Komentář: Trump má pravdu. Ruská ropa měla být dávno tabu

Stačí říct, vzkázal minulý víkend do Evropy Donald Trump ohledně nových ekonomických sankcí vůči Rusku. „Jdu do toho, když půjdete i vy,“ slíbil uprostřed krátkého prohlášení po výpadech ruských dronů do Polska a Rumunska.

Svou hlavní podmínku vypsal v kapitálkách, aby nikdo nepřehlédl, čím si americké spojenectví vysloužit. „STOP BUYING OIL FROM RUSSIA“, stojí v úvodu výzvy na sociální síti Truth Social, kde Trump v jednom odstavci shrnul, co předtím rozeslal lídrům států NATO jako svůj nový mírový plán.

Těžko říct, zda po zkušenostech z minula lze amerického prezidenta brát doslova a vážně. Evropě ale teď stejně nic jiného vzhledem k bezpečnostní závislosti na USA nezbývá. A v tomto konkrétním případě je třeba uznat, že konec dovozů z Ruska je po třech a půl letech plné invaze naprosto pochopitelný požadavek.

Nejde koneckonců o nic nového, v prvních dnech války se mnohým jevilo odstřižení od Ruska jako to nejlogičtější, co lze v zájmu solidarity s Ukrajinou a oslabení Kremlu udělat. „Rusko musí vidět, že jsem schopni něco pro mír v Evropě obětovat,“ prohlásil v bezprostřední reakci na plnou ruskou invazi v únoru 2022 tehdejší vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.

V první den války v rozhovoru pro Respekt otevřeně mluvil o tom, že se možná nejde odpojit úplně všude a ze dne na den, ale že by Evropa měla k energetickým sankcím sáhnout co nejrychleji. Třeba i za cenu dočasného přídělového hospodářství v průmyslu a regulace spotřeby mimo životně důležité oblasti. Právě proto, aby bylo směrem na východ jasné, že bezpečnostní otázky budou mít před ekonomickou újmou přednost.

Později byl Bartuška nucen uznat, že odstřihávání od letitého zdroje paliv neběželo v praxi tak rychle, jak si v první chvíli představoval. Česko postupovalo příkladně a také pro EU jako celek platí, že energetická závislost na Rusku už je dramaticky nižší. Stále však není nulová.

Což je informace, ke které lze v roce 2025 zkrátka říct jen to, že pro ni není žádná omluva. A že Trumpovi se nelze divit, když mu přijde „šokující“, že právě ta část Evropy, kterou si chce Putin znovu podmanit, dál posílá jeho režimu miliardy dolarů.

Z veškeré ropy dovezené do EU pocházelo v roce 2021 z Ruska 27 procent. Evropská unie jako celek bývala před válkou pro Rusko největším zákazníkem. Loni klesl podíl Ruska podle statistik, zveřejněných analytickým oddělením Evropského parlamentu, na tři procenta.

Příčinou je, že postupné odbourání závislosti se skutečně v EU stalo po vpádu na Ukrajinu politickým programem. V rámci sankcí se zavedlo embargo na dovoz ruské ropy po moři a souběžně začalo docházet také k útlumu ropovodů.

To je i případ Česka. Zdejší rafinerie byly od komunismu závislé na ruské ropě z ropovodu Družba. V 90. letech prozíravě vznikla alternativní západní trasa z přístavu v italském Terstu přes Alpy a Německo, dlouho ale fungovala jen jako záloha. Na začátku války v roce 2022 pořád většina ropy proudila z Ruska, což bylo pro zpracovatele pohodlnější a levnější.

Až po invazi se dal do pohybu dlouho debatovaný projekt posílení alpského ropovodu TAL. Cílem bylo, aby vedle svého původního účelu, tedy zásobování rafinerií v Německu a Rakousku, plně uspokojil poptávku i v Česku. Posilovací práce skončily letos začátkem roku, od března už se ropa do Česka vozí jen přes Terst.

Potrubní infrastruktura je v Česku v rukou státu a Fialova vláda si manévr směrem na západ právem připisuje jako jednu ze svých největších zásluh. Nepotvrdily se ani obavy, že nová trasa bude logisticky složitější a zvedne ceny pohonných hmot.

Zbylý tříprocentní ruský podíl na evropském dovozu ropy je dílem Maďarska a Slovenska, tedy dvou zemí, které po vpádu Ruska na Ukrajinu zvolily – jak známo – jinou strategii. Jejich vlády fungují v EU jako pátá kolona Kremlu, v energetice vsadily na to, že válka se jednoho dne přežene a že s hledáním alternativ není třeba spěchat.

