Hlavní obsah

„Díky, Češi. Vy víte, jaké to je, když vás někdo prodá“

Foto: Twitter.com/SviatoslavUA

Někteří ze země odešli, jiní zůstali a pomáhají. K těm patří i Svjatoslav Juraš, na snímku ze začátku dubna.

Reklama

21. 6. 11:30

Příběh ukrajinské odvahy píší jednotlivci a jedním z nich je i nejmladší ukrajinský poslanec. V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal náplň svých dnů a vyjádřil vděk Čechům, kteří rozumí „bolesti ruské invaze“.

Článek

Od konce března patří mezi oficiálně mobilizované vojáky a je součástí 3. čety 133. praporu ukrajinské armády. Svjatoslav Juraš kvůli válce vyměnil kravatu a sezení v parlamentu za zbraň a cesty zničenou zemí. Z Prahy nejmladšímu ukrajinskému poslanci nicméně volám do Kyjeva, rozhovor se podaří uskutečnit až na druhý pokus.

„Rusko musí prohrát a Ukrajina musí vyhrát. Rusko musí trpět za ztráty, které nám způsobilo, a má hodně co vracet celému světu, jelikož Ukrajinci nejsou první,“ odpovídá šestadvacetiletý Juraš na jednu z položených otázek.

Popisuje mi, jak se dají skloubit povinnosti poslance s výjezdy do předních linií, jak vypadaly jeho poslední měsíce a dokonce i to, jak zabití blízké osoby, novinářky a fixerky Oleksandry Kuvšynové, ovlivnilo jeho pohled na konflikt a přivedlo ho do řad teritoriální obrany.

Váš život se s válkou velmi změnil. Co jste dělal poslední měsíce?

V první den války jsme se já i mnoho mých kolegů museli rozhodnout. Někteří odešli z Kyjeva na západ Ukrajiny, kde mělo být bezpečněji, někteří tu zůstali a byli i tací, kteří se vrátili do svých volebních obvodů na východě a na severu, které čelily útokům. Já jsem zůstal, okamžitě jsem využil příležitosti získat zbraň a zavázal se ke všemu možnému – bojovat jakýmkoliv způsobem proti ruskému útoku, ať už institucionálně nebo osobně.

V ruštině je jedno dobré přísloví: Neměj sto rublů, měj sto přátel. Od prvních dnů války jsem měl štěstí na řadu lidí, se kterými jsem pracoval. Snažili jsme se dodávat lidem zásoby a pomáhat jim s věcmi, které byly ve válčící Kyjevské oblasti i v samotném Kyjevě potřeba. Nejdříve jsem působil zde, pak jsem se přesunul do Charkovské oblasti a nyní se zapojuji i na Donbase.

Foto: Profimedia.cz

Jako pro poslance prý pro Svjatoslava Juraše vůbec nebylo jednoduché aktivně se zapojit do obrany Ukrajiny.

Vzniklo tu hodně organizací, některé se zaměřují na zdravotnickou pomoc, další zase na humanitární a existují také další projekty, které zatím nemůžeme oznámit. Vznikla i platforma neziskových organizací, které se snaží spolupracovat a pomáhat těm nejzasaženějším městům a vesnicím v blízkosti předních linií.

Zapojil jste se do konfliktu i po vojenské stránce?

Od samého začátku jsem se snažil být mobilizován, v případě poslanců to ovšem vůbec není jednoduché. Snažil jsem se, aby mě naverbovali v různých částech armády, kde by mohly být k užitku moje mezinárodní schopnosti nebo institucionální systémy, za kterými stojím.

Když ale blízko Kyjeva zabili mně velmi blízkou slečnu, během dvou dní jsem se přidal k teritoriální obraně, a do bojů jsem se tak zapojil přímo. Nejsem trénovaný voják, ale od prvního dne jsme kolem armády potřebovali shromáždit veškeré schopné lidi, které jsme znali.

Akorát jsem dnes obdržel zprávu, že jeden ze členů mého týmu byl smrtelně zraněn, když vedl do bezpečí konvoj evakuovaných lidí z Luhanské oblasti. Zemřel také přímo jeden z evakuovaných a jedna žena byla zraněna.

Právě tyhle konvoje a přesun věcí tam, kde jsou potřeba, jsou moje aktuální práce do doby, než budu nasazen na východě. Poskytujeme pomoc lidem, kteří v podstatě bojují o přežití. Vidíte jejich oči a vidíte v nich naději. Naději, že dokážou přežít. Vidíte během toho, že na vaší práci záleží.

Od začátku války uplynuly už téměř čtyři měsíce. Co vás žene dál?

Jde o naši zemi, je to naše bitva. Je to boj naší generace. Nemůžeme to nechat být, pokračovat dál v našich životech a předstírat, že v sobě nemáme onu ukrajinskou část. Každý se musí rozhodnout; mohou zahodit všechny věci, se kterými vyrostli, které milovali a znali, nebo mohou jít a bojovat za ně.

Musíme zajistit, aby žádná oběť nepřišla vniveč. Nemůžeme poplivat památku těch, kteří obětovali všechno, kompromisem s Ruskem. Musíme bojovat až do samého konce.
Svjatoslav Juraš

V mém případě a v případě mnoha lidí, kteří tu zůstali, byla volba jasná. Jasné rozhodnutí to bylo i pro ty, kteří každý den bojují a umírají na bojišti.

