Když jdou do baru, provází je pocit viny. Jak se žije mladým Ukrajincům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Někdy mi přijde, jako by se můj život zastavil - čas běží dál, ale beze mě,“ svěřuje se Seznam Zprávám osmadvacetiletá Ksenia, která žije v ukrajinské metropoli Kyjevě a živí se jako designérka webů.

Navzdory válce, která už dva roky zuří v její zemi, se snaží normálně fungovat. Pracuje, stýká se s kamarády, občas vyrazí ven. Jak ale sama přiznává, je jiná, než byla před invazí. Zatímco dřív se ráda chodila bavit a poznávat nové lidi, dnes na to nemá náladu ani energii.

Její příběh ilustruje, jak silně válka doléhá i na obyvatele měst a obcí, které jsou relativně daleko od bojové fronty.

Proč se tak děje, je evidentní: podle výzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu z loňského léta má 78 procent Ukrajinců blízké příbuzné nebo přátele, kteří byli od ruského vpádu zabiti, případně zraněni.

Napříč celou zemí se navíc i několikrát denně rozezní protiletecký poplach, který každému, kdo se pokouší pokračovat v „normálním životě“, připomíná, že válka je blízko a Rusové můžou udeřit kdykoliv a kdekoliv.

Tato skutečnost, podobně jako mnoho dalších, dopadá na ukrajinské civilisty a jejich chuť bavit se, trávit čas s přáteli a navazovat nové vztahy, tak jako byli dříve zvyklí. Mnozí z nich, stejně jako Ksenia, popisují, že za současných podmínek nemají náladu chodit ven. Kromě absence energie jim v tom brání i pocit viny.

„Když jdeme do baru nebo na večírek, neustále nás provází pocit, že děláme něco špatně,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy třiatřicetiletý Artem. I on žije v Kyjevě, kde pracuje pro IT společnost. Zatímco dříve se s přáteli a partnerem socializovali především v klubech a na večírcích, dnes tráví většinu času doma.

„Stále chodíme na večeře do restaurací nebo na výstavy. Přijde mi ale, jako bych zestárl,“ přibližuje Artem a o posledních dvou letech mluví jako o nejhorším období svého života.

Podobné pocity popisuje i dvaatřicetiletá Ljudmyla, která pracuje v cestovní kanceláři. „Je to společenské dilema – zda je pořádku se v době války bavit. Moji přátelé na frontě říkají, že nesoudí lidi, kteří se baví, protože bojují za normální život na Ukrajině,“ podotýká Kyjevanka.

Podle ní by ale měli ti, kteří ve válce nebojují a chtějí se dále socializovat, pomáhat Ukrajině k vítězství jiným způsobem, tedy dobrovolničit, finančně přispívat armádě, šířit pravdu o válce či popularizovat ukrajinskou kulturu.

Psycholog a profesor Valerij Dorožkin z Lvovské polytechnické národní univerzity popisuje pocit viny, který převládá mezi ukrajinskými civilisty, jako „kolektivní reakci“. Projevuje se různě – hněvem, vztekem, agresí nebo pocitem bezmoci.

Zatímco vojáci na frontě ji mohou v bojích intenzivně projevovat, u civilistů tomu tak není. Mnoho z nich navíc své pocity vnímá ve srovnání s tím, co probíhá na bojové frontě, jako banální, uvádí ukrajinský psycholog.

Ukrajincům, kteří mají přeci jen chuť vyrazit ven a odreagovat se, stojí v cestě i řada praktických překážek. Pokaždé když se městem rozezní sirény, musí všechny podniky - od restaurací až po nejrůznější společenská centra - zavřít.

V Kyjevě a dalších městech také platí od půlnoci do pěti ráno přísný zákaz vycházení, a noční život tak vzal za své. „Restaurace, kavárny a různé akce končí ve 23 hodin. Pokud plánujete někoho navštívit, musíte odejít okolo jedenácté, nebo zůstat až do pěti,“ líčí Ljudmyla.

Večírky, které se v Kyjevě nyní konají, proto často startují už okolo čtvrté hodiny odpoledne. Jak ale říká Artem, který před válkou s přáteli často navštěvoval kluby, není to stejné, jako když se vyrazíte bavit ven uprostřed noci.

Také Ljudmyla si dříve ráda užívala kyjevský noční život a tamní večírky, teď na to nemá pomyšlení. Její společenský život se od začátku války výrazně proměnil. Je teď hlavně o setkávání, nikoliv o zábavě. Místo do klubů raději chodí do divadel, muzeí nebo kin.

„Zažíváme rozkvět ukrajinské kultury. Lidé se chtějí dozvídat víc o naší historii a kultuře,“ přibližuje. Obzvlášť populární jsou podle ní nyní i vystoupení stand-up komiků, jelikož humor, a zejména pak ten, který se týká závažných témat, pomáhá ve společnosti uvolnit napětí.

Podobně to vnímá i Maryna Hrachová, která pracuje v Charkovském literárním muzeu, kde se podílí na pořádání koncertů a dalších kulturních akcí. Podle ní tyto události přinášejí Ukrajincům úlevu od neustálého houkání sirén a výbuchů. Kromě toho dávají Rusku najevo, že Ukrajinci se nikdy nevzdají, řekla serveru The Kyiv Independent.

Válka také výrazně proměnila způsob, jakým Ukrajinci navazují a budují milostné vztahy. „Je to skutečné trauma. A trauma s romantikou nejdou dohromady… Když lidé bojují o přežití, nemyslí na intimitu, na sex, protože ten je o potěšení, o rekreaci,“ uvedl pro The Washington Post ukrajinský sexuolog Alexander Kolomijčuk. „Ve válce není čas na potěšení.“

Podle Ksenie lze v době války nové vztahy navazovat – romantické i přátelské –, ona sama toho ale není schopna. „Přijde mi, že na nic nemám energii,“ vysvětluje s tím, že v socializaci jí brání časté pocity úzkosti a smutku.

Těžké je podle mnohých i partnerské vztahy v takových podmínkách udržovat. „Stojí to hodně energie. Nemáme vždy úplně prostředky pro to, být při randění kreativní,“ říká Artem.

Podle Ljudmily mnoho párů přivedl zásadní zlom v podobě války k zásadnímu zamyšlení ohledně vztahů i genderových rolí ve společnosti. „Pokud teď zemřu, je to člověk, kterého jsem chtěla mít nablízku? Jak moc mě můj partner podporuje?“ popisuje myšlenky, které mnohým na začátku ruské invaze vyvstaly na mysli.

Podobným zjištěním si prošla od začátku války také 32letá Genie Aslanianová z Kyjeva, jak popsala pro americký deník The Washington Post. Ta se v roce 2019 rozešla se svým přítelem Antonem, protože se chtěl přestěhovat do Kanady, aby tam studoval.

„Byli jsme tak rozmazlení. Byli jsme tak hloupí a nechali se rozdělit nepodstatnými věcmi. Předtím jsme byli jako: ‚Co jeho práce, co moje práce, co místo, kde budeme bydlet?‘“ vzpomíná.

Po vypuknutí války se nicméně Anton vrátil ze Španělska, aby sloužil jako důstojník v ukrajinské armádě. Oba se dali dohromady a o několik měsíců později se vzali. „Vrátili jsme se k sobě kvůli válce,“ řekl Aslanian. „Jediné, na čem v téhle válce záleží, jsou lidé kolem vás a vaši blízcí.“

„Válka je pro vás důležitá,“ dodává.