Článek
Touha Donalda Trumpa pojmenovávat po sobě vše možné může na první pohled působit jen jako dětinská ješitnost. Jeho vášeň se však v poslední době proměnila v něco smrtelně vážného. Pojmenovávání už v jeho režimu není symbolickým gestem přebubřelého ega, ale projevem absolutní moci.
Kdo určuje význam slov, určuje i to, jaké činy jsou přípustné. Nastává okamžik, kdy vražda nesmí být nazývána vraždou, kdy je oběť přejmenována na pachatele. V tu chvíli autoritářství překračuje rozhodující práh: samotný jazyk se stává zbraní.
Zabití Alexe Prettiho a Renee Goodové představují právě takový krok do sféry, kdy autoritáři přejmenovávají realitu v zájmu moci. Oba, Pretti i Goodová, byli na základě oficiálních narativů popraveni právem. Tyto narativy ale překrucovaly realitu.
Pretti byl zastřelen při natáčení federálních agentů v Minneapolis. Goodová byla o několik týdnů dříve zabita, když ze svého auta sledovala činnost imigrační policie ICE. V obou případech Trumpova administrativa tvrdila, že šlo o sebeobranu proti „domácímu terorismu“. Zločinem, za který byli zabiti, však nebylo násilí, nýbrž svědectví. Dělali to, co demokracie od občanů vyžaduje, kontrolovali výkon moci ve veřejném prostoru.
Právě proto je občanská, veřejná kontrola pro autoritářskou vládu nesnesitelná. Demokracie stojí na občanech, kteří se pozorně dívají, dokumentují a odmítají odvracet zrak. Autoritářství naopak spoléhá na postupné přivyknutí si všemu, co autoritářská moc dělá. Jeho cílem je učinit extrém běžným, šok rutinním a nepřijatelné přijatelným. To, co se dostatečně dlouho opakuje, se stává normálním - a to, co je normální, postupně mizí ze zorného pole.
Od počátku Trumpova druhého funkčního období je zřejmá snaha navyknout občany na násilné projevy moci v ulicích. Ozbrojení a maskovaní muži s vágně vymezenými a prakticky neomezenými pravomocemi se mají stát známým obrazem. Nejprve byla nasazena Národní garda, poté jednotky ICE a pohraniční stráže ve velkých amerických městech - Los Angeles, Chicagu, Filadelfii, Minneapolisu a dalších. Nešlo jen o prosazování práva, ale o viditelnost. Násilí se má stát něčím normálním a běžný život má jít dál svou cestou.
Zvyk otupuje vnímání. To, co je stále přítomné, už není skutečně viděno. Pozornost nahrazuje letmý pohled, rozhořčení střídá rezignace. Navykání je proto neoddělitelné od eskalace. V zavedené demokracii nemůže autoritářské převzetí moci nastat naráz. Postupuje nejprve na morální rovině, teprve poté na právní. Občané musí být krok za krokem znecitlivěni … a pak přijmou už cokoli.
Lidé si musí nejprve zvyknout na děti odváděné maskovanými agenty. Poté na ženy strhávané a tlačené do neoznačených dodávek. Musejí přijmout úmrtí ve vazbě, vysvětlovaná jako politováníhodná, leč nevyhnutelná. A nakonec si musejí zvyknout i na veřejné zabíjení občanů vlastního státu.
Zabití Renee Goodové mohlo být bodem zlomu. V neautoritářském systému by vyvolalo poplach, zdrženlivost a revizi celého systému zásahů proti imigrantům. Místo toho Trumpova administrativa přitvrdila. Goodová byla označena za domácí teroristku a její smrt byla přepsána jako institucionální sebeobrana. Smrt Alexe Prettiho následovala tento scénář. Smrt Goodové umožnila zastřelení Prettiho. Jakmile byla Goodová pojmenována jako teroristka, bylo vydáno povolení zabíjet. Prettiho tělo bylo okamžitě vsazeno do předem připraveného příběhu: zastavený masový vrah, jeden z mnoha protestujících teroristů. Oficiální prohlášení hrozbu nafoukla do takových rozměrů, že ospravedlňovala cokoli. Jazyk moci byl groteskně nepravděpodobný (Pretti byl „povstalec“, který chtěl „zmasakrovat“ zasahující agenty) - ale právě o tohle groteskní nafouknutí šlo.
Přimět lidi přijmout sotva uvěřitelnou lež je formou moci. Přimět je přijmout neuvěřitelnou lež - nebo ještě lépe, prostě nad ní pokrčit rameny - je formou moci mnohem vyšší. Lhostejnost je skutečným testem demokracie. Jakmile občané přestanou trvat na smysluplnosti, jakmile přestanou požadovat, aby slova odpovídala realitě, moc se do značné míry vymkne kontrole.
Proti lhostejnosti a normalizaci stojí postava občana-svědka (k tomu ostatně viz texty Charty 77). Prettiho telefon nebyl zbraní, ale demokratickým nástrojem. Samotný akt natáčení byl projevem občanské svobody a morálky: moc vládnoucí veřejnosti musí zůstat veřejnosti odpovědná. To, co autoritářství označuje za „narušování“, je ve skutečnosti spásnou ctností demokracie.
Návyk je největším spojencem autoritářského státu. Vnímavost a citlivost je jeho největším nepřítelem. Podstatný společenský a politický boj se proto nevede jen o zákony, ale také o samotné vnímání: zda občané mají mít právo - a odvahu - vidět moc jasně a pojmenovat to, co vidí, dříve než opakování učiní násilí neviditelným.
