Komentář: V Pekingu a ztracený. Jestřáb Merz se v Číně změnil v holubici

Na žádnou zahraniční cestu se kancléř Merz nepřipravoval tak důkladně jako na svou první návštěvu Číny. Do poslední chvíle hostil v kancléřství sinology, diplomaty, byznysmeny.

Není divu. Čína se loni stala nejvýznamnějším obchodním partnerem Německa. Vcelku přirozeně předstihla v této disciplíně Spojené státy, které často ani nedokážou svým partnerům říct, jaká cla právě platí a jaká ne.

Že by ale na Hedvábné stezce mezi Pekingem a Berlínem vládla harmonie? Vůbec ne. Zatímco Čína zaplavuje německý trh svými výrobními přebytky, německé exporty narážejí na novou Velkou čínskou zeď, navršenou z obchodních překážek a vládních subvencí. Kancléř měl před svou cestou jasné zadání – tuhle nespravedlnost napravit.

Zatím ale nedokázal veřejnosti říct, jak toho chce docílit a k čemu vlastně byly soukromé lekce, které před odletem bral. Řečeno jinak, Trumpovou terminologií: Jaké má v rukou karty, kterými by přebil po léta pečlivě shromažďované trumfy čínského vedení.

Merz není první kancléř, kterému Čína připravuje bezesné noci.

Svou fascinaci čínskou ekonomikou a kulturou nijak neskrývala Angela Merkelová. Zemi navštívila coby kancléřka dvanáctkrát, víckrát než USA. Podnikatelské delegace byly tak početné, že Luftwaffe musela vypravit několikrát hned dva vládní airbusy.

Jenže Merkelová paradoxně stále více propadala skepsi ohledně toho, zda Německo a Evropa mohou rozjeté čínské mašině čelit. Nemilosrdně exaktní mysl bývalé vědkyni mimo jiné napověděla, že v ekonomice, která čím dál tím víc závisí na datech, bude vždy mít neférovou výhodu ta vláda, která právě data svých občanů těží, ať se jim to líbí, či ne.

Zatímco její chmury rostly, během její vlády se neutěšeně prohlubovala závislost Německa na Číně. Některé automobilové koncerny prodávaly na čínském trhu až 40 % své produkce. Kancléřka věděla, jak nebezpečná tato situace je – a neudělala nic. Postupně se z programu jejích návštěv vytrácely i zpočátku hlasité námitky vůči porušování lidských práv v Číně.

To Olaf Scholz už se vezl takříkajíc na autopilota. Na rozdíl od Merze nejevil o školení odborníků zájem. Při své první cestě do Číny doufal v rozsáhlou obchodní dohodu, jež by odstranila klacky, které hází německým firmám pod nohy Peking. Dostal smlouvu o usnadnění dovozu německých jablek, vepřových nožiček a rypáčků.

Pokud by člověk soudil podle Merzových výroků z volební kampaně, pak v osobě kancléře vyrazil do Číny ostře nabroušený bojovník proti neférovým snahám čínské diktatury podřídit si svět a ve volném čase navíc podporovat ruskou agresi proti Ukrajině.

Jenže jeho útočnost poklesla, když se na obzoru začaly rýsovat obrysy palečnic, které mu čínští diplomaté mohou ve funkci kancléře nasadit. A jak věděla inkvizice, někdy stačí mučicí nástroje oběti ukázat, aby změkla.

Tím nejděsivějším z nich je naprostá čínská dominance nad produkcí a zpracováním tzv. vzácných kovů. Téma, s prominutím, tak otřískané, že se o něm někteří komentátoři už ostýchají psát. Jenže léta varování odborníků a novinářů nic nezměnila na tom, že Evropa dosud neudělala nic zásadního, aby oslabila svou fatální závislost na čínských produktech, bez kterých moderní ekonomika prostě nefunguje. Minulé měsíce jasně ukázaly, že čínské komunistické vedení má v ruce páčku, kterou může evropskou ekonomiku vypínat a zapínat takřka podle libosti.

