Hlavní obsah

K invazi na Ukrajinu téměř jistě nedojde, říká historik. A vysvětluje proč

Foto: kirill_makarov, Shutterstock.com

Rusko si znovu hledá místo mezi velmocemi. Může se nám to nelíbit, a asi se to většině z nás opravdu nelíbí, ale to je tak všechno, co s tím naděláme, říká historik Jan Rychlík.

Reklama

16. 2. 10:30

Jan Rychlík pro Seznam Zprávy: Invaze by se Rusku nevyplatila. Ztráty na životech by byly velké i na ruské straně. A především: Co po invazi? Rusko by muselo udržovat okupaci západní části země. A to by bylo ekonomicky stravující.

Článek

„Pravděpodobnost, že Rusko vtrhne na Ukrajinu, je v řádu promile,“ odhaduje v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik Jan Rychlík, odborník na moderní dějiny slovanských národů a mimo jiné spoluautor knihy Dějiny Ukrajiny, která mapuje nešťastné dějiny země, plné násilí, útlaku a odnárodňování. „Invaze by se Rusku nevyplatila. Ukrajina má výrazně kvalitnější armádu než v roce 2014, velké ztráty na životech by byly i na ruské straně. Ale především: Co po invazi? Rusko by muselo udržovat okupaci západní části země. A to by bylo ekonomicky stravující.“

A co se tedy v příštích dnech bude dít?

Není vyloučeno, že dojde k nějakým provokacím a lokálním střetům na východě Ukrajiny. Možné je dokonce i to, že Moskva oficiálně uzná „povstalecké republiky“ – Luhanskou a Doněckou. To ale považuji spíše za nepravděpodobné. Takže nejspíš vznikne jeden z těch „zamrzlých konfliktů“, které se mohou táhnout roky i desetiletí.

Takže na obzoru není žádné řešení, které by přineslo uvolnění situace?

Takové řešení nyní nevidím. Minské dohody podle mě padnou. (Dohody o příměří a dalším postupu mezi Ukrajinou a proruskými separatisty z roku 2015. – poznámka redakce) Žádná ukrajinská vláda nepřistoupí na to, aby nejprve na separatistických územích proběhly volby, a teprve pak by se měly Luhanská a Doněcká republika opět začleňovat do státu. Ukrajina by volby prohrála, jsou to území kontrolovaná proruskými vojsky, o svobodných volbách by nemohlo být řeči.

Může to dopadnout třeba jako v Podněstří, v „nezávislé republice“, která se odtrhla od Moldavska. To nikdo, ani Moskva, neuznává, ale funguje. Byť velmi kuriózně. Ovládá ho mafie bývalých policistů, obchoduje se tu hlavně se zbraněmi a místní peníze nikde jinde neplatí, nemůžete je směnit. Ale nebojuje se tam.

A jiná řešení, o kterých se mluví? Vstup Ukrajiny do NATO?

Všichni v Kyjevě i v Moskvě vědí, že vstup Ukrajiny do NATO není na pořadu dne. A nebude ještě dalších deset, možná dvacet let. Ale NATO to samozřejmě nemůže přiznat, jde o princip: Země, která není součástí aliance, nemůže diktovat, kdo v ní bude a kdo ne. To bychom se vrátili do roku 1956, kdy se Maďarsko vzbouřilo proti Sovětskému svazu a ohlásilo neutralitu neboli vystoupení z Varšavské smlouvy. O tři dny později začal sovětský útok na Budapešť.

Západ nemůže připustit, aby kdokoli nezávislým státům určoval, v jakém paktu chtějí nebo mohou být.

Jestli tomu dobře rozumím: Rusko na území Ukrajiny nevstoupí, Západ jen mlží ohledně vstupu Ukrajiny do NATO… Jsou to jen takové hry? Snaha ukázat, kdo je silnější?

Musíme brát jako fakt, že se mění mezinárodní politická situace. Že se výrazně mění od 90. let minulého století, ale že se v dějinách mění opakovaně. Dokonce ani dohody o hranicích v Evropě, uzavřené po druhé světové válce, nemůžeme brát jako definitivní. Žádné hranice v dějinách definitivní nejsou. Jejich změně nedokáže člověk zabránit, podobně jako zemětřesení nebo tsunami.

Rusko si znovu hledá místo mezi velmocemi. Může se nám to nelíbit, a asi se to většině z nás opravdu nelíbí, ale to je tak všechno, co s tím naděláme.

A Rusko má s takovým obnovením moci opakované zkušenosti. Na začátku 17. století okupovali Moskvu Poláci, dosadili sem prvního Lžidimitrije. Ale netrvalo dlouho a Rusko sílu obnovilo. Další hluboký úpadek zaznamenalo po krymské válce v roce 1856, totální kapitulací byl pro ně mír po konci první světové války. A velký úpadek zažilo v 90. letech minulého století. Ale je zpátky. A musí se s ním prostě počítat.

Pustil jste se hlouběji do historie, to mě vede k další otázce: Nehraje v současných krizích roli i to, nakolik je historicky, kulturně i jazykově Ukrajina s Ruskem propojena?

Jistě, každý, kdo chodil v Rusku do školy, se učil o Kyjevské Rusi, prvním státu východních Slovanů. O Kyjevě jako matičce měst. Když to s lehkou nadsázkou zobecníme, tak Rusové mají k Ukrajincům podobný vztah, jak jsme měli my ke Slovákům – jsou to mladší bratři, které je třeba bránit.

Jenže Ukrajina je země obrovských kulturních rozdílů. Na východě se vliv Ruska stupňoval od 17. století. Západ země měl ale odlišný vývoj a Halič byla součástí Ruska, respektive Sovětského svazu jen od roku 1939 do jeho rozpadu.

Západní Ukrajinci se nepovažují za Rusy. A tomu složitému historickému vývoji odpovídá i to, že Rusové naopak snadno uvěří tvrzení, že na Ukrajině žije spousta fašistů, kteří utlačují hodné Rusy.

A co to vše bude znamenat pro Ukrajince? Další roky nejistoty, částečně rozvrácená země, napětí, stagnující ekonomika…

Jezdím na Ukrajinu od 90. let minulého století a vidím, že k ekonomickému pokroku tam dochází. Není tak rychlý jako třeba u nás, ale ve srovnání s tím, co tam bylo dříve, je patrný.

Paradoxně je od roku 2014 Ukrajina také jednotnější a sebevědomější. Tehdejší invaze vedla k nárůstu „ukrajinské identity“. To není v dějinách nic mimořádného – například Rakušani se ve velké míře začali prožívat jako Rakušani, nikoli Němci, až během druhé světové války.

Ukrajina jako samostatný stát nepochybně přežije. Možná ještě přijde o nějaká území. Je třeba také konstatovat, že Krym už zpět nezíská. Anexe Krymu samozřejmě byla porušením mezinárodního práva, jenže za stávající situace se na ní nic měnit nebude.

Ale Ukrajina určitě budoucnost má.

Jan Rychlík (1954)

Foto: Wikimedia / Jan Rychlík

Historik Jan Rychlík na snímku z roku 2009.

  • Profesor Jan Rychlík se zaměřuje na témata formování novodobých národů, rozpad mnohonárodnostních států, etnické konflikty, moderní dějiny střední, východní a jihovýchodní Evropy.
  • Je spoluautorem knihy Dějiny Ukrajiny, která vyšla v roce 2015. A mnoha dalších odborných publikací.
  • Přednáší na Ústavu českých dějin FF UK a také na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL.
Sdílejte článek

Reklama

Doporučované