Nečekané severokorejské úsměvy. Sportovci jeli do Japonska se vší slávou

Když v květnu přiletěly do Jižní Koreje nenápadně oděné severokorejské fotbalistky, beze slova a jakékoli reakce prosvištěly letištní halou mezi policejními kordony.

Nemluvily s novináři, nereagovaly na uvítací pokřiky, nedaly najevo ani náznak nadšení z přítomných fanoušků a během několika minut zmizely v autobuse.

Jejich řeč těla naznačila nepatrné uvolnění až při odletu, kdy mezi sebou hráčky žertovaly a usmívaly se.

Vyloženě radost projevily až po návratu domů a setkání s domácími fanoušky. Severokorejská státní média jejich vítězství oslavovala, vůbec však neuvedla, že se turnaj hrál v Jižní Koreji.

O čtyři měsíce později to vypadalo úplně jinak. Když totiž severokorejští fotbalisté přiletěli do Japonska, měli na sobě růžové kravaty a bílé blejzry s výraznou severokorejskou vlajkou. Usmívali se, rozdávali si s vítajícími high-five, nechávali se fotit a mezi záplavou severokorejských vlajek přebírali kytice. Z autobusu pak ještě mávali davu.

Za běžných okolností by se přitom do Japonska vůbec nedostali. Tokio jim v rámci vlastních sankcí vstup do země zakazuje a tentokrát jim muselo udělit výjimku. Obě země spolu nemají diplomatické vztahy a atmosféra mezi nimi zůstává mimořádně napjatá.

Přesto právě v Japonsku působil příjezd dosud největší severokorejské sportovní delegace, která kdy zemi navštívila, podstatně srdečněji než květnová návštěva severokorejských fotbalistek na jihu Korejského poloostrova.

Možná to bylo tím, že je tentokrát nevítali členové organizace sdružující severokorejské uprchlíky, ale studenti korejských škol a především lidé spojení s Čchongrjonem, organizací dlouhodobě loajální Pchjongjangu, která se na příjezd delegace připravovala.

Její list Choson Sinbo označil podporu sportovců za „vlasteneckou činnost“ a vyzýval komunitu, aby se zapojila do jejich vítání a povzbuzování. Studenti Korea University dokonce zveřejnili instruktážní video s pokřiky a písněmi a nabádali fanoušky, aby na zápasy přicházeli v severokorejské červené.

Asijské hry Aiči–Nagoja oficiálně začínají v sobotu 19. září a potrvají do 4. října, některé soutěže už ale běží. První severokorejští fotbalisté dorazili do Japonska 11. září a ženský tým už v pondělí porazil Bangladéš 10:0. 

Přibližně 180člennou výpravu KLDR tvoří 107 sportovců, kteří nastoupí ve 14 disciplínách, včetně fotbalu, vzpírání, stolního tenisu či zápasu, a podpůrný personál.

Hry tak vytvořily situaci, která je ve vztazích Japonska a Severní Koreje velmi neobvyklá - po několik týdnů se na japonském území budou pohybovat desítky Severokorejců a otevřeně jim budou fandit stovky lidí s vlajkami KLDR. Otázkou je, zda Pchjongjang tuto příležitost využije také politicky. Nebylo by to poprvé.

Sport už několikrát sehrál v dějinách rozděleného Korejského poloostrova mnohem větší roli než jen souboj o medaile. A jeden z nejvýraznějších příkladů se odehrál právě v Japonsku.

V roce 1991 nastoupili sportovci Severní a Jižní Koreje na mistrovství světa ve stolním tenise v japonské Čibě vůbec poprvé jako jeden společný tým. Severokorejka Li Bun-hui a Jihokorejka Hyun Jung-hwa tehdy pomohly ženskému výběru porazit ve finále dominantní Čínu. Společné družstvo vyvolalo silné emoce nejen na Korejském poloostrově, ale také mezi Korejci žijícími v Japonsku.

Ještě výrazněji se sport s diplomacií propojil na zimních olympijských hrách v jihokorejském Pchjongčchangu v roce 2018. Obě Koreje tehdy nastoupily pod společnou vlajkou a vytvořily společný ženský hokejový tým.

Do Jižní Koreje přijela také Kim Jo-čong, sestra severokorejského vůdce, a olympijské sblížení po měsících mimořádně vyhrocených vztahů pomohlo otevřít cestu k sérii mezikorejských summitů.

Naděje na trvalejší obrat se ale nenaplnily. O dva roky později KLDR vyhodila do povětří společný styčný úřad v pohraničním Kesongu kvůli letákům, které severokorejští uprchlíci a aktivisté posílali z jihu přes hranici proti režimu Kim Čong-una. Pchjongjang obviňoval Soul, že tomu nedokázal zabránit. Úřad měl sloužit jako stálý komunikační kanál mezi oběma Korejemi a vznikl právě během sbližování v roce 2018.