Druhým nástrojem je narkomanská závislost, kterou trpí německé firmy. Platí tu krutý paradox: Jejich prodeje na čínském trhu celkově klesají, ba v případě některých automobilek dokonce prudce padají. Čínští miliardáři už nepovažují za prohřešek proti bontonu, když na obchodní schůzku přijedou elektromobilem místní značky místo limuzíny od Mercedes-Benz nebo BMW. Přesto se němečtí manažeři beze zbytků čínských tržeb nemohou obejít - v případě automobilových koncernů i proto, aby zvládly finančně náročný přechod na elektromobilitu. Německé investice v Číně v poslední době navzdory rostoucím těžkostem rostou.

Může si Merz za těchto podmínek dovolit jít do střetu s prezidentem Si Ťin-pchingem? Německá ekonomika se po letech stagnace a propadů právě s bídou přehoupla přes nulu, do sféry bezkrevného růstu. Ten bude podle expertů německým osudem i v následujících letech. Tedy pokud půjde všechno dobře. Stačí ale nevelký vnější šok, aby Friedrich Merz opět vládl národu ve stagnaci. A to rozhodně nechce.

I proto se jeho výroky z čínské cesty dají přeložit spíše jako pokus předložit své námitky, ale příliš přitom čínské vedení nenaštvat. Ano, došlo i na čínskou podporu ruské agresi na Ukrajině. Slova prezidenta Si, že „klíčem je vytrvale hledat řešení prostřednictvím dialogu a jednání“, se ale v podstatě dají přeložit tak, že vše zůstává při starém.

Samozřejmě, situace není tak černobílá. I německý kancléř má v rukou nějaké páky. Čína má své vlastní, a nemalé, ekonomické problémy. Její obyvatelstvo se vládě nedaří přimět k vyšší spotřebě, i když někdy úřady občanům rozdávají v podstatě hotové peníze. Peking si potřebuje udržet přístup na evropský trh a udat zde část produkce, kterou Číňané nestíhají kupovat. Merz má tím větší šanci přimět Peking k ústupkům, čím důsledněji bude vystupovat jako evropský politik, nikoli jako obchodní zástupce velkých německých koncernů.

A navíc: Zdá se, že Peking chce ukázat přívětivou tvář a využít požehnání, které pro něj představuje druhé funkční období Donalda Trumpa. Chaos, který kolem sebe americký prezident rozsévá, otevírá čínským komunistům šanci pro „ofenzivu šarmu“ vůči Evropě. Už teď se čínští komunisté prezentují, v kontrastu k současnému Washingtonu, jako pilíř zodpovědnosti a stability. A nedávné cesty britského nebo kanadského premiéra do Číny napovídají, že západní státy, vystrašené Trumpovými excesy, jsou přinejmenším ochotné naslouchat.

Nedá se tedy vyloučit, že prezident Si nabídne kancléři drobné vítězství. Uvidíme, co se vejde do jeho výzvy, aby Německo a Čína „posunuly své vztahy na novou úroveň“, jak řekl po rozhovoru s Merzem. Je ale skoro jisté, že Čína dá jen to, co dát chce. A navíc, proč neukázat velkorysost. Čínská diplomacie uvažuje v mnohaletých cyklech a ví, že až německý kancléř přijede příště, bude možná zas o něco slabší.

Drobný detail, proč si nedělat přílišné iluze: Když byl v Pekingu Donald Trump, provázel ho po Zakázaném městě osobně prezident Si a celý areál byl uzavřen pro veřejnost. Německý kancléř i britský premiér naproti tomu absolvovali standardní prohlídky bez prezidentova doprovodu a turisté měli během jejich přítomnosti do bývalého sídla čínských císařů dál přístup. Kdo by si myslel, že jde o náhodou, ten by podceňoval smysl čínských diplomatů pro hierarchii.