Léčba šokem: Asie narychlo mění přístup k energetice

Válka na Blízkém východě ukázala asijským ekonomikám, silně závislým na dovozu ropy a plynu, jak křehký je systém postavený na palivech proudících přes Hormuzský průliv.

Otázkou je, zda bude tento „budíček“ znamenat návrat do minulosti k fosilním palivům, nebo naopak urychlí přechod na čistější zdroje energie.

Bezprostředně po prvních izraelsko-amerických úderech na Írán byly vlády po celé Asii donuceny začít hledat cesty, jak pokrýt vzniklý energetický deficit. Nejrychlejší řešení bylo zároveň to nejšpinavější – návrat k fosilním palivům, především k uhlí.

Jižní Korea odložila uzavření uhelných elektráren a zrušila limity na jejich provoz. Thajsko zvýšilo výkon své největší uhelné elektrárny, Filipíny vyhlásily „národní energetický stav nouze“ a plánují rozšířit výrobu z uhlí. V Indii, kde uhlí tvoří přibližně tři čtvrtiny výroby elektřiny, dostaly elektrárny pokyn jet na maximální kapacitu.

A v Číně, která je největším výrobcem energie z obnovitelných zdrojů na světě, zůstává uhlí nadále páteří energetického systému a zároveň slouží jako flexibilní záloha pro kolísavou výrobu ze solárních a větrných elektráren. Země tak zůstává největším světovým producentem emisí oxidu uhličitého.

Návrat k uhlí vyvolal ostrou kritiku klimatologů. Ti varují, že krátkodobé řešení může mít dlouhodobé ekologické dopady. Na druhou stranu může současná krize urychlit investice do obnovitelných zdrojů. Nejen z klimatických důvodů, ale i kvůli stabilitě a bezpečnosti dodávek.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, energetický šok odhalil zásadní slabinu regionu – závislost na dovozu. Ještě před válkou směřovalo zhruba 80 procent ropy přepravované Hormuzským průlivem do Asie. Právě tato ropa poháněla průmysl, dopravu i domácnosti a její výpadek zasáhl ekonomiky napříč státy.

Krize ovšem zároveň spustila opačný proces. V zemích, jako je Thajsko, prudce roste zájem o solární energii. Střechy domů, skladů i továren se rychle zaplňují panely a instalační firmy nestíhají poptávku.

„Nezvládáme najímat dost rychle,“ popsal situaci Suwat Cherdvut ze společnosti Wayso. „Museli jsme začít najímat externí techniky, abychom to vůbec zvládli.“

Podobný trend je patrný i jinde – vlády urychlují projekty větrných a vodních elektráren a obnovitelné zdroje se stále častěji chápou jako otázka energetické bezpečnosti, nikoli jen ochrany klimatu.

„Energetická bezpečnost již není volitelná, je to strategická národní priorita,“ prohlásil minulé úterý malajsijský vicepremiér Fadillah Yusof.

Nejdál v tomto uvažování zašla Čína. Ta je sice největším světovým výrobcem energie z obnovitelných zdrojů, zároveň však zůstává silně závislá na uhlí – právě kombinace diverzifikace zdrojů, domácí výroby energie a masivních investic do obnovitelných technologií jí umožňuje lépe zvládat podobné otřesy.

Od 90. let, kdy se země stala čistým dovozcem energie, se Peking snaží svou závislost na zahraničí omezit. Buduje ropovody a plynovody ze Střední Asie, Ruska a Myanmaru, diverzifikuje dodavatele a zároveň masivně investuje do domácích zdrojů – od solárních a větrných parků ve vnitrozemí po vodní elektrárny a výrobu baterií.

V ideálním případě se tak snaží vytvořit energetický systém, který bude co nejméně závislý na vnějších šocích, přesně těch, které dnes otřásají zbytkem regionu.

Podobnou logikou se řídí i jiní. Například v Jižní Koreji vznikají projekty, které mají propojit obnovitelné zdroje s lokální ekonomikou.

Prezident I Če-mjong, který opakovaně označuje závislost na fosilních palivech za nebezpečné slabé místo, se tak snaží přetavit íránskou krizi v katalyzátor přechodu na čistou energii. Vznikl proto rozsáhlý vládní program „vesnic s příjmy ze solární energie“, jejíž součástí je také Guyang-ri.

Proměna této zemědělské obce s přibližně 130 obyvateli je enormní. Ještě před zahájením solárního projektu neměla žádnou restauraci ani pořádnou dopravní infrastrukturu. Nyní se z výnosů ze solární energie, z rozhodnutí místních, hradí stravování, provoz vesnického „autobusu štěstí“ pro seniory či areálu na stolní tenis i kulturní aktivity.

