Německý sen o jaderné bombě je zpět

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po desetiletí to bylo pro Německo velké tabu. Jenže právě zakázané ovoce láká.

V roce 1961 se Bílým domem a Pentagonem šířilo znepokojení. Důvodem byla, mimo jiné, neukojitelná žízeň jednoho bavorského politika. Franz-Josef Strauss patřil coby předseda CSU, ministr obrany a kancléřský kandidát k dominantám německé poválečné historie. U stolu snesl tělnatý Bavor opravdu hodně a říkalo se, že zatímco ostatní pijí z tupláků pivo, on zvládá stejnou rychlostí požívat své oblíbené šampaňské.

Toho večera ale přece jen poněkud přebral. V rozjařené náladě se při večeři na americké ambasádě v Bonnu chvástal, že kdyby bylo Německo v ohrožení, nic mu nezabrání, aby si v zemi rozmístěné americké jaderné zbraně „jednoduše vzalo“. Američtí diplomaté důrazně vyzývali Pentagon, aby tuto hrozbu vzal vážně a znásobil fyzické zabezpečení jaderných hlavic.

Straussovy silácké řeči sice nikdy nedošly naplnění, epizoda ale ilustruje dlouhou éru nejistoty ohledně toho, co na první pohled patřilo k neprolomitelným jistotám evropské politiky: že Němcům jaderné zbraně do rukou nepatří.

Hrůzná představa Hitlerových fyziků pracujících na nukleární bombě přiměla spojence vynaložit gigantické prostředky na Projekt Manhattan s jediným cílem: být u jaderného cíle dříve než Němci.

Po porážce nacismu se Německo hned v několik smlouvách zavázalo, že jaderné zbraně nebude „vyrábět, nebo jinak nabývat“. Přesto celé generace německých politiků snily a mluvily o opaku – byť většinou jen za zavřenými dveřmi.

Navzdory platným mezinárodním ujednáním bylo toto snění pochopitelné. Spolková republika stála v první linii studené války. Pokud by se změnila ve válku horkou, čelilo by západní Německo masivnímu úderu vojsk zemí Varšavské smlouvy a neodvratné devastaci velké části svého území. Tajná zpráva, kterou zveřejnil magazín Spiegel v roce 1962, počítala v takovém případě až s patnácti miliony mrtvých.

Německo měl před touto katastrofou chránit především americký jaderný deštník. Jinými slovy příslib, že pokud bude území Spolkové republiky napadeno, musí Moskva počítat s odvetou v podobě úderů amerických jaderných zbraní. V některých dějinných etapách ale Bonn americkým slibům příliš nevěřil. V takových chvílích se pokus obstarat si vlastní jadernou zbraň jevil jako logická odpověď na existenční ohrožení země. Mít ji by znamenalo dát Sovětskému svazu jasně najevo, že útok na Německo se nevyplatí.

Pokušení bylo o to větší, že potřebné technické a vědecké kapacity byly takříkajíc po ruce. Německý civilní jaderný program patřil k nejlepším na světě, a to až do rozhodnutí kancléřky Angely Merkelové o jeho definitivním ukončení. Podle některých odhadů skladovala spolková republika v 70. letech dostatek plutonia na výrobu třiceti jaderných bomb.

Vrchol německých úvah o vlastní jaderné zbrani se kryl s počátkem 60. let, a tedy i s obdobím vrcholné nedůvěry mezi americkým prezidentem a německým kancléřem. J. F. Kennedy a Konrad Adenauer si osobně nikdy nepadli do oka. Navíc tehdejší americkou strategii „flexibilní odpovědi“ na případnou sovětskou agresi chápalo Adenauerovo okolí jako zadní vrátka, kterými by Američané mohli vyklouznout ze závazků vůči Německu.

Adenauer sám se k německému slibu vzdát se jaderných zbraní obecně stavěl dosti vlažně – a to přesto, že to byl on, kdo k němu v roce 1954 v rámci tzv. Pařížské dohody připojil svůj podpis. Mezi blízkými se ale netajil tím, že dohodu bude respektovat jen v podmínkách stabilní politické situace.

Vládci v Bonnu proto na začátku Kennedyho éry uvažovali o různých možnostech, včetně některých značně dobrodružných. Kromě vývoje jaderné zbraně po vlastní ose byla řeč o spolupráci s Francií, která se pod vedením Charlese de Gaulla nejen domohla vlastní jaderné technologie, ale také se stále více rozcházela s Washingtonem. Zmiňovaný Franz-Joseph Strauss proto podle historika Olivera Bangea předložil Paříži bizarní návrh: Německo by Francii poskytlo nově vyvíjený bojový plyn, Francie Německu zase znalosti o vývoji jaderné bomby. Společně se pak měly obě země vydat cestou úzkého vzájemného spojenectví a současně oslabení vazeb na NATO.