Rafinerie na Slovensku a v Maďarsku spadají pod značku MOL a při schvalování unijních sankcí dostaly kvůli poloze – a rezistenci svých vlád – výjimku. Podle ní mohou dovážet ruskou ropu pro vlastní účely dál. Slovnaft zásobuje už z dob federace i Česko, pro tyto vývozy musí podle dohod v EU používat jinou než ruskou surovinu, což dělá s pomocí ropovodu z Chorvatska.

Unijní výjimka byla původně prezentována tak, že Maďarsko a Slovensko mají hledat alternativy i pro sebe, ale to se v praxi neděje. Podle studie, na kterou upozornil letos zpravodajský server Politico a kterou zpracovali analytici z bulharského institutu CDS, naopak obě země dovoz ropy z Ruska zvyšují a trvalý odklon odmítají jako nevýhodný.

Současně není vidět, že by motoristé v těchto zemích na ruském zásobování nějak profitovali. Ceny u pump měli loni podle CDS o dvě až pět procenta nad průměrem EU, jen MOL si zvedl zisk a skrze windfall daň pomohl zaplnit díru v maďarském státním rozpočtu.

Analytici z CDS ve své práci vysvětlují, že alternativní trasu by šlo technicky a dopravně zajistit i pro Maďarsko a Slovensko. Ale že ekonomické propojení s Ruskem je v obou zemích zkrátka tak silné, že změnu nikdo nechce. I když Chorvatsko nabízí, že náhradu přes svůj ropovod Adria kompletně zajistí, jak tento týden v reakci na Trumpovy vzkazy znovu ujistil chorvatský premiér.

Lídrům v Maďarsku a na Slovensku naopak tlak z EU zapadá do jejich výkladu světa, v kterém Brusel jejich národy utlačuje a vnucuje jim dražší novoty. Místo odstřihávání Ruska vymýšlejí opačné kroky, jako je třeba stavba ropovodu pro ruskou ropu z Maďarska dál do Srbska.

Poslední dobou se ukazuje, že když Trump k něčemu zavelí, evropští lídři poslechnou. Poklonkování před Trumpem v červnu na summitu v Haagu bylo ponižující, ale jiná bezpečnostní strategie, než udržet narcistního amerického prezidenta na své straně, nebyla k mání. Navýšení obranných výdajů je navíc nutností – a když Trump začne vyhrožovat, věci se dávají do pohybu.

Zvýšená vyjednávací aktivita je znát i teď po Trumpově „ropné“ výzvě. „Komise navrhne urychlení postupného ukončení dovozu ruských fosilních paliv,“ ujistila v úterý večer po telefonátu s Trumpem Ursula von den Leyenová. Jaké páky na Viktora Orbána a Roberta Fica uplatní, sice není jasné, ale slibuje rychle další balíček sankcí, který se má mimo jiné týkat právě ropy.

Orbána a Fica coby své přední unijní stoupence v EU by hypoteticky mohl umravnit i sám Trump. Zda to udělá a zda má v Budapešti a Bratislavě větší vliv než Moskva, je ale velká otázka.

Stejně jako to, jak moc to s nabídkou svých „významných sankcí“ vůči Rusku vlastně myslí. Požadavek na ukončení dovozu ropy totiž směřoval všem státům NATO. Tedy i Turecku, které má v odběru ruské ropy a v bezpečnostních otázkách vůči Rusku úplně jinou strategii než Evropská unie.

Vedle ukončení odběru ruské ropy Trump navíc ještě chce, aby zbytek NATO zavedl spolu s USA cla na Čínu ve výši 50 až 100 procent. S cílem znepříjemnit Číně kolektivně život a přimět ji tím k tlaku na Rusko. Na první poslech to zní úderně, ale pro státy EU by šlo o nesrovnatelně složitější věc než plné odpojení od ruské ropy, vzhledem k hluboké ekonomické provázanosti s Čínou, proti níž nakonec nešel do plné konfrontace ani Trump.

Je tedy docela dobře možné, že americký prezident dává účelově do jednoho balíku směs věcí, o kterých dopředu ví, že v Evropě je nejde kompletně splnit. A tedy že jen blafuje, aby si umyl ruce a měl záminku, proč vůči Rusku dál jako doposud nic moc nepodnikat.

To ale nemění nic na tom, že by Evropa měla vůči Rusku zakročit v rámci možností. Požadavek s ropou do této kategorie ve čtvrtém roce války rozhodně spadá. Zvlášť když už je skoro naplněn, žádné cenové šoky kvůli odepsání ruských dodávek dávno nehrozí a všechno stojí jen na umravnění dvou marginálních zemí.