Článek
Před rokem, pár desítek minut po atentátu na Roberta Fica, jsem pro Seznam Zprávy natočil podcast. Tehdy jsme toho ještě věděli velmi málo.
Mimo jiné jsem v něm řekl, že Slovensko není zemí, kde se lidé střílejí. Jenže mezi lety 2018 až 2024 došlo k dvojnásobné vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, teroristickému činu na Zámecké ulici a atentátu na premiéra. Střelec ze Zámecké ulice se navíc původně chtěl také zaměřit na tehdejšího premiéra Eduarda Hegera.
To jsou tři závažné útoky během šesti let. Takže jsem se možná mýlil a na Slovensku se střílí poměrně často.
V každém případě jsem byl při nahrávání hluboce otřesený – atentát je vždycky hrozný, bez ohledu na okolnosti a cíl. Nikdy jsem nebyl příznivcem Roberta Fica, ale odsouzení atentátu beru jako samozřejmost. Navíc jsem se nestrachoval jen o Fica, ale i o další vývoj na Slovensku.
Od atentátu uplynul rok. Co se za tu dobu na Slovensku stalo?
Zmatek, šok, hněv
Nejdříve byl zmatek. Následoval šok a hněv. Bylo krátce před volbami do Evropského parlamentu a hlavní opoziční strany oznámily přerušení kampaně. Všichni jejich představitelé atentát odsoudili.
Prezidentka Zuzana Čaputová odcházela z úřadu a na její místo nastupoval Peter Pellegrini. Oba vyzvali k zorganizování politického kulatého stolu, protože situace byla vážná. Kulatý stůl se však nekonal, a to z rozhodnutí koaličních stran. Nejprve čekaly, až bude Fico v pořádku, a když byl v pořádku, bylo jasné, že se kulatý stůl konat nebude. Prostě chyběla vůle.
Pravděpodobný pachatel byl záhy odhalen a velmi rychle se objevilo i video, na kterém se neznámá osoba ptá zadrženého střelce na motiv. Juraj Cintula v něm přiznává, že jeho motivem byla politická činnost Roberta Fica. Okolnosti, za kterých se toto video, natočené v sovětském stylu, dostalo na veřejnost, se vyšetřovatelům přes veškerou snahu nepodařilo vypátrat.
Prakticky okamžitě začala bitva o interpretaci. Juraj Cintula byl pravděpodobně nešťastný a velmi nespokojený člověk. Zúčastňoval se opozičních protestů a odtud byl už jen krůček k údajným vazbám na opozici – i když se účastnil i jiných shromáždění. Z nespokojeného občana se stal opoziční aktivista, ale pak jsou na Slovensku statisíce opozičních aktivistů.
A tady se nám příběh větví.
Přichází progresivní rakovina
Právě snaha o rozšíření motivu je pro dění na Slovensku od atentátu charakteristická. Jednal sám? Byl nějakým způsobem napojen na opoziční strany? Problémem jsou informace, respektive jejich nedostatek.
O zdravotním stavu Roberta Fica neinformovali lékaři, ale politici; zejména ministr obrany a Ficův blízký spolupracovník Robert Kaliňák.
Ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok vyhrožoval, že hrozí občanská válka, a přesně to od ministra vnitra ve vypjaté situaci chcete, že?
O osudu samotného Cintuly toho víme za celý rok velmi málo – soud má sice brzy začít, ale už dlouho panuje vážná informační podvýživa.
Robert Kaliňák teprve nedávno zveřejnil fotografie Ficovy zakrvácené košile, které sám pořídil, protože ji podle svých slov odnesl z místa činu a předal policii. Jak je to možné? To je výborná otázka, ale ve změti informací na ni není čas.
Hodně se diskutovalo o tom, jak je možné, že k atentátu vůbec došlo. Co dělala ochranka před atentátem a co dělala bezprostředně po něm? Vyšetřování skončilo závěrem, že k atentátu sice došlo, ale vše je v pořádku.
Robert Fico se do veřejného života velmi rychle vrátil a začátkem července loňského roku už vystoupil na hradě Devín s projevem u příležitosti svátku svatých Cyrila a Metoděje. Hovořil o progresivní rakovině.
Jak se ukázalo, byla to předzvěst věcí příštích.
Kdo zde šíří nenávist?
Příběh se nám rozvětvuje, protože v průběhu roku probíhaly opoziční i občanské protesty a Robert Fico byl dvakrát v Moskvě.
Protestů se po celém Slovensku účastnily masy lidí a koalice najednou začala mluvit o převratu připravovaném ze zahraničí. Jako důkaz posloužil jeden mail a pak fotografie organizátorů protestů s Gruzíncem, který bojuje na Ukrajině a který měl několik besed na Slovensku.
Hovořilo se o puči, o zahraničních organizátorech a jejich vyhoštění, jenže nikdo se o puč nepokusil a zahraniční organizátory nikdo neviděl, takže je ani nikdo nevyhostil.
