„Zůstala jen nenávist“. Jak žijí muži, kteří pracovali v Azovstalu

Téměř před rokem dostali ukrajinští vojáci, kteří bránili Azovstal coby poslední ukrajinskou baštu v Mariupolu, rozkaz složit zbraně. Přístavní město padlo do rukou Ruska.

Mnozí obyvatelé města, které bylo během obléhání téměř kompletně zničeno, odešli. Mezi nimi i velká část zaměstnanců oceláren Azovstal, kteří se stali přímými svědky bitvy o Mariupol, jednoho z rozhodujících momentů války.

Přestěhovali se do měst, která jsou od jejich domovů vzdálená stovky kilometrů, našli si nové bydlení i zaměstnání. Na to, co prožili v Mariupolu, ovšem ani po roce nemohou zapomenout. I když se o to někteří snaží.

Stanice BBC odvyprávěla příběhy několika bývalých zaměstnanců Azovstalu, kteří začali nový život ve městě Kamjanske nedaleko Dnipra, kde je o poznání bezpečněji a kde nyní bok po boku pracují v tamních ocelárnách. Někteří přítomnost těch, kteří zažili to samé jako oni, vyhledávají, jiní se jí snaží vyhýbat.

„Když potkáte někoho z Mariupolu, ucítíte uvnitř ten pocit,“ vysvětluje technik Oleksandr Šabanov, jeden z přibližně 120 bývalých zaměstnanců mariupolských oceláren, kteří nyní působí v Kamjanske a někdy si hromadně přezdívají Mariupolská diaspora.

Popisují, že kdykoliv v práci narazí na kolegu z Azovstalu, vybaví se jim život v Mariupolu, o který přišli. Vzpomínají na letní dny strávené na pláži, rybářské výlety i výhled na moře, které jejich rodné město poskytovalo.

Více než vzpomínky jim ostatně nezbývá. „Všechno shořelo,“ popisuje Ivan Holtvenko, jemuž, stejně jako mnohým dalším mužům, ruské útoky zničily domov, včetně všeho, co bylo uvnitř –⁠ oblečení, nábytku i rodinných fotografií. Tvrdí, že do města by se jednou rád vrátil. Kdy to bude možné, ovšem netuší.

Zatímco Ivan a Oleksandr mají radost z toho, že v novém bydlišti mohou s někým sdílet stejnou zkušenost, jiní to za výhodu nepovažují.

„Jak mě může něco utěšit?“ ptá se například inženýr Ihor Chadžava. „Není nic dobrého na tom, že jsem skončil tady… a nemám se kam vrátit. Není tam žádná továrna, žádná práce, není kde žít, jen nenávist,“ dodává Ihor. S jistou odevzdaností popisuje, že když slyší protiletecký poplach, ani se už nenamáhá utíkat do krytu.

Oleksandra i Ivana ale zkušenost z Mariupolu naučila opatrnosti. Tvrdí, že kdykoliv slyší letecký poplach, vybaví se jim nepříjemné vzpomínky. „Samozřejmě můžeme žertovat a říkat ‚jsme z Mariupolu, nic nás neděsí‘, ale ve skutečnosti pokaždé, když slyšíte sirény, je vám velmi nepříjemně a opravdu chcete, aby to skončilo,“ vysvětluje.

Ruská invaze změnila Mariupol k nepoznání. Podle odhadů OSN bylo při ruských útocích poškozeno nebo zničeno 90 % obytných budov ve městě, včetně nemocnic, škol i školek. Přibližně 350 tisíc lidí muselo město opustit, okolo 25 tisíc lidí zde podle ukrajinských úřadů zahynulo.

Muži, kteří nyní pracují v Kamjanske, mnohdy neví, co se stalo s jejich dalšími kolegy. Předpokládají, že někteří z nich zemřeli nebo se pohřešují, o jiných ví, že se rozprchli do různých koutů Ukrajiny nebo do zahraničí. Z původních 10 500 pracovníků Azovstalu je dnes zaměstnaná méně než polovina, tvrdí manažeři oceláren.