Článek
Írán se otřásá pod izraelskými nálety. Generálové padají jako figurky na střelnici. Perské nebe ovládají piloti židovského státu, kteří ničí vše, na co jejich velitelé ukážou. Izraelský ministr obrany Jisrael Kac nazval íránského vůdce Alího Chameneího „novodobým Hitlerem“, který „nesmí existovat“, což zní jako rozsudek smrti. Autoritářský, mizogynní režim postavený na zpupném výkladu šíitského islámu prokazuje vojenskou neschopnost i pohrdání vlastními lidmi, které nechal válce napospas.
Teokratický vláda duchovních slábne a ano, může i padnout. Co pak?
Připusťme na okamžik, že šéfovi krajně pravicové izraelské vlády Benjaminu „Bibimu“ Netanjahuovi jde také o svobodu Íránců, jakkoli deklarovaným i pochopitelným cílem útoku jsou jaderný a raketový program. Co může, nebo chce nabídnout Íránu na jeho „cestě za svobodou“, o které vemlouvavě hovořil v projevu k Peršanům? Zabíjí nenáviděné lídry režimních Revolučních gard, opřel se do propagandistů, budiž. Zaměřil se na Chameneího, tzv. rahbara, který má v teokraticko-republikánském systému poslední slovo a je tak mocnější než přímo volený prezident. Jinak ale Íránu ničí jeho jadernou, vojenskou a tedy i ostatní infrastrukturu. Nařizuje obyvatelům měst evakuaci před izraelskými útoky, i když tito nemají přístup k síti a ani svobodným médiím. Jistě, taková je válka, ale lásku Bibi čekat nemůže.
Nabízí se otázka: co je politickým cílem války, je-li vůbec stanoven? Zajímá Bibiho, co bude, až Chameneí nebude? Po zkušenosti s palestinským Pásmem Gazy je sotva možné předpokládat, že nabídne nesobeckou podporu a rozumné řešení. S výjimečnou dávkou cynismu lze Íráncům gratulovat, že je od Izraele dělí přes tisíc kilometrů, jinak by se od pravicových ministrů mohli dozvědět, že jejich půda patří židovským osadníkům. Ani USA v čele s Donaldem Trumpem nepomohou, jakkoli izraelský útok podporují. Tato garnitura odmítá zahraniční angažmá ze své izolacionistické podstaty, po angažmá v Iráku a Afghánistánu je ale její postoj pochopitelnější. Snad kdyby to Izrael s bombami přehnal a Trump dostal šanci v Íránu vybudovat novou a krásnou Kaspickou Riviéru.
A samotní Íránci? Přivítají zpět Kýrose Rezu Pahlavího, syna posledního šáha, kterého v roce 1979 svrhli právě islamisté? Pro Západ, USA i Izrael by to byla dobrá zpráva: někdejší korunní princ prý chce sekulární a na rozdíl od otce i demokratickou zemi. Tvrdí, že má pro Írán plán, zamezí občanské válce i třenicím mezi většinovým Peršany a ostatními etniky. Rezá Pahlaví sídlí v USA a udržuje dobré vztahy s židovským státem. Problémem je, že žije po desetiletí v cizině a ztratil kontakt s íránskou realitou, pokud jej kdy měl. Islámská revoluce byla totiž také sociální: do čela vynesla kromě radikálních duchovních i dravé kádry z chudých venkovských oblastí. Elita spojená s šáhem přišla o vládu i majetek a její návrat k moci by společnost dokázal rozkolísat.
Možností je i přežití islámské republiky, která by patrně doznala dramatických změn. Navzdory většinovému západnímu přesvědčení totiž porevoluční Írán zažíval i pragmatická, klidnější období, kdy značnou část moci získali umírnění reformisté. Pokud Írán dokáže ústavně i fakticky oslabit islámské konzervativce, kteří nyní stát dozorují, může se dopracovat ke tvaru přijatelnému doma i za hranicemi. Samozřejmostí by byla ženská emancipace, raketový růst občanských práv, ba dokonce přeformátování role nejvyššího lídra, který by se postupně mohl stát jen ceremoniální figurou.
Hrozí zřejmě i vojenský puč. Tedy převzetí moci Revolučními gardami, které vznikly po převratu v roce 1979 z nedůvěry islámských vůdců k pravidelné armádě, neboť ta byla příliš spojena s šáhem. Gardisté se vypracovali v paralelní, ovšem protežované vojsko, které se chová jako stát ve státě. Neplatí pro něj cla, daně, nemají povinnost vysvětlovat. Spolu se všeobecně nenáviděnými milicionáři z organizace Basídž, kterým velí, krvavě likvidovali opoziční demonstrace. Není jednoduché odhadnout, zda by jako velcí podnikatelé (bez ironie) zvolili pragmatickou cestu, svobodu by každopádně nepřinesli.
Změna zkrátka nemusí být k lepšímu. I nový Írán by pravděpodobně chtěl jaderný program a možná rovněž atomovou bombu. Co pak? Bojovat s temným klanem rigidních ultra-konzervativců je snadné. Co když si ale o atomovku řeknou usměvaví, svobodomyslní Peršané?