Robert Fico říká, že za atentát mohou nenávistné projevy opozice, a přestože někteří její příznivci jsou někdy ne zcela kultivovaní – zejména na internetu, vždyť to znáte –, sama opozice se chová smířlivě a opatrně.
To nejhorší, co dokázali najít na jejího lídra Michala Šimečku, byl výrok, že vládě je třeba házet klacky pod nohy. Naopak Robert Fico v minulosti z opozice vyzýval k útoku na parlament a úřad vlády, ke zbourání parlamentu, vyhrožoval škrcením a fackami. Zuzana Čaputová musela poslouchat skandování davu, že je americká děvka. Když dostala do schránky kulku, dnešní místopředseda parlamentu Tibor Gašpar prohlásil, že se lidem nediví.
Hledání viníků
Největším problémem je, že stále nevíme. Z koalice čas od času zaznívá, že střelec byl součástí organizované skupiny, a proto by měl být obviněn z terorismu. Od podzimu slýchám, že tajná služba připravuje zprávu, jejímž výsledkem má být opravdu velmi široká síť lidí, kteří byli za atentát přímo i nepřímo zodpovědní.
Tuto zprávu zatím nikdo neviděl, přestože koaliční politici z ní podle svého gusta občas vybírají údajné útržky. Podle toho, co slýchám, by v ní mohli být prakticky všichni – od opozičních politiků přes nevládní sektor až po novináře.
Je to vůbec možné? V zemi, kde měl převrat připravovat Gruzínec, který o ničem nevěděl, klidně ano.
Pokud na tom seznamu budu – protože jsem to také slyšel –, chci říct, že jsem vás měl rád. Pokud na tom seznamu budete i vy, je to pravděpodobně proto, že jste četli tento článek.
Jistě, o vážných tématech se nežertuje, ale všechno má své meze. O atentátu dnes víme jen o málo víc než krátce po něm, ale verzí, drbů a legend je spousta. Je to proto, že vyšetřování je absolutně neprůhledné.
Robert Fico je tedy jakýmsi mučedníkem, ale zároveň říká, že si žádné trauma nenese. Zároveň se však chová jako člověk, který si ho nese. Ficův koaliční partner Andrej Danko je tak jednoduchý, že když se odváže, řekne pravdu. Dnes si stěžuje, že se slovenský premiér izoluje od svého okolí, nestýká se s politickými partnery a obklopil se velmi úzkou skupinou spolupracovníků.
Má to negativní dopad na fungování koalice, která tráví čas převážně hádkami, ale premiér, který se sám izoluje? To není dobrá zpráva nikdy a v žádné zemi.
A došlo vůbec k atentátu?
Zmatek a nedostatek informací mají ještě jeden důsledek. Mnoho lidí prostě nevěří, že se atentát vůbec stal nebo že se stal tak, jak tvrdí oficiální verze. Zašlo to tak daleko, že koaliční představitelé na tiskové konferenci ukázali fotografie premiérova žaludku, aby dokázali, že útok byl skutečný.
Je to absurdní situace, ale už je pozdě. Podle čerstvého průzkumu až dvě třetiny voličů Progresivního Slovenska atentátu nevěří nebo o něm mají vážné pochybnosti. Totéž platí i pro většinu voličů dalších dvou opozičních stran, Svobody a solidarity a Demokratů.
Názor na atentát tedy má úplně každý, ale nezakládá se na realitě, nýbrž na politických preferencích. A to i přesto, že žádný opoziční politik atentát ani náznakem nezpochybňuje.
Rok po střelbě tedy stále čekáme, kdo všechno bude za atentát zodpovědný. Robert Fico ho využil k radikalizaci své politiky i společenské atmosféry. Politici Směru obviňují své oponenty ze šíření nenávisti, ale zároveň – když se jim to hodí – obhajují absolutní svobodu slova.
Slovenská společnost je na tom po uplynulém roce hůře než před atentátem – a ani tehdy na tom nebyla nejlépe. Zároveň však chybí jakákoli společenská reflexe atentátu. Slyšíme jen výkřiky o tom, kdo za to může. Slovenská společnost si tak nese další nevyřešené trauma, které se nikdy zcela nevyřeší.
Atentát je mimořádně závažnou událostí. Měl být varováním, ale místo toho se stal politickým nástrojem k rozdmýchávání vášní. Jenže právě proto už to mnoho lidí vlastně příliš nezajímá: Život jde dál, koalice vládne opravdu špatně a preference jí klesají. A čím hlouběji klesají, tím je Fico nervóznější a tím více radikalizuje své voliče – například pomocí konstrukcí kolem atentátu.
A pak je tu spousta lidí, kteří vám řeknou, že se atentát nestal, nebo rozhodně ne tak, jak se nám říká. Takto vypadá Slovensko rok po atentátu.
