Článek
Papír snese všechno, říká se. Americký prezident Donald Trump nadto není znám jako politik, který by si liboval v pracně vycizelovaných koncepcích a pak se jimi řídil. Klidně něco napíše na svoji síť a druhý den se ptá: „Skutečně jsem to řekl? Nevěřím tomu, že jsem to řekl.“
Přesto je americká Národní bezpečnostní strategie (National Security Strategy, NSS), zveřejněná před pár dny, pozornosti hodný a svým způsobem fascinující dokument. Donald Trump se jím rozchází nejen s dosud platnou poválečnou doktrínou Spojených států ve vztahu k okolnímu světu, ale také se svým prvním prezidentským obdobím a dává krokům své druhé administrativy na mezinárodním poli jasný ideový rámec.
V Česku se zatím nejčastěji citovala pasáž z NSS, kde se prorokuje brzký „civilizační zánik“ Evropy kvůli nekontrolovatelné migraci. Ta podle Bílého domu povede k tomu, že „do pár desítek let budou některé země NATO většinově neevropské“.
Je to komický a věcně chybný argument. Jak připomněl Gideon Rachman v deníku Financial Times, stávající demografické projekce predikují, že do roku 2045 bude bělošské obyvatelstvo v menšině právě v Americe. I multikulturním zemím, jako je Velká Británie, Francie nebo Německo, by trvalo dosažení této mety o dost déle.
Podobné šťouchance v NSS ale nakonec nejsou důležité. Podstatné je, že zveřejněná strategie ukazuje na nepřítele Ameriky, kterým není Rusko nebo Čína, není jím Írán či Severní Korea, jak tomu bylo v Trumpově doktríně z roku 2017. Je jím demokratická Evropa. A to do té míry, že by USA měly usilovat o změnu režimu v evropských zemích.
Da, chorošó
„Naše politika by měla upřednostňovat (…) kultivaci odporu vůči současnému směřování Evropy,“ píše se ve 33stránkovém dokumentu, přičemž „současným směřováním Evropy“ Bílý dům míní „hospodářský úpadek“ a uvedenou perspektivu „civilizačního zániku“.
Pachatel toho všeho je podle Trumpových lidí jasný: Evropská unie.
„Mezi širší problémy, kterým Evropa čelí, patří aktivity Evropské unie a dalších nadnárodních orgánů. Ty podkopávají politickou svobodu a suverenitu (…), vedou k cenzuře svobody projevu a potlačování politické opozice.“
Trumpova administrativa chce, aby Evropa opustila „chybné zaměření na regulační udušení“ a v tomto smyslu bude povzbuzovat svoje politické souputníky v Evropě. „Rostoucí vliv evropských vlasteneckých stran zavdává důvod k velkému optimismu,“ deklaruje NSS, což je jinými slovy přihlášení se k evropské krajní pravici.
Pokud jde o válku na Ukrajině, z dokumentu je cítit, že konflikt Trumpovy lidi především otravuje. „Slabé evropské vlády blokují mír“, když „ignorují velkou evropskou většinu“, která si přeje „rychlé ukončení bojů“. Washington za jediné zásadní ve vztahu k Ukrajině považuje právě to, rychlé ukončení bojů. Udržitelný mír, životaschopnost ukrajinského státu, zadržování Ruska - nic z toho není podstatné.
Není divu, že Max Bergmann z renomovaného nevládního Centra pro strategická studia ve Washingtonu napsal, že Trumpova koncepce „fakticky vyhlásila válku evropské politice, Evropské unii a jejím lídrům“. Nathalie Tocci, šéfka Institutu pro mezinárodní vztahy v Římě, se pak v textu pro Foreign Policy ptá, „jestli si Evropa konečně uvědomuje, že je sama“.
Po přečtení dokumentu není možné dojít k jinému závěru. Tím spíše ne, že teze uvedené v NSS jsou zcela v souladu s realitou - americká politika vůči Evropě je skutečně nebývale koherentní.
