Průzkumy vyvrací mýtus, že větrníky nikdo nechce „na svém dvorku“

Českem hýbe vyhrocená debata o větrných elektrárnách.

Do srpna by měl být připraven ke schválení vládou návrh tzv. akceleračních zón, tedy míst vhodných ke zrychlené stavbě obnovitelných zdrojů energie (OZE) a nejspíš už brzy by měl být zveřejněný návrh. Pak začne schvalovací proces a připomínkové řízení. Vládní politici nicméně už teď v souvislosti s připravovaným návrhem mluví o údajné hrozbě nekontrolované stavby větrných elektráren na nevhodných místech a vedle toho se „větrníky“ stávají terčem dezinformačních kampaní.

Od politiků zaznívají výroky o riziku stavby elektráren „uprostřed obcí“ (výrok ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka) nebo stavbě „tisíců“ větrných elektráren na základě „šíleného lobbingu“ (výrok vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal Filipa Turka).

Z výsledného chaotického mixu výroků a neúplných informací lze lehce nabýt dojmu, že připravovaný návrh má za úkol formalizovat obcházení odporu a otevřít cestu k nucené masové stavbě větrníků, se kterou se nebude dát nic dělat. To je přitom absurdní.

Akcelerační zóny mají sloužit především ke zkrácení byrokratických povolovacích procesů, které v současnosti trvají i roky (cílem je dostat se do jednoho roku). Experti pracující na návrhu jejich mapy se dušují, že zóny navrhují co nejcitlivěji k lidem i přírodě, a ujišťují, že opatření nemá sloužit obcházení odporu. Je to navíc právě vláda, kdo může tento proces kontrolovat a kdo bude finální návrh schvalovat. Těžko tedy říct, před čí zlovůlí se vlastně vládní politici snaží varovat.

Kromě toho tu však je ještě jedna důležitá přehlížená skutečnost – odpor proti stavbě větrných elektráren v okolí bydliště není součástí nějaké univerzální lidské nátury. Obce, kde dobře nastavený větrný projekt vadit nebude, jistě existují. A nemusí jich být ani málo.

„Mnoho lidí má větrné elektrárny rádo pro jejich benefity. Někteří řeknou ‚ne na mém dvorku‘, jiní ‚prosím na mém dvorku‘. Roli vždy hraje komplexní mix sociálních, kulturních, politických, prostorových a dalších faktorů,“ popsal základní rozpoložení Benjamin Sovacool, expert na energetické strategie z Univerzity v Sussexu ve Velké Británii.

To přitom platí všude na světě a už dekády se to ukazuje v nespočtu vědeckých prací.

Někde může být odpor obzvlášť silný, jako třeba na skotském ostrově Lewis, kde místní vnímali elektrárny jako narušení tisíců let starých kulturních kořenů jejich domoviny a pokračování již dlouho trvající marginalizace. Výzkum z venkovských lokalit na středozápadě USA pro změnu popisuje naopak výjimečně vřelé vítání větrníků tamními zemědělci, kteří elektrárny přijali jako součást identity supermoderních farmářů, jejíž vznik sociologové zmapovali až k začátku 20. století.

Ve videích na Instagramu Filipa Turka jsou větrníky používány jako jasně negativní symbol. Na poštovních známkách nebo krabici cereálií v zahraničí mají zase jasně pozitivní konotace. Někde stavba větrníků může vyvolat protesty, jinde se lidé sdružují a do stavby elektráren ve svém okolí sami investují.

Postoje k větrníkům a motivace k jejich utváření jsou zkrátka pestré a dynamické a bylo by chybou přistupovat k problematice tak, že jsou pro všechny z podstaty „ošklivé“ a jejich výstavba ve větším množství není možná bez překonávání odporu.

Česko v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Poslední analýzu postojů na celostátní úrovni nabízí průzkum Institutu 2050 z roku 2024, který došel k závěru, že pro podporu větrné energetiky je 73 % obyvatel. Tato podpora přitom sice klesá až na 45 %, pokud by větrník měl být v blízkosti bydliště respondenta, zároveň však platí, že pokud by výstavba měla zaručit finanční kompenzaci, podpora zase roste – na 62 % v případě obecních kompenzací a dokonce na 66 % v případě kompenzací pro domácnosti.

Omezený, ale cenný vhled do tématu nabízejí i výsledky obecních referend, které v posledních letech vypadaly následovně:

Je jasně vidět, že v Česku je sice zjevně hodně lidí, kteří v okolí bydliště větrníky nechtějí, ale nepochybně je tu i nemálo těch, kteří nemají problém dát projektu ve svém okolí zelenou, obzvlášť když bude rozumně nastavený.

