Článek
Nikdy nebyl politikem, teď se stal rovnou prezidentem. Pod vlastním jménem nabízí všelijaké luxusní zboží, jehož je zároveň tváří. Působí v showbyznysu, podniká v realitách. A ne, není to Donald Trump, nýbrž jeho hrdý epigon z Kolumbie. Jmenuje se Abelardo de la Espriella, koncem července se dožije 48 let a uplynulou neděli (21. června) těsně vyhrál v druhém kole prezidentských voleb.
Světem latinskoamerické pravice patrně koluje manuál, kterak napodobit Trumpův úspěch a vybudovat místní autoritářskou franšízu. Kandidát musí být antisystémový, okázale populistický, politickým provozem co nejméně políbený a vyhraněně nacionalistický, jakkoli může držet různá občanství, ba různě po planetě vlastnit majetek.
Může svobodně lhát i fabulovat. Je nutné slibovat lítý boj se zločinem a tedy i stavbu obřích, samozřejmě soukromých věznic. Co nejhlasitěji je třeba válčit s migrací a výdaji státu. Pokud vybraný jednotlivec ještě zesměšňuje ženy i takzvaná tradiční média, pak je ideální kandidát.
Tak se stalo, že čerstvě zvolený kolumbijský lídr de la Espriella plánuje co nejbrutálněji likvidovat zločince, které přirovnal ke švábům a krysám. Státní aparát hodlá ořezat o dvě pětiny (opravdu 40 procent!). Podal už více než stovku žalob na novináře a překvapené rozhlasové zpravodajce neváhal ukázat explicitní snímky vlastních genitálií.
Důvod? Čisté, testosteronové potěšení. Pro Kolumbii by pochopitelně zemřel, kromě jejího občanství má ovšem ještě pasy Itálie a Spojených států, kde vlastní řadu rezidenčních i komerčních nemovitostí.
Kolumbijský nováček se zařadil do trumpistického pelotonu, ke kterému bezpochyby patří i salvadorský autokrat Nayib Bukele. Ano, to je ten podnikatel, který washingtonskému prezidentovi pohotově pronajal vězeňské kapacity pro z USA deportované Latinos a bitcoin s mediální pompou povýšil na zákonné platidlo, aby jej o několik let potichu vrátil zpět mezi běžné kryptoměny.
Do party Trumpových oblíbenců jistě patří i výstřední argentinský předák a libertariánský ekonom Javier Milei, který celosvětově proslul scénkou s motorovou pilou na ořezání státních výdajů. Tou se nechal inspirovat mimochodem šéf české Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, který snad pro nedostatek kvalitního nářadí, možná s ohledem na zdejší zahrádkářská specifika, mával sekačkou.
Vzdorují jen Mexiko a Brazílie
Tím výčet nastupujících kádrů latinskoamerické pravice nekončí. V Peru k moci nastupuje Keiko Fujimoriová, která výslovně slíbila úzkou kooperaci s Trumpovými státy. Zemi Inků povede dcera autoritářského prezidenta Alberta Fujimoriho, který byl odsouzen ke čtvrtstoletí za mřížemi pro porušování lidských práv, únosy, korupci a zpronevěru. A ke kterému se jeho starší dcera Keiko hlásí.
Ekvádoru šéfuje Daniela Noboa, movitý dědic banánového impéria, který byl někdejším newyorským developerem pozván na přátelskou návštěvu do floridského sídla Mar-a-Lago. Stejně jako honduraský stavební magnát Nasry Asfura. V pohostinství a nemovistech operující José Antonio Kast slíbil po vzoru hnutí MAGA „Udělat Chile znovu skvělé“. A paraguayský ekonom Santiago Peña dokonce amerického prezidenta pochválil za to, že do údajně poškozeného systému mezinárodních vztahů „vnesl naději“, což je názor vskutku ojedinělý.
Jinými slovy: konzervativní záplavě Trumpových souputníků čelí levice vlastně jen ve dvou klíčových zemích: Mexiku a Brazílii. Všeho do času: v největší latinskoamerické zemi se na podzim chystají vybírat hlavu státu a do souboje se hlásí senátor Flávio Bolsonaro, který určitě není bez šance. Jeho otec Jair, který věrného syna jmenoval ideovým nástupcem, podobně jako svého času Donald Trump odmítl uznat volební porážku, což jeho příznivce přimělo k útoku na vládní objekty.
Oranžová vlna jednou přejde
Proč se tak děje? Jistě, publicisté již dvakrát referovali o takzvaných „růžových vlnách“, kdy regionu naopak vévodila levice. Nálady se prostě mění i v souvislosti s globálními fenomény (nástup neoliberálních reforem, pandemie covidu-19 atd.). Letošní volby navíc naznačily, jak rozdělené společnosti jsou i v Latinské Americe: Keiko Fujimoriová zvítězila o 0,24 % peruánských hlasů, kolumbijský de la Espriella porazil soupeře o procento. Mluvit o celkovém příklonu Latinoameričanů k populistické pravici je proto přinejmenším odvážné.
Nepopiratelným faktem zároveň je, Trump dělá maximum pro to, aby jižně od USA vládli jeho lidé. Před volbami rutinně i otevřeně podporuje spřízněné uchazeče o prominentní posty. Podmiňuje ekonomickou pomoc, či bezpečnostní spolupráci, jejich zvolením. Ba co více, podle kritiků účelově označuje středolevé vůdce za obchodníky s drogami. Občas připomíná americký postup v Latinské Americe ten ruský v postsovětském prostoru, který si Kreml imperiálně nárokuje. Pravdu zřejmě mají ti, kteří hovoří o Monroeově doktríně 2.0, která předpokládá dominanci USA nad celým americkým kontinentem.
Amerika „oranžovou vlnu“ pochopitelně přežije, i v Evropě a jinde se na newyorského byznysmena jednou zapomene. Lze předpokládat, že nově konvertovaní trumpisté z latinskoamerických poboček MAGA zběhnou přesně v okamžiku, kdy se jim členství přestane vyplácet. Momentálně se nicméně Donaldu Trumpovi v Latinské Americe daří, jakkoli to lze sotva označit za dobrou zprávu pro světovou demokracii.