Ostrý výpad amerického viceprezidenta J. D. Vance kvůli údajné cenzuře a potlačování svobody slova v Evropě v únoru na Mnichovské bezpečností konferenci, podpora AfD před německými volbami a proruského kandidáta v Rumunsku, tlak na Volodymyra Zelenského oproti nekonečné shovívavosti vůči Putinovi, ahistorická lež, že EU vznikla pro to, aby „škodila Spojeným státům“ a teď naposledy označení pokuty pro Muskovu síť X za „útok na Ameriku“. To všechno sleduje stejnou ideovou linii a dává perfektní smysl.
Donald Trump vyhodil do povětří nejen transatlantický most, ale také vizi unipolárního světa s jedním (americkým) policajtem. Místo toho chce soužití autoritářských mocností - Ameriky, Ruska, Číny, Indie - s jejich zónami vlivu. Nepřekvapí, že mluvčí Kremlu kvitoval bezpečnostní strategii jako text, jenž je „z velké části konzistentní“ s ruským pohledem na věc.
Evropa je v téhle vizi světa v lepším případě nepodstatná, v horším přímým vyzyvatelem amerických zájmů. A bude jím tím víc, čím bude jednotnější, silnější, integrovanější, bude respektovat lidská práva, ctít právní stát i mezinárodní řád a uloží pokutu i americkému gigantovi, když poruší její zákon.
Donald Trump a jemu loajální miliardáři v čele s Elonem Muskem potřebují Evropu slabou a rozdrobenou, aby si do bohatých západoevropských zemí mohli chodit pro zisk a chudší, nezajímavý východ nechali Rusku. Dopomoci k jejich cíli jim mají „evropští vlastenci“ - Viktor Orbán v Maďarsku, Alice Weidel v Německu, Marine Le Pen ve Francii a další.
Nebýt jako Orbán
Trumpova doktrína vpadla do české politiky v momentě částečného bezčasí. Vláda v demisi končí a nový kabinet se ještě nechopil moci. Po úterku 9. prosince má Česko nicméně alespoň nového premiéra.
Andrej Babiš se bude chtít soustředit na domácí politiku, ostatně opakovaně o tom mluví. Je to ale právě mezinárodní kontext vykreslený mimo jiné Trumpovou strategií, kam by měl napřít pozornost.
Francouzské a německé tajné služby i zástupci několika armád označili rok 2027 za termín možného ruského útoku na východní křídlo NATO. Stejný rok, 2027, považuje americká administrativa podle agentury Reuters za deadline, kdy by evropští členové Aliance měli převzít odpovědnost za svoji obranu a z Evropy by měla být stažena většina amerických jednotek. Náhoda?
Je tedy možné, že evropské státy mají necelé dva roky na to, aby se připravily na mnohem masivnější útok, než jaký představuje válka na Ukrajině. Řada zemí už pochopila, že jejich bezpečnost prochází Kyjevem, a zrychlila vlastní vyzbrojování. Pořád k němu ale nedochází v dostatečné míře ani dostatečně rychle.
Vláda, která se ujme moci v Česku, nechce vojensky podporovat Ukrajinu a odmítá vyšší výdaje na vyzbrojení české armády. Budoucí ministři ale zatím neřekli to B, tedy kdo bude Česko v případě eskalace bránit, když ne lépe vyzbrojené evropské jednotky za pomoci momentálně nejschopnější armády na kontinentu, tedy té ukrajinské. Předseda koaliční SPD Tomio Okamura stihl jen dětinsky zatleskat oznámení, že lídr v pomoci Ukrajině, Dánsko, snižuje její finanční část pro příští rok.
Andrej Babiš bude ve vládě zdaleka nejzkušenějším politikem, který už seděl mezi evropskými lídry. Je ale také zástupcem Patriotů pro Evropu, frakce „vlasteneckých stran“, které si chtějí Trump a jeho lidé hýčkat - třeba společnou fotkou s červenou MAGA čepicí v Bílém domě -, aby dosáhli svých cílů. Ty jsou ale v přímém rozporu se zájmy Česka. Čím rozdrobenější a slabší Evropa bude, tím hůř pro českou ekonomiku a bezpečnost země.
Doufejme, že to Babiš-premiér ví. Že si uvědomuje rozdíl v zodpovědnosti opozičního tribuna a lídra desetimilionového státu uprostřed Evropy, který bez spojenců mezi evropskými demokraciemi nepřežije.
