Článek
Krajní pravice v Evropě má mnoho tváří, jednou z nejvýraznějších je Geert Wilders. Samozřejmě nejen kvůli účesu, svému sčesání do týla připomínajícímu módní trendy z doby baroka. Předloni zvítězil se svou Stranou pro svobodu v nizozemských volbách a ve středu 29. října se mu rýsuje, že v předčasném hlasování uspěje opět. To přesto, že během dvou let nesplnil zhola nic ze svých slibů ohledně vylepšení bytové krize či změn ve zdravotnictví.
Vysvětlení je jednoduché a pro Nizozemsko tristní. Je to země, jejíž poválečný politický systém se formoval na myšlence „polderové“ prosperity, tedy společenského konsenzu drobných lidí. Vzniklo to od slova polder, což je označení pro hráz, která chrání pevninu před mořem a povodněmi. V rámci tohoto modelu se země otevřela přistěhovalcům, z nichž převážnou většinu tvořili a stále tvoří lidé z muslimských zemí, například Maroka.
Jakkoliv vše samozřejmě tu a tam provázely velké problémy, zejména v panelákových lokalitách, kde pocit vyloučení mnozí imigranti obrátili v pouliční agresi, v zásadě vše fungovalo. Lidé se integrovali, platili daně, naučili se jazyk, stali se Nizozemci, jejich celková kriminalita nevybočila z celospolečenského průměru. Někteří, jako třeba Ayaan Hirsi Aliová, poslankyně za konzervativní stranu VVD původem ze Somálska, se v době po útocích z 11. září 2001 stali světově významnými hlasy proti islámskému terorismu.
Nebyl to sice Wilders, kdo začal v Nizozemsku tento model jako první rozbíjet šířením nenávistných protiimigračních demagogií, měl řadu předchůdců. Jenže jemu se podařilo uspět do té míry, že ostatním politikům nezbylo než se rozhodnout pro riskantní, kontroverzní krok. Přizvat ho do vlády s cílem jej „polderovým“ způsobem polidštit.
Což ovšem také nebyla žádná premiéra. O něco podobného se v roce 2000 pokusil rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, když poprvé po roce 1945 v dějinách nejen alpské republiky, nýbrž celé Evropy vzal do vlády krajní pravici: stranu Svobodných protiimigračního štváče Jörga Haidera. Součástí dohody bylo to, že toxický Haider sám v kabinetu nezasedne, nýbrž se z Vídně stáhne na post zemského hejtmana do Korutan.
Více k tématu krajní pravice v Evropě:
Podobně se i v Nizozemsku předloni dohodlo, že sám Wilders zůstane mimo vládu. Jenže tak jako tenkrát v Rakousku ani v Nizozemsku se kýžený cíl splnit nepodařilo. Rakouští Svobodní zůstali věrní svým nahnědlým představám a vlastně se nad tím už nikdo ani moc nepozastavuje. Ani Wildersova partaj se nijak nepolidštila. A její šéf coby volné libero? Kam po ty dva poslední roky zavítal, tam řečnil o své apokalyptické obavě, že – řečeno satiricky – snědí přistěhovalci snědí Nizozemsko. Bytová krize? No jasně, brnkal Wilders na strunu strachu, když tu máme tolik přistěhovalců. Že ti lidé obvykle bydlí v levnějších bytech a lokalitách, o které není mezi Nizozemci velký zájem, už však neřekne.
Zbývá dodat, že voliči mu jsou podle průzkumů ochotni prominout nejen nesplněné sliby a pořád se opakující svalování viny stejným směrem, ale i to, že torpédoval po dvou letech vládu, když nařídil ministrům za svou stranu, aby ji opustili. Byla prý málo ostrá vůči hádejte komu. Imigrantům. To je taky důvod, proč se v zemi zase pořádají volby.
Jenže v Nizozemsku nastala během těch dvou let jedna hlubší změna. Straně pro Svobodu se podařilo ovlivnit veřejnou debatu do té míry, že se v ní etablovaly – či přesněji řečeno normalizovaly – některé termíny pocházející z nacistických, popřípadě antisemitských myšlenkových brlohů. Například „omvolking“, doslovný překlad německého Umvolkungu, slova, které uvedl nacistický ideolog Albert Brackmann, když popisoval, jak se Židé údajně snaží odárijštit německý národ a jak se ten musí bránit, konkrétně i tím, že se zmocní území východně od třetí říše, tedy polského, českého, ukrajinského a dalších.
Umvolkung se dnes používá v rámci lživé konspirační teorie, s velkou oblibou šířené proruskými weby, zvané velké přesídlení. Spočívá v představě, že se blíže nedefinované politické a společenské elity v Evropě údajně spikly ve snaze „umvolkovat“, tedy nahradit, původní bílé obyvatelstvo populací novou, konkrétně islámskou, dovezenou odjinud.
Právě proto se dá říct, že středeční volby v Nizozemsku nejsou jen další kapitolou v nekonečném příběhu o jedné konkrétní politické nestabilitě. Nýbrž jsou rozhodujícím momentem, který ukáže, nakolik si jistá, celkem významná země v Evropě umí zachovat úctu nejen k demokracii a souvisejícím hodnotám solidarity, resp. tolerance, ale i sama k sobě a svým dějinám. Třináct milionů voličů se bude právě o tom rozhodovat.
