Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Víme, že socialismus nefunguje. Víme to v Evropě všichni, my v Česku ještě o něco víc než naši západní sousedi. Ale zároveň nám Evropanům zdejší skoro-socialismus vyhovuje. Stejně tak regulace. Víme, že jsou kontroverzní a že například brzdí inovace, ale chrání nás před riziky světa, kde bývá nehostinné počasí a fouká studený vítr.
Je i poctivé říct, že někdy náš „starý svět“ funguje líp. Jak třeba ve svém sloupku v The Times napsal vědecký korespondent Tom Whipple, léky jsou v USA v průměru skoro třikrát dražší než v EU a ty značkové dokonce víc než čtyřikrát. Ukázala to v roce 2022 studie RAND Corporation a anekdoticky jsme se to dozvěděli nedávno, když se ukázalo, že hubnutí s pomocí léků stojí v Americe opravdu výrazně víc než v Evropě.
Slavný Ozempic stojí v USA průměrně 936 dolarů měsíčně, zatímco ve Francii jen 83 dolarů, v Austrálii 87 dolarů a ve Velké Británii 93 dolarů.
Přitom jsou to stejné léky! Stejné molekuly, se stejnou účinností, ve stejném obalu. Jak píše Whipple, je to trapné přiznat, ale Trump má pravdu, když říká, že Evropané jsou „černými pasažéry“ farmaceutického výzkumu. Jak víme, vývoj léků je nesmírně drahý a rizikový. Na trh se dostane jen zlomek těch, které se vyvíjejí a testují, a odhaduje se, že kompletní cena za „dopravení“ léku na trh se vyšplhá v průměru skoro k jedné miliardě dolarů (podle jedné studie je to přesně 879,3 milionu dolarů).
Jestliže farmaceutické firmy realizují v USA většinu zisků (z nichž velkou část reinvestují do výzkumu), znamená to, že se Amerika podílí na financování výzkumu významně víc. S necelými pěti procenty světové populace generuje něco přes polovinu celosvětových farmaceutických tržeb, pro nejprodávanější léky je americký podíl ještě vyšší - pro top 50 léků činí 75 procent (!) celosvětových tržeb.
Proč to tak je? Částečně proto, že USA jsou zkrátka bohaté. Narodit se v Americe je z globální perspektivy něco jako vyhrát v loterii. Tak proč by si neměli zaplatit víc za léky a lékaře?
Jenže Evropané jsou taky bohatí. Ten pravý důvod je tedy v již zmíněných regulacích a „socialisticky“ nastaveném zdravotním systému ve většině evropských zemí. Máme monopolní kupce (tedy velké národní pojišťovny), centralizované rozhodování a ekonomické hodnocení léků. Britové se chlubí svým NICE (institut provádějící hodnocení nákladové efektivity ve zdravotnictví), ostatní evropské země tzv. referenčními cenami, stanovujícími maximální úhrady pro terapeuticky podobné léky.
Naproti tomu Spojené státy mají fragmentovaný trh, na kterém každá pojišťovna vyjednává samostatně, a výsledkem je chaos, který se farmaceutické firmy naučily dokonale využívat.
Dokazuje to, že socialismus je v principu líp fungující než kapitalismus? Nikoli. Jen zde mluvíme o specifickém trhu. I na něm platí, že regulace brzdí inovace, ale protože se farmaceutické firmy „zahojí“ v Americe, nemusí se tím zas tolik trápit. Což je přesně ta nespravedlnost, o které psal na sociálních sítích Trump a kterou chce změnit.
Je to vlastně docela hezký paradox: americké zdravotnictví je neefektivní a drahé, a v důsledku pro nejchudší Američany často nedostupné (určitě nedostupnější než pro chudé Evropany), ale to zároveň poskytuje peníze na výzkum a vývoj nových, efektivnějších léků (v roce 2023 to bylo globálně 276 miliard dolarů, přičemž americké firmy reinvestují víc než evropské nebo americké).
A světe, div se, tyto léky - pokud se nic nezmění - budou opět dražší v Americe než kdekoli jinde.
O téhle disproporci mezi dvěma bohatými kontinenty se ví už dlouho (a my v Evropě nemáme důvod moc protestovat), ale až Trump hlasitě vykřikuje, že s tím něco udělá. To je jeden z důvodů, proč má tak silnou domácí podporu a zároveň proč je tak nevýhodný a rizikový pro nás v Evropě.
Na první pohled je to trochu podobné jako s obranou a s NATO, kde jsme taky tak trochu černým pasažérem americké vojenské síly. Ale budoucnost NATO je problém politický, zatímco ceny léků spíše ekonomický a strukturální.
Obojí ovšem pro nás obsahuje špatnou zprávu: zlaté časy Evropy, užívající si skanzenu polosocialismu s pojistkou drsného zámořského kapitalismu, pomalu a jistě končí. Je to jako na večeři kamarádů, kteří si zvykli na to, že ten nejbohatší vždycky platí víc než oni. Jenže on teď najednou číšníkovi hlásí: „Šéfe, ode dneška platí každý za sebe.“