Výše popsaná transformace však má své limity, které jsou nejlépe patrné v Indii. Země v posledních letech masivně investovala do zelené energie a nefosilní zdroje již tvoří více než polovinu celkového instalovaného výkonu. Není to však samospásné.

Nejlidnatější země světa se aktuálně potýká s nedostatečnou infrastrukturou. Přenosové sítě a bateriová úložiště nedokážou držet krok s tempem výstavby. Solární elektrárny navíc vyrábějí energii jen část dne, zatímco poptávka je nepřetržitá. Výsledkem je, že kvůli nestabilitě těchto zdrojů a chybějícím kapacitám pro ukládání energie je skutečný podíl čistých zdrojů ve výrobě elektřiny výrazně nižší a v reálném provozu stále dominuje uhlí.

Dopady krize jsou patrné také v každodenním životě. Růst cen plynu znamená pro některé domácnosti návrat k vaření na dřevě či uhlí. Přechod na modernější řešení, jako jsou elektrické spotřebiče, zůstává mimo jejich finanční možnosti.

K takovým Indům patří i Ujjwal Sikdar a jeho žena Mitta, kteří v sezoně pracují v Gurugramu, satelitním městě Nového Dillí.

Místo poseté mrakodrapy jim vaření na dřevěném uhlí nedovoluje, ceny plynu na černém trhu jsou čtyřnásobné, vaření na elektrickém vařiči příliš nákladné a dodávky energií navíc nepravidelné. Ujjwal tak chodí po práci mimo město sbírat dříví a Mitta se snaží vymýšlet co nejjednodušší jídla na přípravu.

„Kouř, saze, čas, který to zabere… Vyčerpává mě to,“ řekla žena pro deník The New York Times. Někteří jejich sousedé život v Gurugramu vzdali a vrátili se do svých vesnic. I zpětná migrace z města na venkov ale může mít na domácí ekonomiku neblahý dopad, což Indové zažili už během pandemie covidu-19.

Zatímco výroba elektřiny se krátkodobě vrací k uhlí, v dopravě se odehrává opačný proces. Prodej elektromobilů v jihovýchodní Asii prudce roste, protože spotřebitelé hledají způsob, jak se vyhnout rostoucím cenám paliv.

Autosalony hlásí nápor zákazníků a výrobci, zejména čínská automobilka BYD, zaznamenávají výrazný nárůst prodejů.

„Hodně jezdím, skoro 100 kilometrů denně. Vzhledem k současné situaci s palivem a tomu, že netuším, jak dlouho to potrvá, se to stalo hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl přejít na elektromobil,“ vysvětlil 36letý thajský lékárník Pleng Nawintham.

Čínský výrobce aut zaznamenal nárůst prodejů i na Filipínách. „Všechno to bylo kvůli růstu cen pohonných hmot,“ poznamenala Mae Anne Clarisse Bacquiano, manažerka showroomu BYD na předměstí Manily.

Návštěvnost prodejny je podle ní „na úplně jiné úrovni“. „Dneska ráno jsem měla zákazníka, lékaře, který si mi stěžoval, jak ho ceny benzinu trestají. Spěchal s přechodem na plně elektrický pohon. V nákladech by to byl obrovský rozdíl.“

Stejnou zkušenost má i vietnamský VinFast – v zemi vzrostl odbyt elektromobilů meziročně o více než sto procent. „V současné době zákazníci při rozhodování o koupi vozu kladou velký důraz na náklady na palivo,“ nastínil Pham Minh Hai, zástupce vedoucího prodeje v showroomu vietnamské automobilky.

„V březnu jsme prodali 300 až 400 vozů,“ poznamenal a dodal, že obvykle to je 200 až 250 vozů měsíčně. Více než polovina jeho zákazníků přešla za poslední měsíc z benzinu na elektromobily a pobočka musela kvůli velkému zájmu prodloužit otvírací dobu.

Elektromobily tak přestávají být vnímány jako ekologická alternativa a stávají se způsobem, jak snížit náklady v době drahých paliv.

Pro Asii však jde o poměrně paradoxní situaci. Aby zvládla krátkodobý nedostatek energie, spaluje více uhlí. Zároveň ale rychle investuje do technologií, které ji mají zbavit závislosti na fosilních palivech.

Energetická krize tak neurychlila přechod k čisté energii tím, že by okamžitě snížila emise, změnila však způsob uvažování. Obnovitelné zdroje a elektrifikace se už neprosazují jen kvůli klimatu, ale především jako odpověď na geopolitickou nejistotu.