Otázce, co jsou hlavní příčiny odporu proti větrným elektrárnám v Česku, se podrobně věnovala nedávno publikovaná práce zveřejněná pod hlavičkou Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Sociolog Petr Vidomus v ní dochází mimo jiné k závěru, že odpor v zahraničí nevyplývá čistě ze známého psychologického efektu NIMBY („Not In My Backyard“, v překladu „ne na mém dvorku“), ale i z hlubších hodnot, vztahu k bydlišti a (ne)důvěře v transparentnost rozhodovacích procesů a institucí.

Přesvědčení, že problematiku odporu proti větrným elektrárnám lze vysvětlit jen NIMBY postojem, je možná stále rozšířené a je ho cítit i z výše zmiňovaných českých politiků, ve skutečnosti je ale už skoro 20 let překonané. Estetický rozměr sice patří k hlavním faktorům, ale není to tak jednoduché, jak se může zdát.

„Dlouhodobé výzkumy ze zahraničí prokázaly, že klasický NIMBY postoj – lze jej zjednodušeně popsat jako ‚větrné elektrárny jsou správná věc, měly by se stavět, ale ne zrovna v blízkosti mého bydliště‘ – se v realitě téměř nevyskytuje (zastává ho minimum lidí),“ řekl k tomu sociální geograf Bohumil Frantál, který má za sebou už řadu studií zkoumajících postoje k větrným elektrárnám a jejich vývoj v několika lokalitách v Česku.

„Výzkum ukázal, že NIMBY je příliš zjednodušující a nesprávné vysvětlení. Povaha lokálního odporu k větrným projektům je komplexnější,“ dodal expert na energetiku Jann Weinand z Výzkumného centra v Jülichu.

„Rozdíly v postojích ovlivňuje demografie, kulturní a prostorové faktory, gender, příjem, vzdělání, věk, status vlastnictví domu, hodnoty nemovitostí, blízkost elektráren a dokonce i estetické detaily, jako je například barva turbín a jejich lopatek,“ rozvedl to Sovacool.

Frantál, který se výzkumům v českých obcích poblíž větrných elektráren věnuje už od roku 2008, opakovaně naráží na zejména tři typy postojů.

První skupinu tvoří přesvědčení podporovatelé, kteří považují větrné elektrárny za potřebné vzhledem k jejich ekologičnosti a přínosu pro energetický mix a zároveň podporují jejich umístění v katastru své obce kvůli ekonomickým benefitům. Opačný postoj zastávají „principiální odpůrci“, kteří považují větrné elektrárny za špatné a nechtějí, aby se stavěly nikde, natož pak za jejich humny. Někde mezi oběma skupinami stojí třetí, která nemá úplně jasno a postoj si utváří až na základě konkrétních podmínek projektů, typu krajiny a dalších detailů.

Rozdělení lidí do skupin bylo ve zkoumaných případech na různých místech podle Frantála vždy přibližně na třetiny rovným dílem. Tady sice není řeč o výsledcích průzkumu s reprezentativním vzorkem české populace, takže tento model nemůžeme s jistotou extrapolovat na celé Česko, jde však přinejmenším o ilustrativní sondu.

Celá komplikovanost problematiky odporu proti větrným elektrárnám se v současné veřejné debatě přehlíží, a nejen to. Výroky politiků o údajné hrozbě stavby větrníků tam, kde je nikdo nechce, velmi pravděpodobně i aktivně podkopávají důvěru veřejnosti ve spravedlnost a transparentnost schvalování nových projektů. Právě to přitom může být klíčovým faktorem u skupiny lidí, kteří dosud nemají k větrným elektrárnám úplně vyjasněný postoj.

Pocit nespravedlnosti, kdy jsou místní komunity vnímány jako pasivní příjemci rozhodnutí vnucených vzdálenými politickými a ekonomickými elitami, mimochodem označuje práce Vidomuse za jeden z hlavních motivů, které vypozoroval při analýze „protivětrníkových“ kampaní.

„Minulá vláda při komunikaci ohledně větrných elektráren a akceleračních zón zaspala a vzniklé vakuum obsadili dezinformátoři a populističtí politici. V ‚odborných debatách‘ o tématu na českém venkově se často opakují stejná jména energetiků, odmítajících obnovitelné zdroje jako takové, a spjatá se stranami jako PRO nebo SPD nebo se známými klimaskeptickými spolky,“ řekl Vidomus a dodal, že takto nastavená debata má potenciál ovlivnit část lidí, kteří na otázku nemají silný názor a nakonec i blokovat výstavbu elektráren.