Jak jdou dohromady vaše oficiální povinnosti poslance a výjezdy, kterých se účastníte?

Moje povinnosti jakožto poslance jsou schůze výborů a parlamentní schůze. Parlamentní schůze jsou oznamovány předem, takže obvykle se na ně zvládnu dostat včas a zapojit se. Nejsou navíc příliš dlouhé, snažíme se vzhledem k hrozným okolnostem, ve kterých se nacházíme, jednat rychle.

Schůze výborů pak probíhají online, takže se na ně mohu připojit bez ohledu na to, zda jsem v Kyjevě nebo v přední linii. Stále se tak můžu postarat o to, aby byl i můj hlas slyšet. Některé výbory v téhle době navíc nejsou tak aktivní.

Jak byste popsal aktuální náladu na Ukrajině? Jsou lidé stále tak oddaní záchraně země jako na začátku?

Je tu menší chaos a zmatek. Snažíme se ale stále dělat, co je v našich silách, a pracovat na tom, aby tahle bitva pro nás byla vítězná. Lidé jsou odhodláni ještě více než dříve a budou pokračovat až do té doby, než budou Rusové z naší země vyhnáni.

Už jste to sám nakousl a lidé to mohli vidět i na vašich sociálních sítích; kvůli válce jste přišel o blízkého člověka. Změnila jeho smrt něco na tom, jak válku vnímáte?

Samozřejmě. Každý člověk na Ukrajině někoho nebo něco ztratil. Lidé často přišli o více než jednu osobu. Tyhle tragické příběhy se nyní množí v jakémkoliv zákoutí Ukrajiny, do kterého byste se vydala.

V mém případě určitě šlo o příklad toho, jak nemilosrdná a šílená je smrt, která tu kolem nás je. Příběh Oleksandry, která se snažila válku pokrývat a informovat o ní západní obyvatelstvo, je pro mě vzorový pro mnoho dalších Oleksander napříč Ukrajinou, které mají problémy, bojují a jsou každý den zabíjeny.

Zabití novináři

Válka na Ukrajině si vyžádala životy několika novinářů. Při březnovém ostřelování severozápadně od Kyjeva zemřel kameraman americké stanice Fox News Pierre Zakrzewski a jeho čtyřiadvacetiletá ukrajinská spolupracovnice Oleksandra Kuvšynová.

„Miloval jsem ji. Dekáda štěstí a smutku, radosti a bolesti, smyslu a ztráty. Jen smrt nás mohla rozdělit,“ napsal ke společným fotografiím s novinářkou Juraš. „Teď se učím nenávidět. Nikdy nebudeš zapomenuta. Nikdy jim nebude odpuštěno.“

Bohužel nešlo o první ani poslední úmrtí, které jsme viděli. Je jasné, že v této válce bude trpět každý. Musíme ale zajistit, aby každá tato oběť nepřišla vniveč. Nemůžeme poplivat památku těch, kteří obětovali své všechno, kompromisem s Ruskem. Musíme bojovat až do samého konce, Rusko si totiž vzalo něco od každého z nás.

Jediné řešení je tedy porážka Ruska?

Ano, Rusko musí prohrát a Ukrajina musí vyhrát. Rusko musí trpět za ztráty, které nám způsobilo, a má hodně co vracet celému světu, jelikož Ukrajinci nejsou první. Rusko působí problémy v každé části světa, ať už se kouknete na Sýrii, Afriku nebo Venezuelu, uvidíte tam bolest i utrpení. Rusko je v takových případech klíčovým hráčem a často přímo příčinou. Pokud lidé chtějí mír, musíme ho porazit nejen my, ale celý svět.

Co se týče kompromisu, nabízeli jsme vyjednávání ještě před začátkem invaze a vyjednávali jsme posledních 8 let. Sám jsem byl součástí tábora, který byl pro pokračování diplomatického procesu, Rusko se ale rozhodlo jinak a veškeré pokusy o mír selhaly kvůli Putinově rozhodnutí pokračovat v útoku, vraždění a destrukci Ukrajiny.

Když bude chtít, Rusko může přestat a může z naší země odejít. Pan Putin ale moc dobře ví, že by tím ztratil prestiž a byl by to rozsudek smrti pro jeho režim. Bude tak pokračovat s vražděním a ničením všeho na Ukrajině, dokud neuvidí nějaké vítězství. Je to samozřejmě náš boj, doufám ale, že do toho vstoupí zbytek světa a umožní vyhrát nám.

Je něco, co byste rád řekl Čechům, kteří tohle budou číst?

Našim českým přátelům hodně dlužíme a jsme jim velmi vděční. Osobně jsem přišel do kontaktu s různými formami pomoci, které k nám z České republiky přišly. Osobně chovám vůči Čechům, našim slovanským bratrům, hodně obdivu. Chápete, čím si tu procházíme, a o bolesti ruské invaze víte z první ruky.

Díky Mnichovu víte, jaké to je, když vás někdo prodá. Lépe než jiné země v Evropě rozumíte tomu, jaké to je zůstat sám. To je důvod, proč Češi nedovolují Evropě, aby nás opustila. Jsme proto velmi vděční českému vedení i českým občanům, kteří nám nejrůznějšími způsoby pomáhají.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Svjatoslav Juraš

Doporučované