Hlavní obsah

Komentář: Finové moc dobře věděli, proč si pod domy staví kryty

Foto: Profimedia.cz

Letoun sovětské armády Tupolev SB-2 havarovaný na finském území během Zimní války na přelomu let 1939 a 1940, kolorováno.

Reklama

14. 5. 20:00

Finsko a Švédsko po letech opouštějí neutralitu a míří do NATO. Ale ne s holýma rukama.

Článek

Houževnatost Ukrajinců může být frustrující, sankce mohou bolet a ztráty na bojišti mohou být katastrofální, ale jedna věc musí Vladimira Putina teď štvát patrně nejvíc. Finsko, s nímž má jeho země přes 1 300 kilometrů dlouhou hranici, chce neprodleně vstoupit do Severoatlantické aliance. Což by znamenalo, že se délka společné hranice Ruska se zeměmi NATO zdvojnásobí.

Destruktivní imperiální sen o vzniku nárazníkových, ideálně demilitarizovaných států mezi aliancí a Ruskem – tedy Putinova představa nejen budoucí Ukrajiny, ale například i Česka – by tak dostal těžce na frak. A snad nejhorší je pro Putina pomyšlení, že si za vše může sám. Zábrany pro rozšiřování aliance padají v důsledku nenávisti, kterou sám rozdmýchal s cílem pokořit evropskou civilizaci.

Do NATO se hodlá souběžně, a taky rychle, začlenit i Švédsko. Obě severské země jsou stabilními demokraciemi, investují do obrany, patří už do EU, vyznačují se vysokou politickou kulturou, dbají o práva menšin, prostě splňují všechna psaná či nepsaná kritéria. Námitky tak začal vznášet pouze turecký prezident. Vycítil příležitost a začal vydírat. Stockholm a Helsinky prý poskytují útočiště kurdským „teroristům“.

Je to nesmysl. Byť zejména ve Švédsku žije početná kurdská komunita, která vůči tureckému státu nepěstuje zrovna velké sympatie. Z řad švédských Kurdů pochází šest poslanců tamního parlamentu. Ale to je asi tak všechno. Proto panuje přesvědčení, že potížista z Ankary přistoupí na nějaký, třeba zbrojní, obchod, a pro přijetí obou zemí nakonec ruku zvedne.

Zejména finský příběh je pro Rusko tuze potupný a pro politickou mapu Evropy doslova monumentální. Helsinky dávají vale konceptu neutrality, který se v zemi formoval v 20. století v důsledku trpkých zkušeností se Sovětským svazem. Dnes pětimilionová země překvapivě v roce 1939 odrazila sovětskou invazi v proslulé Zimní válce, při opětovné sovětské agresi o pár měsíců později si ale musela existenci zachránit rozsáhlými územními ústupky. Pak se sice přiklonila k nacistickému Německu, protože jí nic jiného nezbývalo, ovšem zvládla to tak, aniž by se ušpinila.

Finská suverenita po roce 1945 zůstala sice omezenější, Sovětský svaz Finům vnutil neutralitu – kterou si za svůj modus vivendi zvolilo i Švédsko. Jenže neutralita se posléze stala součástí národních identit v obou zemích. Lidé ji po celá desetiletí drtivou většinou podporovali. Ideu členství v alianci NATO považovali za zbytečnou provokaci vůči SSSR či poté Rusku. Přitom ale kladli důraz na obranyschopnost. Například relativně malá finská armáda je proto moderně vyzbrojená. Země disponuje dvěma sty sofistikovaných tanků Leopard 2, tedy stejným počtem jako čtyřicetkrát větší Německo. Až 70 procent mladých lidí dobrovolně absolvuje vojenskou službu, takže země je schopná rychle zmobilizovat až 300 tisíc můžu a žen. Pro srovnání: Rusko rozjelo únorový útok na Ukrajinu s kontingentem o síle asi 100 tisíc vojáků.

Při stavbě bytových domů se ve Finsku stále dbá na budování krytů. Finové nikdy nezaměnili svoji neutralitu za pacifismus.

Na obratu Helsinek a Stockholmu tak lze náramně demonstrovat, jak moc se mýlí ti, kteří dnes tvrdí, že je konflikt na Ukrajině návratem k blokovému rozdělení světa či k dobám studené války.

Opak je pravdou. Politické pojmy jako „Východ“ a „Západ“ spíš ztratily na relevanci. Na jedné straně tu je komunita zemí hájících úctu k právu, dohodám, danému slovu. Tedy komunita, která odmítá uznávat právo silnějšího a nedá dopustit na demokracii. Na straně druhé pak zločinecký režim, jenž se ve své dobyvačnosti neštítí ničeho a stal se víc nevyzpytatelnějším, než byl Sovětský svaz. Jak dnes zaznívá různě po světě, nejde tu o nějakou novou formu staré známé geopolitické soutěživosti, nýbrž prostě o princip. Finové a Švédové to pochopili. Vidí, že dělali dobře, když kladli důraz na obranyschopnost, ale do budoucna to je vzhledem k putinovské agresivitě i tak málo. Proto se neutralita, která po osm desetiletí dovytvářela jejich identitu, poroučí do dějin.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované