro plánované rodičovství“ ve své rodné vesnici nedaleko Lin-ji v provincii Šan-tung, kde bylo vymáhání pravidel obzvláště násilné.

Lin Lin, jejíž jméno bylo z obav o bezpečnost změněno, pro americkou stanici NPR vzpomíná, že se úředníci nejednou pokoušeli na ni a jejího manžela vyvíjet nátlak, aby těhotenství ukončili. Manžel je odehnal pod pohrůžkou použití krumpáče, za což skončil na půl roku ve vězení. Věří, že to za to stálo - způsoby ukončování těhotenství byly v této oblasti Číny podle dostupných svědectví mimořádně brutální.

„Lékaři vstříkli jed přímo do lebky dítěte, aby ho zabili,“ popsal právník Čchen Kuang-čcheng, přičemž vycházel z nahrávek, které pořídil z rozhovorů se stovkami žen a jejich rodin v Lin-ji. „Jiní lékaři uměle vyvolávali porod. Ale některá miminka byla při narození naživu. Ta lékaři uškrtili nebo utopili.“

Právník podal jménem žen z Lin-ji hromadnou žalobu, která vedla k omluvě místních a ke snížení počtu únosů, bití a nucených potratů. Sám Čchen byl však později za svůj aktivismus zatčen.

Silná kulturní touha po synech a zmiňované selektivní potraty se proměnily hned ve dvojí trauma, které se dnes mimo Čínu propisuje i do literatury a kinematografie.

Wang Čchiung se narodila v době, kdy politika jednoho dítěte vrcholila a její rodiče zoufale toužili po synovi.

„Každý jednotlivý člen mé rodiny byl poznamenán nejen samotnou politikou, ale i tradicí upřednostňování chlapců. Pro mě je tragédie výsledkem kombinace těchto dvou faktorů,“ popsala dokumentaristka u příležitosti premiéry jejího filmu All About My Sisters.

„Rodiče se téměř deset let skrývali a neustále se stěhovali z místa na místo. Jsem druhé dítě v rodině a stejně jako má sestra Ťin jsem nebyla vítaná,“ popsala žena, které se rodiče na několik let zřekli a ona vyrůstala u příbuzných.

„Dokonce jsem zapomněla, že mám rodiče – můj život se točil kolem obrovského buvola, o kterého jsem se každý den starala, kolem strýce, který mě často bil, když jsem nechtěla jíst tolik, kolik po mně požadovali, a kolem vesničanů, kteří si ze mě neustále utahovali, že se moje máma nikdy nevrátí,“ vzpomíná s tím, že tato zkušenost jejich rodinu poznamenala nadobro. Dnes si uvědomuje, jak to její rodiče měli těžké, a na rozdíl od své sestry jim zvládla odpustit.

„První pokus o sebevraždu jsem se spáchala v devíti letech. Má sestra to měla mnohem těžší - ona byla tou, která měla zmizet. Sice přežila potrat, ale zbytek života zápasí s vlastními vztahy. Začala jsem si uvědomovat, jak zásadně dokáže společnost člověka proměnit. Můj mladší bratr je jako chlapec jediným skutečně chtěným dítětem v naší rodině, ale pravděpodobně ne z lásky. Je tu proto, že může v budoucnu pokračovat v rodové linii tím, že bude mít syna nebo syny,“ nastínila příběh, který dokument mapuje.

Tito vymodlení synové však mají problém najít manželky - nevyrovnaný počet mužů a žen je jen dalším z následků.

V Číně odhadem „přebývá“ 30 až 40 milionů svobodných mužů, jejichž situaci měla zmírnit řada kontroverzních nápadů. V roce 2024 docent Ting Čchang-fa z Univerzity v Sia-menu navrhl v rámci veřejné debaty usnadnit mezinárodní sňatky „dovozem“ nevěst ze zemí jako Kambodža, Vietnam, Pákistán, ale hlavně Rusko, kde je naopak přebytek žen.

Tato nerovnováha se v případě Číny nejvýrazněji promítá v zemědělských oblastech, které navíc zaznamenávají odliv žen za zaměstnáním a vzděláním do větších měst.

Zpráva Institutu pro studium čínského venkova na Středočínské pedagogické univerzitě označuje jeden z hlavních důvodů vysoké ceny za nevěsty a klesající uznání tradičního manželství.

Svatba je pro rodiny velkou zátěží - od ženicha se očekává, že ženě poskytne bydlení a „výkupné“ pro rodiče nevěsty, které v některých čínských regionech dosahuje výše až 600 tisíc jüanů, tedy v přepočtu téměř 1,8 milionu korun.

