Článek
Začátek íránských útoků na vojenské cíle teheránského režimu mě zastihl zrovna v Kodani. Před kodaňskou radnici byla svolána demonstrace. Mávala íránskými vlajkami – ovšem jinými, než jsou ty běžné: na trikoloře vzpíná se lev. Ano, to je stará, předajatolláhovská vlajka Íránu. Na tuto symboliku vědomě navázal Izrael názvem své vojenské operace: Ať se íránský lev vzepne! Ať shodí jařmo vrahounských náboženských fanatiků!
A vskutku, na demonstraci vlála spolu s íránskou také vlajka izraelská a skandovalo se: Osvobodit Palestinu – od Hamásu! Osvobodit Libanon – od Hizballáhu! Ať žije Izrael! Ať žije Írán svobodný, demokratický a sekulární! Dost bylo islámu! A skandovalo se také jméno Mahsá Amíníové, mladé ženy umučené náboženskou policií za to, že chtěla žít a oblékat se po svém. Mimochodem o pár ulic vedle si v centru Kodaně rozložila stánek jakási muslimská misijní nadace, nabízejíc rozhovory o koránu.
Námitkou proti naději na jiný, lepší Írán jest, že tyto opoziční skupiny nejsou až tak početné; a také to, že ona předajatolláhovská vlajka je vlajkou šáha – který sice Írán modernizoval a sekularizoval, ale metodami poněkud radikálními až brutálními, které pak sympatii značné části lidu obrátily k oněm ajatolláhům; a když se ajatolláhové začali předvádět, pozdě bycha honiti. Avšak námitkou na tuto námitku jest, že dějiny souvislostí Íránu s Evropou jdou o několik tisíc let dříve před šáha.
Starý Írán byl země „antická“, neboť Řekové sice často bojovali proti Íránu, ale jindy zase bojovali pro Írán, a někteří řečtí autoři (konkrétně Xenofón) ho obdivovali, jak dokáže v jedné říši porovnat tolik národů a náboženství (jak to dodnes ukazují reliéfy v královské svatyni Persepolis poblíž Šírázu). Zakladatel domácího íránského náboženství Zarathustra pak byl Řeky rovněž obdivován coby jeden z vrcholných „mudrců Východu“ (a i do novější evropské kultury se periodicky vracel – jako Mozartův Sarastro z Kouzelné flétny či Nietzscheho Zarathustra). Avesta čili „íránská Bible“ byla ovšem přeložena do evropských jazyků až v 19. století (český výbor dostal název Oběti ohňům).
Starý Írán byl země „biblická“, neboť mezi oněmi podrobenými, ale ve své odlišnosti tolerovanými národy byli také Židé. Jejich persko-babylonská zkušenost se promítla do biblických textů – a to nejen steskem na zajetí babylonské, ale také obdivem pro perského krála Kýra, který je, dobyv Babylon, pustil domů a vyhlásil cosi jako první „chartu lidských práv“. Kýrova hrobka ve městě Pasargadae, jižně od Persepole, byla ovšem po staletí mylně pokládána za hrob matky krále Šalamouna, tak jako i jiné biblické postavy nalezly dle tradice svůj poslední odpočinek v zemi íránské, a jejich hroby byly poutními místy pro Židy, křesťany i muslimy. Tedy do té doby, než byli Židé z Íránu vyhnáni ze msty za vznik Izraele; mluvil jsem v Izraeli s jedním starým mužem, který se ještě narodil v Isfahánu.
I po dobytí arabskými muslimy v 7. století si Írán, na rozdíl od většiny ostatních porobených zemí, udržel mnoho svých zvláštností – především indoevropskou perštinu, byť psanou arabskými literami; a toleranci nejen pro Židy a křesťany, ale i pro zoroastrovce. To až za ajatolláhů opustila zemi téměř celá zoroastrovská menšina. V Jazdu, nejposvátnějším městě zoroastrismu, lze ještě navštívit nějaké staré svatyně – ale zoroastrovská obytná čtvrť už je téměř prázdná.
Ale i íránský islám nabyl velmi originálních podob. To odtud vzešel mystický směr súfismus, který dnes tak okouzluje hledače „jiného, lepšího islámu“. To zde vznikla středověká poezie mysticko-eroticko-alkoholická, která taktéž okouzluje Západ již od Goethovy doby (viz jeho básnickou variaci Západovýchodní díván). Íránci tuto poezii dodnes milují a rádi recitují, z knihy i z paměti, jak jsem to zažil u Háfizova hrobu ve městě Šíráz. Jen se přitom tváří, že ta poezie není o tom, o čem evidentně je – tedy o pití vína a lásce ke krásným chlapcům.
Dlouho by se dalo pokračovat ve výčtu toho, proč je Írán svérázný a mnohovrstevnatý, a „co všechno nám Íránci vlastně dali“. Jaký však má toto religionistické a básnické vzpomínání na starověk a středověk smysl, tváří v tvář neústupným ajatolláhům? Má. Má to smysl, protože k různým těmto tradicím se hlásí ti Íránci demokratičtí a sekulární, kteří chtějí změnu. Protože se mají k čemu hlásit! Sub specie všech těchto tradic je proměna Íránu mnohem snáze představitelná než třeba proměna Ruska, v němž jsou jen dvě možnosti: Podrob se carovi – nebo se na okamžik vzepři a pak chcípni.
Přesvědčoval jsem se o tom na každém kroku, když jsem po Íránu putoval na jaře 2017 – v onom „okně příležitosti“, kdy se zdálo, že Írán nastupuje cestu mírných vnitřních reforem. (Málem jsem se pak o několik let později nedostal do USA…) Mladí lidé v Íránu chtějí normálně žít. Chtějí si povídat, i když třeba umějí velmi málo anglicky. Chtějí vědět, proč na Západě společnost tak dobře funguje – jak se jim to alespoň z Íránu jeví. Chtějí zůstat v kontaktu. Jsou ochotni vyjít kvůli tomu znovu a znovu do ulic.
Ať žije Írán – bez ajatolláhů!
