Článek
Potkal jsem ji cestou k příjemnému, přesto prostému hotelu nadohled od nepálské Pókhary. Jediné, čím se tato třicátnice odlišovala od ostatních turistek, byly pečlivě zahalené vlasy. Provázeli ji dva muži, z nichž jeden soustavně monitoroval šum horské trávy i pohyb v ní. „Je to nějaká princezna ze Zálivu, asi bohatá. Jo, má s sebou osobního strážce. Jsou ale v klidu,“ informoval mě nevzrušeně hoteliér Thapa, u kterého jsem trávil zhruba měsíc v rané době postcovidové.
Překvapen jsem nebyl: absolvoval jsem v Dubaji (kromě jiných) rozhovor s jednou z dcer rozvětvené emirátské vládnoucí rodiny, která se vrcholově zabývá disciplínou zvanou crossFit. Dostal jsem svolení fotit při tréninku, kdy byla oděna stejně jako kolegyně z Evropy, rozumějte v opravdu přiléhavém dresu.
Ani v konzervativnější koutech Zálivu - emirátu Šardžá, či saúdské monarchii - už neplatí poučky ze starých cestopisů. Arabky podnikají, šoférují auta a pokud uznají za vhodné, dívají se cizincům zpříma do očí. Do značné míry řídí vlastní životy, i když jejich společnost stále zůstává velmi patriarchální, konzervativní a západní optikou politicky i sociálně sešněrovaná.
Střih. Začíná desetiletí a já oslovuji studentky Teheránské univerzity, abych se dozvěděl, zda se chystají volit. Jejich pramatky takové právo obdržely v roce 1963, dříve než Švýcarky. Ne, nepůjdou, nad zemí zlomily hůl. Hodlají prý zmizet v zahraničí. Ano, škola je proslulá liberalismem a navštěvují ji posluchači z bohatých městských rodin (byť doplněných talentovanými venkovany). Skepse vůči režimu je tu každopádně už nějakou dobu hmatatelná. A podle reakcí ze sítí se po lednovém masakru demonstrujících ještě prohloubila.
Aby bylo jasno: dívky ze Zálivu nejsou svobodné v západním smyslu slova. A ne všechny Íránky nutně trpí v misogynním pekle. Jak v arabské, tak perské společnosti navíc značný podíl žen lpí na tradici dobrovolně. Přesto: Záliv dnes vůči svým matkám a dcerám vykazuje nebývalou vstřícnost, zatímco Teherán je drakonicky trestá za banální prohřešky. A nejde pouze o šátek, přestože ten je coby symbol důležitý. Klíčová je perspektiva, kterou ženy mají.
Co se Zálivu týče, nejrychleji změny probíhají v donedávna zapouzdřené Saúdské Arábii, kde je nařídil korunní princ Muhammad bin Salmán. Což zadělává na možný problém: Pokud faktický lídr království a nevyzpytatelný modernizátor shora usoudí, že experiment nevyšel a reformy odvolá, konzervativci propuknou v jásot. Na druhou stranu: furiantské zápolení se sousedními, dlouhodobě relaxovanějšími Emiráty ho do inovací nutí.
Alespoň na papíře jde o změny epochální. Pokud lze věřit datům, která zveřejnil think tank Atlantic Council, účast žen na trhu práce za poslední dekádu vzrostla o více než dvojnásobek (ze 17 na 36 %). Díky vládním stipendiím pak obvykle na anglofonní university míří rok co rok desítky tisíc nejtalentovanějších dívek monarchie, které se vracejí nejen se vzděláním, ale i se zkušenostmi z globalizovaného světa. Saúdské poddané starší 21 let mohou od roku 2019 získat pas, cestovat po světě, vystupovat na úřadech a bydlet, kde chtějí, aniž by musely žádat souhlas tzv. opatrovníka. Tedy mužského příbuzného, který nad nimi měl (očima Evropana) až absurdní moc.
Ještě v roce 2018 měly zákaz řídit auto, teď plní coby diplomatky saúdské ambasády. Znovu: spíše než o stávající práva jde o rychlost, s jakou je Saúdky získávají.
Zato v Íránu se čas zastavil. V roce 1979 nynější diktátoři se dvěma bradami coby mladí a hladoví provolávali radikální slogany islámské revoluce, od kterých dodnes neustoupili. Do jejich nástupu Peršanky neznaly nařízený styl oblékání, o povinném zahalování nemluvě. Pravda, mediálně oblíbené snímky Íránek v minisukních, či dobových západních outfitech pocházely z ulic bohatých měst, přičemž na vesnici byla móda jiná. Šáh nicméně umožnil všem obyvatelkám rozvod, rutinně je neobíral o potomky (ve prospěch otce) a nechal je působit v profesích, ze kterých je ájatolláhové vyhnali - nynější Írán například odmítá soudkyně.
Jinými slovy: v 70. letech minulého století se Íránkám dostalo zacházení, o kterém se jejich současnicím v Zálivu nesnilo. Fakt, že nabytých práv dokázaly využít jen ty nejbohatší, patřil k jednomu z důvodů islámské revoluce.
Po necelém půlstoletí je ale situace o to horší, že k politické nesvobodě přibyla systémová diskriminaci žen, bezútěšná sociální situace a teď i všudypřítomný strach z války. Nejméně pětina mladých Íránců je bez práce, u dívek je toto číslo dvojnásobné. Inflace už nějakou dobu letí do nebes. A bulváry k tomu křižují vozidla režimních střelců, kteří mají povolení zabíjet. Režim odpojil internet. Typickým přáním teenagerů je žít obyčejný život. Jako jejich vrstevníci jinde. Nic víc.
Na Blízkém východě zuří válka, která tentokrát zasáhla celý region. A Írán ničí nejhůř, i kvůli fanatismu svých lídrů. Kdysi hrdá, vzdělaná Persie se propadá do tmy, ze které chtějí její dcery - a děti vůbec - odejít. Třeba i do Zálivu, který jejich vzdělání ocení. Nenabídne jim sice západní svobodu, ale klid, prosperitu a snad i důstojnost určitě. Prostě obyčejný život.