Rodiny nezadaných mužů navíc v některých městských oblastech skupují byty, aby jejich synové měli šanci na sňatkovém trhu - to však podporuje růst cen nemovitostí ve velkých městech.

Politika jednoho dítěte dala vzniknout celé generaci jedináčků nazývaných „malí císaři“.

„Tento pojem poukazuje na koncentraci veškeré pozornosti rodičů a prarodičů na jediného potomka. Nejde však nutně o bezbřehé rozmazlování, ale spíše o soustředění všech rodinných ambicí na jednu jedinou osobu,“ vysvětluje Martin Lavička.

Od dítěte se tak často očekávají vynikající studijní výsledky, přijetí na prestižní vysokou školu, získání dobře placeného zaměstnání a zároveň schopnost finančně i prakticky zabezpečit rodiče a prarodiče.

„Selhání jednotlivce je v tomto kontextu vnímáno jako selhání celé rodiny. Tlak na výkon a soutěživost má řadu negativních dopadů na psychické zdraví těch, kteří nejsou schopni tato očekávání naplnit. I proto se v posledních letech rozšířil pojem lying flat, označující rezignaci části mladé generace na nedosažitelné společenské nároky a snahu upřednostnit své duševní zdraví,“ dodává odborník.

Ironií je, že právě na těchto „malých císařích“ bude brzy ležet obrovské břímě. To již pociťují jejich o něco starší předchůdci, kteří dnes tvoří jádro tzv. sendvičové generace.

Ta je zahlcena trojím tlakem: delší délkou života svých rodičů, prodlužujícím se obdobím závislosti vlastních dětí a překážkami ve vlastních kariérách, které ještě zhoršuje ekonomické zpomalení.

„Rychlá modernizace a urbanizace v kombinaci s politikou plánovaného rodičovství zásadně proměnily demografický vývoj Číny. Již na počátku 21. století začalo být zřejmé, že dlouhodobá přísná regulace porodnosti povede k opačnému problému: rychlému stárnutí populace, nedostatku pracovní síly a ekonomické stagnaci,“ popisuje Martin Lavička.

Podle čínského Národního statistického úřadu vzrostla mezi lety 1982 a 2023 průměrná délka života v Číně z 68 na 78,6 roku, zatímco podíl lidí ve věku 65 let a více se zvýšil ze 4,9 na 15,4 procenta.

Přes postupné uvolňování politiky jednoho dítěte a její následné úplné zrušení se čínské vládě nepodařilo tento trend zvrátit. Od roku 2022 čínská populace dokonce absolutně klesá.

Prognóza katedry sociologie Pekingské univerzity uvádí, že podíl rodin, kde jsou oba jedináčky, dosáhne v městských oblastech do roku 2030 vrcholu 34,2 %. Rodiny, kde je jedináček alespoň jeden, budou tvořit téměř 50 %. Oba typy rodin budou čelit bezprecedentním výzvám v oblasti péče o seniory i děti.

„Přestože je Čína často označována jako komunistická a sama se definuje jako socialistický stát, úroveň sociálního a zdravotního zabezpečení je i přes snahy o zlepšení ve srovnání s evropskými zeměmi velmi omezená,“ vysvětluje Lavička.

Dodává, že zdravotní péče vyžaduje vysokou míru spoluúčasti pacientů a důchodový systém je značně fragmentovaný, a zejména ve venkovských a chudších oblastech jsou důchody minimální.

„Stát proto nejen očekává, že se občané o své starší příbuzné postarají primárně sami, ale tuto povinnost také právně zakotvuje, například v Zákonu o ochraně práv a zájmů starších osob, novelizovaném v roce 2013. Ten kromě materiální a zdravotní podpory ukládá dětem i povinnost své rodiče pravidelně navštěvovat. Zákon tak vychází z konfuciánského principu xiao (synovské oddanosti) a přenáší značnou část odpovědnosti za zvládání důsledků stárnutí populace a politiky jednoho dítěte na rodiny samotné,“ říká.

Přes zjevné škody, jaké napáchala, zůstává politika jednoho dítěte oficiálně prezentována především jako úspěch a důkaz schopnosti komunistické strany efektivně a rozhodně reagovat na zásadní (nejen) společenské výzvy.

„Oficiálně je interpretována jako historická nutnost, jejíž negativní důsledky jsou připouštěny pouze jako nezamýšlené vedlejší efekty. Každopádně otevřená kritika této politiky není možná, neboť by mohla být interpretována jako zpochybnění rozhodovací autority a v konečném důsledku i samotné legitimity Komunistické strany Číny,“ uzavírá Martin Lavička.