Ukrajina zažívá velkou společenskou změnu. „Už nebudou zticha a vařit.“

Když Rusko napadlo sousední Ukrajinu, mnoho tamních žen se rozhodlo bránit svou zemi se zbraní v ruce. Řada jich vstoupila do ozbrojených jednotek, další se zapojily do dobrovolnických organizací, které pomáhají armádě i civilistům.

„Nechce se mi věřit tomu, že až válka skončí, řeknou ženám, ať se vrátí do kuchyně. Nevěřím tomu, že by se tomu podvolily a udělaly by to,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy socioložka z Kyjeva Anna Kvitová, která se věnuje postavení žen v ukrajinské armádě.

Probíhající válka podle ní přispěla k výrazné proměně postavení žen ve společnosti, která stojí na silných patriarchálních základech. „Díky tomu, že si prošly tímto strašným a smutným zážitkem, se cítí silnější,“ vysvětluje.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy promluvila o problémech, se kterými se potýkají ženy v ukrajinské armádě, o tom, co by mělo vedení země udělat, aby vojačkám zajistilo lepší podmínky, i o tom, proč důležitou emancipační roli sehrály i Ukrajinky, které uprchly.

V ukrajinské armádě působí stále více žen. Řekla byste, že v ní panují rovné podmínky pro obě pohlaví?

To je poměrně kontroverzní otázka. Pokud mluvíme o rovnosti pohlaví v rovině početního zastoupení žen v armádě, mužů je samozřejmě víc. Otázkou ale je, jestli vůbec v armádě potřebujeme genderovou paritu.

V ukrajinské armádě působí více žen než v těch největších evropských armádách. Podle nejnovějších dat je jich zhruba 62 tisíc – přibližně 42 tisíc z nich jsou vojačky, další 20 tisíc civilistky, které pracují pro ozbrojené jednotky.

Nejde jen o čísla, ale také o kvalitu. Ukrajinská vláda velmi aktivně podniká kroky ke zrovnoprávnění žen a mužů v armádním sektoru. Nemůžu říct, že by udělala všechno, co může, ale je vidět, že se opravdu snaží věci měnit.

Představila dokonce speciální uniformy pro ženy, zatím ale jen letní verzi. Zimní varianta dosud není, ale doufám, že se to brzy změní. Infrastruktura pro vojačky potřebuje ještě hodně zlepšit.

Ale pokud se bavíme o genderové rovnosti, myslím, že hlavním problémem je, že tady existují formální, ale zároveň i nepsaná pravidla. Na těch prvních pracuje naše vláda. Než se ale změní ta druhá, potrvá to.

V každé společnosti na světě přetrvávají genderové stereotypy a sexismus namířený proti ženám. Ukrajinská společnost a armádní sektor nejsou výjimkou. Ženy se zde v armádě během služby setkávají s určitými typy diskriminace.

Co jsou podle vás ty největší překážky, kterým čelí? Je to nedostatek specializovaného vybavení, diskriminace, sexismus?

Záleží, jak to měříte. Podle mě je důležité brát v potaz situaci každé konkrétní ženy, jelikož některé jsou vybaveny lépe než ostatní, některé zase slouží v přátelštějším prostředí.

Myslím, že jednou z největších překážek je nedostatečná infrastruktura, která se projevuje například v přístupu k řádným lékařským službám pro ženy sloužící v armádě, pro ty v první linii i pro veteránky.

Ani muži v armádě nefungují v perfektních podmínkách. Ty, kterým čelí ženy, jsou ale jednoznačně horší. Celý armádní systém byl navržen především pro muže, ženy na vojenských pozicích sloužit neměly. Proto se potýkají s více těžkostmi a překážkami.

Pro kontext: na Ukrajině jsme měli ženy v armádě už před válkou v roce 2014, působily ale zejména na takzvaných podpůrných pozicích. Nezastávaly ty bojové, protože jim to legislativa neumožňovala.

Když pak válka odstartovala, začaly se dobrovolně hlásit a zapojily se do bojů. Infrastruktura, pravidla i postoje, všechno se muselo změnit až ex post. Nebylo to tak, že by se vytvořily řádné podmínky a ženy pak šly do války. Bylo to obráceně. Šly bojovat a ostatní věci se musely upravit tak, aby se jim vyšlo vstříc.