Tehdejší ministr zahraničí Gerhard Schröder (jedná se o pouhou shodu jmen s pozdějším kancléřem) si dokonce pohrával s myšlenkou nového pořádku v Evropě. Ten by stál na nové verzi sovětsko-německé dohody připomínající pakt Molotov-Ribbentrop: Moskva by souhlasila s jaderným vyzbrojením Německa a „propustila“ by ze svého poddanství NDR. Německo by na oplátku vystoupilo z NATO a garantovalo by SSSR nadvládu nad východní Evropou včetně tehdejšího Československa.

Současná situace v lecčems počátek 60. let připomíná: Německo se opět cítí být v ohrožení a důvěra vůči americkému garantovi jeho bezpečí je na historicky nízké úrovni. A znovu se objevuje volání po německé jaderné zbrani – nebo alespoň arzenálu, který by podléhal EU a ke kterému by tedy Německo mělo přístup a mohlo spolurozhodovat o jeho případném nasazení.

Už na začátku minulého roku, dlouho před nástupem Donalda Trumpa, se s takovým návrhem ozvala bývalá německá ministryně a místopředsedkyně Evropského parlamentu Katarina Barleyová. Po německé jaderné zbrani volají i politici AfD. A nejnověji se svou iniciativou přišel i Jens Spahn, předseda poslanecké frakce CDU a jeden z nejvýraznějších politiků vládní strany.

„Kdo nedisponuje jaderným odstrašením, z toho se stává hračka světové politiky,“ argumentoval. Podle něj by Německo mělo vlastní jaderné zbraně vyvinout společně s dalšími evropskými zeměmi. A rozhodovací pravomoc ohledně jejich nasazení? Ta by se mohla podle Spahna střídat na „náhodném principu – pak i případný agresor zůstává v nejistotě“.

Dalo se čekat, že na tato slova přijdou nepřátelské reakce od tradičně pacifistických stran, jako jsou Zelení, sociální demokraté nebo Die Linke. Rezolutního odmítnutí se ale Spahnovi dostalo i od jeho stranického kolegy a šéfa.

„Podle mě bychom se měli v příštích letech, a možná i desetiletích, soustředit na jadernou spolupráci se Spojenými státy,“ reagoval kancléř Friedrich Merz s tím, že žádné iniciativy směrem k německé či evropské jaderné zbrani se momentálně neodehrávají.

Ještě krátce po svém únorovém volebním vítězství přitom právě Merz usiloval alespoň o rozhovory o sdílení francouzského jaderného arzenálu. Ty se zatím nikam nepohnuly – na rozdíl od vzájemné spolupráce obou evropských jaderných mocností, Francie a Velké Británie. Merz už má ale zjevně jinou strategii.

Podle čerstvě vydané knihy politického reportéra Robina Alexandra v období po vítězných volbách a především po teatrální hádce mezi Donaldem Trumpem a Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně počítal Merz s nejhorším. Jinými slovy s tím, že Donald Trump odvede Spojené státy z NATO. V této době také usiloval o to, aby nad Německem v takovém případě zůstal viset alespoň nějaký jaderný deštník – konkrétně francouzský.

Tato obava se ale nenaplnila a Merz se navíc – zejména po své červnové návštěvě v Bílém domě – cítí být v roli toho, kdo to s Trumpem „umí“. Tvrdí, že si s americkým prezidentem vyměňují SMS, několikrát si telefonovali a navázali „dobré spojení“. Trump zase Merze označil za „tvrdého a chytrého chlapíka“.

Tohle kancléřovo manévrování se odehrává na pozadí základního faktu: pokud má Evropa stále k dispozici americký jaderný deštník, jakákoliv alternativa se jeví jako extrémně nákladná a neúčinná.

Spojené státy i Rusko disponují srovnatelnými arzenály téměř šesti tisíc jaderných hlavic, které mohou nad cíl dopravit rakety odpalované ze země, z letadel i jaderných ponorek.

Francie a Velká Británie oproti tomu mohou nasadit jen zhruba 290, respektive 225 jaderných hlavic. Francie se z finančních důvodů zbavila jejich pozemních nosičů a jaderné střely teď může na cíl „doručit“ jen z letadel a ponorek. V případě Velké Británie se pak jedná pouze o čtveřici jaderných podmořských plavidel.

Navíc, i když Emmanuel Macron francouzskou „Force de frappe“ v rétorické rovině nabídl Evropě, zároveň výslovně zdůraznil, že pravomoc použít ji je, a vždy zůstane, výlučně v rukou prezidenta Francie.

Pokus vystavět jaderné síly na zelené louce je jediný způsob, jak by se k jadernému tlačítku mohlo dopracovat i Německo. Jenže by to byl úkol mimořádně zdlouhavý a drahý. „Nejde jen o samotnou výrobu jaderných hlavic, ale také o jejich miniaturizaci, vývoj nosičů, následnou údržbu. To vše dohromady je proces na řadu let, který by stál nejméně desítky miliard eur,“ říká pro Seznam Zprávy expert Vlastislav Bříza.

Není divu, že německý kancléř ze všech těchto variant dává přednost té nejslibnější: hrát při kontaktech s prezidentem Trumpem na osobní notu a bojovat – i za cenu nadbíhání a lichotek –, aby nad Německem zůstal viset zdaleka nejsilnější z jaderných deštníků jeho spojenců – ten americký.