Také dnes se někteří analytici ptají, zda Pchjongjang znovu nepoužívá sport jako bezpečný první kontakt před případným politickým dialogem.

„Účast Severní Koreje na hrách by mohla otevřít prostor pro opatrné kontakty směřující k potenciálnímu dialogu, ale šance jsou mizivé,“ řekl pro SCMP O Kjong-sop z Korejského institutu pro národní sjednocení.

Překážek je totiž tentokrát podstatně víc než signálů možného tání. Tou nejcitlivější zůstává osud Japonců unesených severokorejskými agenty v 70. a 80. letech. Japonsko oficiálně eviduje 17 unesených, z nichž se 12 dosud nevrátilo. KLDR tvrdí, že část zemřela a o dalších nic neví, což Tokio odmítá přijmout jako uzavřenou věc.

Na japonskou vládu dlouhodobě tlačí také rodiny unesených. Symbolem případu se stala Megumi Jokota, která zmizela v roce 1977 ve věku 13 let cestou ze školy domů. Její devadesátiletá matka Sakie dodnes bojuje za její návrat.

V posledních týdnech Pchjongjang navíc zesílil útoky proti japonskému zbrojení, růstu obranného rozpočtu a spolupráci Tokia s Washingtonem a Soulem. Severokorejská propaganda stále častěji vykresluje region jako střet dvou bloků – Spojených států, Japonska a Jižní Koreje na jedné straně a KLDR, Číny a Ruska na straně druhé.

Profesor mezinárodních vztahů na Univerzitě Kookmin Lee Won-deog proto upozorňuje, že případné severokorejské pokusy o otevření kontaktu s Japonskem narážejí na „neprostupnou zeď“. Pchjongjang podle něj v současnosti neprojevuje skutečný zájem o dialog s nikým jiným než s americkým prezidentem Donaldem Trumpem.

V březnu navíc Kim Jo-čong prohlásila, že k summitu s japonskou premiérkou Sanae Takaičiovou nedojde, dokud Tokio nezmění svůj „zastaralý“ přístup. Šlo zřejmě především o japonské požadavky na denuklearizaci a vyřešení otázky unesených občanů.

Ani samotné dění kolem her zatím nepřipomíná Pchjongčchang roku 2018. Tehdy sportovní kontakty doprovázely viditelné politické signály z obou stran, dnes ale v Japonsku nic podobného patrné není. Tokio zdůrazňuje, že povolení vstupu severokorejské delegace je pouze výjimkou pro sportovní výměnu a neznamená změnu sankční politiky.

East Asia Institute zase upozorňuje, že ani severokorejská státní média zatím pobyt sportovců v Japonsku nepředstavují jako diplomatické gesto a soustředí se především na jejich výsledky.

Mnohem viditelnější než politické sbližování je tak zatím to, co se odehrává na tribunách.

Na středeční utkání mužského týmu s Čínou dorazilo navzdory dešti zhruba 300 příznivců z řad studentů škol napojených na Čchongrjon a dalších Korejců žijících v Japonsku. Oblečeni v červeném zpívali mimo jiné „Jsme Korejci“ a „Vyhraj, Koreo“, nad tribunou visela severokorejská vlajka.

Když Čína otočila skóre a nakonec zvítězila 2:1, publikum na okamžik ztichlo, než se znovu rozezněly chorály. Ještě výraznější podporu měl o dva dny dříve ženský tým, který podle pořadatelů sledovala zhruba tisícovka severokorejských příznivců.

I kdyby k žádnému diplomatickému průlomu nedošlo, mají hry pro Čchongrjon význam. Pchjongjangu nabízejí něco, co v Japonsku za běžných okolností téměř nemá - několik týdnů viditelné severokorejské přítomnosti, severokorejských vlajek a organizovaného fandění přímo na území jednoho z jeho největších regionálních protivníků.

„Od vypuknutí pandemie covidu-19 klade Severní Korea větší důraz na sportovní úspěchy, takže její sportovci pravděpodobně využijí svého chování a rozhovorů během her k vyjádření důvěry v režim,“ řekl pro Korea Times Hong Min z Korejského institutu pro národní sjednocení.

Sport a politika však zatím v Japonsku neběží ruku v ruce, ale spíš vedle sebe. Zatímco severokorejští sportovci přijímají na letišti květiny a stovky příznivců jim fandí z tribun, Pchjongjang současně pokračuje v ostré rétorice vůči Tokiu a jeho spojencům. Ještě 17. září severokorejský náměstek ministra obrany obvinil Spojené státy, Jižní Koreu a Japonsko z budování faktické „jaderné aliance“ a jejich vojenskou spoluprací zdůvodňoval další rozvoj severokorejského jaderného arzenálu.