Velkým problémem je také diskriminace. Může se dít na odlišných úrovních a v nejrůznějších formách. Muži někdy ani sami nevědí, že to, co dělají nebo říkají, je diskriminační. Myslí si, že jde o přátelský komentář nebo že se snaží ženu chránit. Ne každá s tím ale souhlasí.

Ženy jsou ale stále vnímány jako strážkyně domácnosti a s tímto postojem se setkávají i v armádním sektoru, kde jsou postrkovány k odpovídajícímu typu činností. Ony je ale dělat nechtějí, protože jsou vojačkami.

Dochází k případům sexuálního obtěžování?

Přesná čísla vám říct nemohu, podle oficiálních informací se to děje zřídka. Existuje pouze několik případů, které byly oficiálně nahlášeny. Samozřejmě to ale neznamená, že k ničemu jinému nedošlo.

Měli jsme tu dvě ženy, které veřejně promluvily o sexuálním obtěžování v armádě, zažalovaly pachatele a případ skončil u soudu. Jedna z nich byla úspěšná a pachatele z armády propustili. Stálo ji to ale hodně nervů, protože byla jednou z prvních žen, které se o tom rozhodly veřejně promluvit.

Dělali jsme výzkum, ve kterém jsme se snažili zjistit, zda v ukrajinské armádě dochází k sexuálnímu obtěžování. Nebyla to reprezentativní studie, ale odhalila, že se takové případy dějí. Nemůžu vám ale říct, v jaké míře.

Server Al-Džazíra naznačil, že řada vojaček o problémech v armádě veřejně nemluví proto, že nechtějí pošpinit Ukrajinu v očích Západu, kterému se snaží přiblížit. Co si o tom myslíte?

Nejsem si jistá tím „v očích Západu“, ale myslím, že to tak v některých případech může být. Logika, která za tím zřejmě stojí, je taková, že nechtějí zkompromitovat ukrajinské ozbrojené jednotky. Chtějí je ukázat v tom nejlepším světle. Naše vítězství totiž závisí zejména na nich.

Je to ale velká filozofická otázka. Rozumím tomu, že nechtějí poukazovat na to, když se něco stane, protože nechtějí zkompromitovat armádu a chtějí, aby Ukrajina zvítězila. Jako výzkumnice, obhájkyně lidských práv a člověk, který se zabývá genderovou nerovností, s tím úplně nesouhlasím, ale je to jejich rozhodnutí a já chápu, co je k němu vede.

Co by mělo ukrajinské vedení udělat, aby pro ženy sloužící v armádě vytvořilo bezpečnější a příjemnější prostředí?

Nesmějí skrývat případy, jako jsou ty dva, o kterých jsem mluvila. Musí dojít k rozhodnutí, že spravedlnosti musí být učiněno zadost. Myslím, že za prvé by se měla změnit a upravit legislativa a vnitřní regulace. O sexuálním obtěžování by se mělo začít mluvit explicitněji jako o nežádoucím chování.

Zase jsme u toho, že před 20 lety bylo v armádním sektoru jen málo žen, nebojovaly v první linii a sektoru dominovali muži. To se teď mění, proto by měly být zásady a pravidla explicitnější. Nutno si ale uvědomit, že sexuální obtěžování se netýká jen žen, jeho oběťmi se mohou stát i muži.

K tomu, aby lidé, kteří sexuální obtěžování zažili, začali o věcech mluvit, je třeba, aby viděli, že to k něčemu vede. Věděli, že se nesetkají se zostuzováním, obviňováním a dalšími negativními důsledky. Musí vidět, že spravedlnost je možná. Proto by se měly případy řádně vyšetřovat a měla by se implementovat opatření.

V jednom z odborných článků zmiňujete, že ukrajinská společnost má silné patriarchální tradice. Proměnila ruská invaze postavení žen a způsob, jakým je na ně nahlíženo?

Když se mluví o válce, ženy jsou většinou ukazovány jako uprchlice, jako ty, které trpí. Realita je ale mnohem komplexnější a sofistikovanější. Ano, většina lidí, kteří zemi opustili, jsou ženy. Mnoho jich ale zůstalo a vstoupily do armády. Před 10 lety i v roce 2022. 

Ženy hrají v této válce velmi aktivní roli, a to už od jejího začátku před 10 lety. Aktivně protestovaly během revoluce Majdan. Obrovské množství žen působí v dobrovolnickém hnutí a hnutí občanské společnosti. Těm vždy dominovaly, aspoň co se početního zastoupení týče.

