Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lev I. nebyl v půli pátého století jen prvním v pořadí Lvů, ale - svým způsobem - také prvním papežem vůbec. Byl totiž v půli pátého století prvním římským biskupem, jenž začal vznášet teoretický nárok na autoritu nad celým křesťanstvem. Ale též prvním biskupem, jenž začal fakticky plnit roli vládce města Říma a jeho okolí, ježto moc západořímských císařů zeslábla natolik, že místní biskup byl jediný, kdo byl schopen ono kdysi světovládné město aspoň nějak držet v chodu. Ale též byl jedním z nemnoha skutečných, na úrovni doby stojících intelektuálů na onom biskupském stolci.
Lev III. na sklonku osmého století byl příbuznými předchozího papeže málem zavražděn – neboť v té době už se v Římě zformovaly z místních aristokratických klanů „tradiční papežské rodiny“, které si úřad římského biskupa na dlouhá staletí přehazovaly mezi sebou, po dobrém či po zlém. A tak se Lev rozhodl utéci pod ochranu nového světského vladaře, totiž Karla, krále a nyní i císaře Franků. Všichni Lvové i Nelvové pak různě balancovali – a dodnes balancují mezi nárokem papežské suverenity a lísáním k mocným tohoto světa.
Lev IV. v devátém století zřídil papežské vojsko a válečné loďstvo. Vojsko! „Náměstek Kristův“ potřebuje vojsko! Co že říkal Ježíš Kristus o mečích? Co o království, jež není z tohoto světa?
Lev IX. se v 11. století sám postavil do čela papežského vojska, ale prohrál.
Lev X. je na počátku 16. století snad nejbarvitějším ze Lvů. Sice až později byl mu připsán výrok „Bůh nám nadělil papežství, tak si ho pěkně užijeme“ – apokryfní slogan však vyjadřuje realitu. Slavnosti a přepych a umění a ovšem odpustky, aby na to všechno bylo! Protestantskou reformaci zahájil Martin Luther – ale vyprovokoval Lev X. svým cynismem a odpustkařením. Pak vydal proti Lutherovi bububu bulu.
Lev XII. se na počátku 19. století, už po vichrech francouzské revoluce a napoleonských válek, pokoušel obnovit svět „před potopou“. Prakticky to znamenalo hlavně pronásledování těch, kdo by chtěli zpochybňovat jeho absolutní moc nebo dokonce plánovat sjednocení Itálie, čili zánik toho pro papeže nejposvátnějšího: papežského státu.
Lev XIII. vydal roku 1891 první sociální encykliku a v ní formuloval jeden z nejcennějších příspěvků římskokatolické církve k tématům moderní doby. Žel, učinil tak asi až půlstoletí poté, co se dělnická třída objevila na společenské scéně a co si dělnické hnutí, bojující proti příšerným životním podmínkám, z velké části přisvojili marxisté. Na intelektuální scéně pak tento Lev vyhlásil návrat ke středověké scholastice dle učení Tomáše Akvinského. Zajisté, středověký tomismus, založený na antickém aristotelismu, je obdivuhodná intelektuální stavba. Proč by však měla být prohlašována za „tu jedinou křesťanskou filozofii“, a tedy vylučovat všechny možné filozofické směry jiné?
V případě Lva XIII. je však podstatný i „dynastický“ kontext, totiž kdy vládl: Mezi dvěma Pii, tedy Piem IX. a Piem X. Pius IX. započal vládu coby umírněný reformátor papežského státu, posléze však nechal utopit v krvi římskou republiku a svá pozdní léta strávil proklínáním moderního světa včetně „bezbožných“ idejí demokracie či svobody náboženského vyznání. Pius X. pak už „jen“ utopil v zákazech katolický modernismus čili další snahu o vnitřní proměnu církve. Lev XIII., toť tedy i „umírněný konzervativec mezi dvěma zuřivými konzervativci“.
Co se dá vyvodit z tolika protichůdných tradic – někdy slavných, často neslavných?
Má smysl chtít z toho něco vyvodit?
Něco jiného, než že „prostě přidáme další římskou číslici a jedeme dál“?
Bible nabízí alternativní pohled a alternativního vladaře – toho, který nepotřebuje vojsko ani hradby ani encykliky ani konkláve: „Neplač. Hle, zvítězil Lev z pokolení Juda, kořen Davidův! On otevře tu knihu a jejích sedm pečetí.“ (Zjevení 5,5)
