Článek
Stalo se loni v březnu. Tehdejší vrchní rabín sefardských židů Jicchak Josef s vážnou tváří pohrozil, že (jeho) ultraortodoxní věřící opustí Izrael, pokud budou nuceni nastupovat k povinné vojenské službě. „Kdo obdrží povolávací rozkaz, měl by jej roztrhat. Je totiž vojákem v jiné, Boží armádě,“ poradil téhož roku mladíkům z vlastního společenství.
Těmito slovy spustil orgie povinného rozhořčení ze strany sekulárních politiků, na sítích se ale dočkal i řady trefných posměšků. Diskutující se ptali, kterápak země touží po příchodu mužů, kteří nejen že nebojují, ale často ani nepracují a spoléhají se na podporu státu. Přičemž kromě podrážděné nárokovosti nemají mnoho co nabídnout: o jejich striktně náboženské vzdělání (studium Tóry) totiž není mezi novodobými zaměstnavateli zrovna zájem.
Izrael má demografický problém. A nejsou jím prý výjimečně plodná lůna arabských žen, která v židovském státě hrozí zvrátit početní poměr mezi oběma komunitami, jak se v kraji dlouho věřilo. Roste počet ultraortdoxním židů, či charedim, kteří jsou ve své většině pro zbytek společnosti ekonomickou i sociální zátěží.
Tedy fakta. Podle dostupných údajů porodí ultraortodoxní žena 6,5 statistického dítěte, zatímco její nevěřící, či nábožensky vlažnější spoluobčanka dá život pouze půl třetí polovině potomka (2,5). Tolik obávané arabské matky s izraelským pasem mívají necelé 3,2 dětí. Výhled? V židovském státě nyní žije na 1,3 milionu charedim, což je 13 procent populace. Pokud se trendy nezmění, budou za čtvrt století tvořit čtvrtinu všech Izraelců a téměř třetinu židovských obyvatel země. Kdo bude pak živit Izrael?
Právě teď navíc probíhá další kolo nekonečného zápasu o co nejexkluzivnější postavení charedim. Ti nabyli privilegií při vzniku Izraele (1948): mladičký stát je zbavil vojenských povinností a toleroval plné soustředění na náboženskou výuku. Tehdy šlo o zanedbatelnou menšinu, která ale časem nabobtnala.
Ultraortodoxní politici se přesto tvrdě rvou o zákon, podle kterého by jejich omladina do armády opravdu už nikdy nemusela.Mluvíme o státu, kde je vojenská služba povinná pro obě pohlaví. A který v současnosti válčí na několika frontách. Není divu, že se mezi věřícím a ateistickým Izraelem ještě prohlubuje mentální propast. Nikde není slyšel víc cynických vtipů o vousatých pokrytcích než mezi sekulárními občany Jeruzaléma, kde charedim tvoří bezmála 30 procent měšťanů. Z pochopitelných důvodů: kde jinde by měli sídlit než v duchovním středu židovského světa.
Oni ale Svatému městu i diktují. Jeden příběh za všechny. Před lety jsem se z pracovních důvodů ocitl v ultraortodoxním jeruzalémském sousedství. Byla sobota, sváteční den, kdy židovský věřící ustane v práci, ba pohybu. Šel jsem, tudíž cestoval. Nevhodné, jenže nikde žádný autobus, taxi. Měl jsem krátký rukáv, slunce pálilo. Bylo zjevné, že míním co nejrychleji opustit hájemství charedim. Hned několik mužů přesto neodolalo nutkání zastavit mě a upozornit, že se jim mé počínání nelíbí.
Na obranu jejich milejších souvěrců budiž řečeno, že o vstup do nových časů poctivě usilují. V témže městě jsem s dojetím sledoval ultraortodoxní kmety s hejnem křížků na krku, kterak se dobrovolně učí pracovat s emailem. Jeruzalémská radnice pro ně zřídila start up, kde se ti mladší pustili do tvorby aplikací. Charedim zkrátka tvoří různé skupiny, leckteré z nich věřícím v podnikání nebrání. A dokonce je posílají na vojnu.
V tuto chvíli ovšem partaje zastupující charedim cítí šanci prosadit donedávna nemožné. Drží totiž krajně pravicovou vládu Benjamina „Bibiho“ Netanjahua v šachu. Ani jedna z ultraortodoxních stran už sice není ve vládě, její lídři ale zároveň neusilují o pád kabinetu. Jehož se premiér bojí: hrozil by mu soud, možná trest a pobyt za mřížemi. Na Bibiho obranu: obě ultraortodoxní strany nemají jiný program než bránit nástupu svých voličů do kasáren a zajistit pro ně maximální benefity. Za použití libovolných metod.
Politik ale nese odpovědnost za zemi, nikoli jen za sebe. Spíše než snít o anexi palestinských území by tato vláda měla přemluvit charedim, aby přijali odpovědnost za svůj osud. Jinak hrozí, že židovský stát zemře na podvýživu.