Když přišla plnohodnotná invaze, ženy zapojené do organizací, zejména těch lokálních, byly těmi prvními, kdo reagoval na potřeby místních.

Dělali jsme výzkum, ve kterém jsme se těmto drobným organizacím věnovali. Všímali jsme si jejich propojení s lokálními komunitami a toho, jak – když přišla špatná situace – reorganizovaly své rozpočty a projekty a zaměřily se především na poskytování humanitární pomoci.

To bylo velmi důležité. Pomohly tím totiž vládě a mezinárodním organizacím získat čas přeskupit se a reagovat. Občanská společnost udělala obrovský kus práce a velký podíl na tom měly především ženy, které mimo jiné zajišťovaly vybavení pro armádu. Muži samozřejmě také, ale ženy v tom byly velmi aktivní.

Ženy jsou také součástí politického systému a podílí se na rozhodovacích procesech na národní i regionální úrovni.

Jedna věc je tedy, že ženy velmi aktivně pomáhají při zvládání výzev, které válka přinesla, a zasazují se o to, aby společnost dále fungovala. Další otázka se týká tradičních rolí, to je opravdu zajímavá oblast.

Mluvila jsem se ženami, které uprchly s dětmi, zatímco jejich manželé a bratři museli často v zemi zůstat. Nevím, jestli by s tím souhlasily všechny, ale jedna z respondentek mi řekla, že to pro ni byla opravdu velká změna, protože byla najednou sama s dětmi a musela převzít zodpovědnost a postarat se o to, aby přežily. A zvládla to.

Ty ženy teď vědí, že to dokážou, a díky tomu, že si prošly tímto strašným a smutným zážitkem, se cítí silnější. I ty, které odešly ze země, sehrály velmi aktivní roli, pro sebe samotné i pro své rodiny. Musely se stát hlavou domácnosti.

Zaznamenala jsem také zmínky o tom, že ukrajinské ženy po tom, co většina mužů odešla bojovat, převzaly práce, které dosud platily za ryze mužské.

Ano, je to tak. Nedávno jsem četla článek o ženách pracujících v dolech poblíž východních oblastí. Muži odešli do války, a ony proto musely převzít jejich práce. Jednoduše není nikdo jiný, kdo by to dělal, ale také proto, že v oblastech nezbývá moc jiných pracovních příležitostí.

Myslíte si, že pozice, kterou se ukrajinským ženám podařilo pro sebe vybudovat, vydrží i po skončení války?

To nikdo neví. Existuje několik způsobů, jak se na to můžeme dívat. Z historického hlediska víme, že ženy bývají po válce vyzývány, aby se vrátily k tradičním rolím. Tak to bylo třeba v případě druhé světové války.

V sovětské armádě sice bojovaly ženy, pokud se ale podíváte do tehdejších novin a na dobové snímky, uvidíte tam jen mužské veterány. O ženách, které bojovaly v první linii, ani zmínka. V USA byla situace podobná. Byla tam i nařízení, která regulovala počet žen, které mohly sloužit v armádě. Chtěli snížit zapojení žen ve vojenském sektoru.

Nevím ale, jestli to můžeme brát jako proroctví toho, co se stane na Ukrajině. Takhle to bylo před 70 lety, od té doby se chápání genderové rovnosti, ženských práv a jejich ochrany enormně proměnilo.

Už před plnohodnotnou invazí zde fungovala opatření, která ženám umožnila působit v armádě, ekonomickém sektoru, v politice a podílet se na rozhodování.

Nechce se mi věřit tomu, že až válka skončí, řeknou ženám, ať se vrátí do kuchyně. Nevěřím tomu, že by se tomu podvolily a udělaly by to. Ženy jsou teď velice aktivní, přitom je k tomu nikdo nevyzval ani nenutil. Udělaly to z vlastní iniciativy. Myslím, že po zkušenosti, kterou zažily, si neřeknou: „Budu zticha a budu vařit.“

Nevím, co se stane, ale myslím, že nedojde k masivnímu návratu ke starým pořádkům. Je to samozřejmě každého volba, ale z rozhovorů se ženami v armádě, které bojují za profesní rozvoj a kariérní příležitosti, vím, že tyto ženy vědí, co chtějí. A vědí dokonce i to, jak toho dosáhnout.