Článek
Jára Cimrman prý ve své skladatelské činnosti používal tzv. frustrační kompozici: Po fázi očekávání v ní následovala fáze zklamání. V divadelní hře dua Svěrák-Smoljak to byl osvěžující vtip. V realitě trumpovské politiky už se zopakoval tolikrát, že působí únavně.
Minulý víkend opět svitla naděje, že americký prezident pochopil, jak moc ho ruský agresor vodí za nos. Že jeho cílem není „nejlepší deal na světě“, ale pokračování války, včetně záměrného zabíjení ukrajinských civilistů. Kyjev přišel s třicetidenním příměřím. Washington ho podpořil, Evropané zajásali: Když teď Rusko necouvne, musí ho Trump klepnout přes prsty, jinak bude za hlupáka!
Jenže právě tuhle variantu si pro sebe americký prezident vyvolil. Připomeňme si fascinující sled jeho výroků. Když Putin řekl, že příměří nebude, a vhodil na scénu vějičku vyjednávání, všichni příčetní diplomaté světa se shodli, že je to past. Donald Trump do ní přesto bez okolků skočil a podrazil nohy nejen Ukrajině, ale i evropským spojencům. Přes sociální sítě poslal obsílku ne Putinovi, ale Zelenskému: OKAMŽITĚ musí odjet na jednání s Putinem do Istanbulu, ať už příměří bude, nebo ne. Zelenskyj souhlasil.
Putin se neobjevil. A Trump, místo aby mu jako správný hoteliér naúčtoval za „no show“ plnou taxu, Putinovi odpustil. Prý bylo jasné, že do Istanbulu nepřijede, když tam nebude on sám. S nějakým Zelenským se přece borec Putinova formátu zahazovat nebude. Proč ale probůh za těchto okolností ukrajinského prezidenta do Turecka tak direktivně posílal, to snad neví ani Trump sám.
Kosti lámající, do vlastní nohy střílející sankce
Putinovy triky nezůstanou bez odplaty, Evropa chystá nové sankce. A jejich americký doplněk, „kosti lámající sankce“, už několik týdnů slibuje jeden z nejvlivnějších amerických senátorů, Lindsey Graham.
Je fascinující, s jakým klidem a někdy dokonce s nadšením přijali komentátoři text tohoto návrhu, ze kterého cituje agentura Bloomberg. Hlavním bodem mají být cla ve výši 500 procent na země dovážející ruskou ropu, plyn a uran.
Klíčová otázka zní: Proč 500 procent, ne 5000 procent? Vyšlo by to nastejno a bylo by to jaksi trumpovsky větší. V každém případě by takový krok znamenal de facto embargo na obchod s Indií a Čínou, s druhou a čtvrtou největší ekonomikou světa, a odříznutí se od tří miliard výrobců a spotřebitelů. Právě tyhle země dovážejí drtivou většinu ruské ropy.
Představme si, jak obrovský by to byl kopanec nejen pro Rusko, ale i pro kolísající světovou ekonomiku. Znamenala by fantaskně vysoká cla, že by Čína s Indií přes noc přestaly dovážet ruskou ropu? Docela určitě ne. Nebylo by to jen ekonomicky bolestivé, ale i technicky těžko proveditelné.
Indie by možná couvla a slíbila by odstřižení od ruských dodávek ve střednědobém horizontu. S Čínou by to bylo těžší. Země právě zažívá euforii z toho, co tamní politici chápou jako vítěznou obchodní válku s USA. Kdyby pár dní po úspěšném snížení cel dostal Peking na výběr mezi morem nové celní války, nebo neštovicemi inflace, způsobené odstřižením od ruské ropy, dost možná by se spolehl na vlnu nacionalistického nadšení a zvolil střet s Washingtonem. Ten by bolestně pocítil celý svět, včetně té jeho části, která se snaží bojovat s Putinem. A i proto potřebuje být v dobré kondici.
Vějička velkého dealu
Snad má být tento návrh, pro který prý sehnal senátor Graham většinu amerického Senátu, jen hrozbou. Otázkou jen, jestli není příliš nereálná, než aby zapůsobila.
Jsou přitom jednodušší cesty, jak příště dostat Putina do Istanbulu. Chytré sankce na ruskou ropu a proti jejímu vývozu za pomoci „stínové flotily“ k nim určitě patří. Nebo navýšení zbrojní pomoci Ukrajině. V první řadě by se ale pán Bílého domu musel zbavit iluze, která se ho stále drží: Že jeho osobní šarm a síla jeho majestátu nakonec Putina přesvědčí k uzavření největšího velmocenského dealu v dějinách.
Dokud se tato trumpovská iluze nerozplyne, bude ji Putin znovu a znovu používat jako vějičku, kterou bude amerického prezidenta vodit po scéně světové politiky. A mezitím dál útočit na Ukrajinu.
