KLDR je hlídá na každém kroku. Dva sportovci teď zvažují, že se domů nevrátí

Je tomu jen pár dní, co početná severokorejská výprava na Asijských hrách v Japonsku rozdávala úsměvy a srdečné zdravice. Hry ještě neskončily a jihokorejský časopis Monthly Chosun už přišel se zprávou, že dva členové delegace KLDR zvažují, že se domů nevrátí.

Informace pocházejí z japonského vládního zpravodajského aparátu, který je v kontaktu s komunitou etnických Korejců. Dotyční Severokorejci údajně nepřemýšlejí o životě v Jižní Koreji jako ostatní uprchlíci. Chtějí zůstat v Japonsku, které však kvůli sankcím jinak nedovoluje vstup severokorejských občanů na své území.

Zatím není jasné, zda jde o sportovce či členy doprovodu, ani zda jejich záměr vyústí v podání oficiálních žádostí o azyl.

Pokud se ale vše potvrdí, půjde o neobvyklý případ, kdy se lidé vyslaní reprezentovat jednu z nejuzavřenějších zemí světa rozhodli využít zahraniční cestu k útěku.

Neriskují přitom málo. Sportovci jsou před vysláním do zahraničí podrobováni přísným politickým prověrkám, na cestách je provázejí bezpečnostní pracovníci, po návratu pak podstupují výslechy a v neposlední řadě na ně doma čekají příbuzní, kteří mohou jejich útěkem sami čelit postihům.

Dostat se do reprezentace KLDR není jen otázkou sportovního talentu. Přestože jednotlivé atletické kluby podle svědectví bývalých členů severokorejského sportovního systému vybírají především výkonnostně nadané, při nominacích na mezinárodní soutěže se zohledňuje také jejich rodinné zázemí a politická spolehlivost.

Obvykle je pro kariéru zásadní songbun – společenské zařazení založené na rodinném původu a předpokládané loajalitě k režimu.

„Při náboru se rozhodli upřednostňovat talent. Když se však sestavují národní týmy pro mezinárodní soutěže, songbun se při výběru stává rozhodujícím faktorem,“ uvedl pro Daily NK bývalý pracovník severokorejského sportovního systému Seol. Důvodem je podle něj obava, že sportovci budou v zahraničí vystaveni vlivům kapitalistické kultury.

Ani úspěšná nominace ovšem neznamená, že sportovec může jednoduše odcestovat.

Několik z těch, co ze Severní Koreje utekli, sdělilo organizaci Human Rights Watch, že lidé vysílaní do zahraničí, včetně sportovců, procházejí přísnou ideologickou přípravou.

Případ severokorejského týmu roztleskávaček pro olympijské hry v Pchjongčchangu v roce 2018 zase napovídá, že svou roli na rozhodnutí úředníků o vycestování hrají i úplatky.

„Většina roztleskávaček nebude mít žádný problém s kvalifikací z hlediska svého songbunu. Z hlediska dovedností je konkurence poměrně vyrovnaná. Úspěšné tedy budou ty dívky, které mají peníze. Jména těch, které budou schopny poskytnout největší úplatky ústřednímu vládnímu úřadu odpovědnému za výběr, se objeví na konečném seznamu,“ uvedl zdroj Daily NK.

Bývalý severokorejský sportovec zase popsal, že místo v týmu nedostala jeho talentovaná dcera, ale „dívky, které měly v rodinné historii protijaponské bojovníky“.

Jak přísná pravidla severokorejské reprezentanty provázejí, poznal německý fotbalový trenér Thomas Gerstner. V roce 2017 vedl ženský výběr KLDR do 20 let a se svými svěřenkyněmi odcestoval na asijský šampionát do Číny.

„V KLDR si nikdo sám nerozhoduje, zda bude hrát fotbal - o tom se rozhoduje jinde. Každý, kdo má pro něco zvláštní talent, dostává v této oblasti maximální podporu, ať už jde o hodiny klavíru, jízdu na koni nebo fotbalový trénink,“ popsal v rozhovoru pro australskou stanici ABC News.

Fotbalistky národního tréninkového centra (NTC) podle něj trénovaly šest dní v týdnu. Bydlely přímo v areálu, dostávaly plnou stravu a příprava byla součástí jejich každodenního života. Za trénink podle Gerstnera nedostávaly běžnou finanční odměnu.

Při prvním kontaktu s německým trenérem byly hráčky podle jeho slov velmi plaché. Přesně věděly, jak se k němu mají podle pokynů chovat.

„Den za dnem se uvolňovaly a byly vtipnější, šeptaly si, smály se a viditelně rozkvetly. Přímá komunikace však nikdy nebyla možná, protože vše probíhalo přes paní Hwang, moji tlumočnici,“ řekl.

Zároveň uvedl, že podle jeho osobního dojmu byly svěřenkyně šťastnější než mnozí mladí lidé v západních zemích. „Nic jim nechybí, jsou vděčné za všechno a chovají velký respekt.“

Jejich kontakt s vnějším světem byl ovšem přísně kontrolovaný. Když Gerstner během šampionátu v Číně navrhl, aby se hráčky podívaly na místní trh, odpovědní pracovníci byli zprvu překvapení. Společný výlet nakonec povolili a každá hráčka dostala deset dolarů na nákup suvenýru.

Severokorejští reprezentanti nemají ani v zahraničí takovou volnost pohybu jako sportovci z většiny ostatních zemí. Jejich kontakty s okolím jsou omezené a bezpečnostní doprovod sleduje, s kým se stýkají.

Konkrétní podrobnosti popsala Han Seo-hee, bývalá členka severokorejského týmu roztleskávaček, která v roce 2006 uprchla ze země.

„Severokorejská delegace je rozdělena do tří velkých skupin. Jsou to sportovci, administrativní úředníci a členové bezpečnostních složek,“ vysvětlila v rozhovoru po zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu v roce 2018.

Členové bezpečnostních složek podle ní sportovce neustále obklopují, protože jakýkoli útěk během olympijských her by znamenal pro Pchjongjang mezinárodní ostudu.

Han vypověděla, že severokorejští sportovci, na rozdíl od týmů z jiných zemí, sdílejí ubytování s dozorci, kteří sledují každý jejich pohyb a zapisují si, s kým mluví.

Doprovod zajišťuje bezpečnost, dohled a tlumočení. Jakékoli podezřelé jednání také hlásí do Pchjongjangu. Podle Han ale zachází tak daleko, že sportovce sledují až na toaletu. A ve střehu jsou i sami členové delegace, kteří ze strachu z vlastního postihu mohou hlásit jakékoli neobvyklé jednání.

Vzhledem k přísným bezpečnostním opatřením považovala Han útěk sportovce na Jih za mimořádně nepravděpodobný. Sportovci v KLDR často mají rodiny, které režim využívá jako nástroj kontroly.

Bývalý pracovník severokorejské ambasády například vypověděl, že úřady až na výjimky zajišťují, aby v zemi zůstal alespoň jeden nejbližší příbuzný člověka vyslaného do zahraničí. Má sloužit jako pojistka proti jeho útěku.

OSN princip kolektivního trestání, při kterém mohou být lidé postihováni i za jednání svých příbuzných, dokumentuje dlouhodobě. Vyšetřovací komise například popsala případ Severokorejce, který v roce 2007 uprchl ze země. Jeho rodiče byli následně zatčeni, vyslýcháni a posláni do politického vězeňského tábora, přestože se na útěku nijak nepodíleli.

Ani návratem ze zahraniční soutěže kontrola sportovců nekončí. Reprezentanti podle svědectví uprchlíků podstupují také ideologické hodnocení svého pobytu.

Pozornost se přitom nemusí soustředit ani tak na sportovní výsledky. Úřady zkoumají, s kým se v zahraničí setkali nebo jak se chovali k reprezentantům jiných zemí.

V roce 2024 vyvolal podobné obavy případ severokorejských stolních tenistů Kim Kum-jonga a Ri Čong-sika. Po zisku stříbrné medaile na olympijských hrách v Paříži se společně se svými jihokorejskými a čínskými protějšky vyfotili na dnes známém „vítězném selfie“.

Fotografie, kterou mnozí vnímali jako symbol sportovního přátelství, se pro severokorejské reprezentanty stala problémem. Objevily se informace, že po návratu čelili ideologickému přezkoumání.

Přísná bezpečnostní opatření však nejsou neprůstřelná. V létě roku 1991 se podařilo uprchnout tehdy čtyřiadvacetiletému severokorejskému judistovi Li Čchang-suovi, který reprezentoval KLDR na mistrovství světa v Barceloně.

Svůj záměr nevrátit se domů ještě během turnaje sdělil jihokorejskému konzulátu. Samotný útěk si ale naplánoval až na zpáteční cestu, kdy společně se dvěma spoluhráči a pěti členy doprovodu cestoval vlakem z Paříže do Moskvy. Když ostatní po požití alkoholu usnuli, využil zastávky a opustil vlak. Následně požádal o azyl na jihokorejské diplomatické misi v Evropě.

Do Jižní Koreje dorazil 4. srpna 1991. Podle tehdejšího zpravodajství agentury UPI se stal prvním severokorejským sportovcem, který do země uprchl přes třetí stát.

Li později vysvětloval, že se obával své budoucnosti v KLDR. Jeho otec byl potrestán nucenými pracemi za to, že odmítl předat nadřízenému televizor jako úplatek. Následné postihy zasáhly i další členy rodiny. Sám judista se bál, že jeho kariéra návratem ze šampionátu skončí a bude poslán do uhelného dolu k ideologické převýchově.

Sport má přitom v Severní Koreji dlouhodobě mimořádný význam. Nejen jako zdroj mezinárodní hrdosti, ale také jako příležitost ke sportovní diplomacii. Pro jednu z nejizolovanějších zemí světa představují mezinárodní soutěže jednu z mála možností, jak přicházet do kontaktu s okolním světem.

Zatímco za vlády Kim Il-songa a Kim Čong-ila režim podporoval spíše umělecké aktivity, Kim Čong-un se od začátku své vlády zaměřuje na rozvoj sportovních programů. Sám je údajně velkým fanouškem Manchesteru United. V minulosti údajně nařídil státní televizní stanici, aby zápasy tohoto klubu vysílala ve veřejnoprávní televizi.