Hlavní obsah

Noční můra Djokoviče. On ji prožíval pět dní, tisíc dalších celé roky

Foto: Profimedia.cz

Doma je za hrdinu. Snímek z konce ledna, kdy Novak Djokovič (zcela vpravo) v černohorském přímořském letovisku Budva převzal čestné občanství.

Reklama

16. 2. 13:50

Zatímco tenista po anabázi na Australian Open rozdává rozhovory a zvažuje, že se nezúčastní dalších turnajů, než by se dal očkovat, v detenčním centru v Melbourne, kde strávil pár dní, dál strádají ti méně šťastní. Někteří i roky.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Případ srbského tenisty Novaka Djokoviče, který si jel do Austrálie pro další grandslamový titul, a místo toho jej ze země vyhostili v důsledku nesplnění přísných koronavirových pravidel pro vstup do země, rozvířil v první řadě diskuze o očkování. Hlasitě se mluvilo o příšerných podmínkách v detenčním centru, kde musela tenisová star strávit pět dní.

Hotel Park v Melbourne je dle výpovědí „ubytovaných“ místem, kde mnozí prožívají „noční můry za bílého dne“ a nemají daleko k sebevraždám.

Už minulý měsíc se k objektu začali sjíždět Djokovičovi fanoušci spolu s aktivisty v naději, že pobyt srbského hráče upozorní na zacházení s žadateli o azyl a uprchlíky uvnitř.

Nyní na situaci upozornila i organizace Human Rights Watch, která jediným číselným údajem demonstrovala míru Djokovičova štěstí. Austrálie totiž dle jejích poznatků zadržuje žadatele o azyl průměrně na dobu 689 dní. Takové zacházení s lidmi je dle lidskoprávních skupin „urážlivé“ a „nelidské“.

V hotelu v Melbourne momentálně zůstává 32 uprchlíků a žadatelů o azyl.

Zatímco Djokovič v hotelu „stříhal metr“ svého pětidenního pobytu, o pár metrů vedle už dva roky bez vyhlídky na propuštění žije 24letý íránský uprchlík.

Mehdi Ali patří mezi ahvázské Araby, v Íránu pronásledovanou menšinu. Ze své země uprchl ve svých 15 letech, s australskými imigračními úřady pak bojuje už devět let. „Obyvatelé této budovy zoufale potřebují svobodu,“ uvedl Mehdi pro BBC a nekonečný pobyt v hotelu popsal jako „noční můru skutečného života“.

Jiný zadržovaný, Mohammad Joy Miah, v telefonátu s novináři řekl, že se cítí „duševně zlomený“. „Nevídám denní světlo a nedýchám čerstvý vzduch zvenčí. Můj život je místnost,“ řekl.

Sdílel také snímek, o kterém tvrdí, že to byla jeho prosincová večeře – brokolice s červy. „Snědl jsem dva nebo tři, kteří byli v mé brokolici, než stráže souhlasily, že jídlo odnesou,“ vzpomínal. „Ať nám dají cokoli, musíme to sníst, abychom zůstali naživu. Jídlo je úplně špatné.“

Jeho slova potvrdili také další zadržení, kteří se o své zkušenosti podělili s australskými SBS News.

Kurdský uprchlík Mostafa „Moz“ Azimitabar, který strávil více než rok v imigračních hotelech včetně dvou měsíců v hotelu Park, popsal svůj pokoj jako „rakev“. Tvrdí, že trávil asi 23 hodin denně v místnosti s utěsněnými a zatemněnými okny, kterou sdílel s jednou další osobou. U mnohých s podobným příběhem pobyt vyvolal sebevražedné sklony.

Na podmínky ubytování si stěžovali také rodiče Novaka Djokoviče, podle kterých bylo se synem zacházeno jako s vězněm. Srbský prezident Aleksandar Vučič tehdy uvedl, že jeho vláda požádala, aby byl sportovec z „nechvalně známého hotelu“ přemístěn. Na to však australský vicepremiér Barnaby Joyce odvětil, že si bohatí nemohou myslet, že jsou „nad zákonem“.

Chris Breen, aktivista organizace Refugee Action Collective, uvedl, že největším problémem obyvatel hotelu je „neurčitý charakter jejich zadržování“. „Pokud jste tam jen na pár dní, pokoj v hotelu není konec světa. Ale pokud tam uvíznete, je to úplně jiný příběh. Djokovič alespoň věděl, že se v určitém okamžiku dostane ven – ať už jde o získání víza, nebo o deportaci, ale to uprchlíci nemají,“ řekl a dodal, že personál k Djokovičovi velice pravděpodobně zaujal „mnohem opatrnější“ přístup; zejména pokud jde o jídlo.

Na rozdíl od jiných zemí, kde úřady umožňují žadatelům o azyl žít běžný život, zatímco přezkoumávají jejich žádost, v Austrálii musejí všichni tito lidé po příjezdu lodí do povinné detence. Aktuálně je bez záruky na termín propuštění zadrženo 1 459 osob.

Podle Human Rights Watch Austrálie zadržela 117 lidí po dobu nejméně pěti let, včetně osmi lidí, kteří byli zavření více než deset let.

„Tyto statistiky ukazují, jak ojedinělá je Austrálie mezi stejně smýšlejícími zeměmi, pokud jde o neomezené zadržování žadatelů o azyl a uprchlíků po celá léta,“ řekla BBC výzkumnice Sophie McNeillová. „Podle mezinárodního práva by zadržování přistěhovalců nemělo být používáno jako trest, ale mělo by být spíše výjimečným opatřením poslední instance k uskutečnění legitimního cíle,“ řekla.

Od roku 2013 Austrálie zadržuje všechny žadatele o azyl, kteří se pokoušejí připlout k jejím břehům lodí, a zavázala se, že jim nikdy nebude dovoleno v zemi žít trvale – i kdyby šlo o legitimní uprchlíky.

Canberra svou tvrdou politiku dlouho ospravedlňovala argumentem, že slouží jako odstrašující prostředek, který má odradit lidi od hledání azylu v Austrálii.

Lékaři a obhájci lidských práv však již léta poukazují na „psychické mučení“, které prožívají lidé zavření na dobu neurčitou. Australská vláda už musela vyplácet milionová odškodnění těm, kteří uvedli, že utrpěli újmu.

Australské odmítání lidí prchajících před pronásledováním podle BBC porušuje podmínky mezinárodních smluv o uprchlících, které se země zavázala dodržovat.

Pravidla jsou také odborníky na uprchlické právo považována za „svévolná“ a nezákonná, protože se vztahují pouze na žadatele o azyl, kteří připlouvají přes moře. Vládní údaje ukazují, že většinu nelegálních migrantů v Austrálii tvoří lidé, kteří přiletí do země a překročí délku platnosti svých krátkodobých víz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované