Nová data z DNA vyvrací staré mýty a mapují příchod Slovanů do Čech

Po staletí se historici a archeologové snažili z kusých a často nejednoznačných stop zrekonstruovat události, které v první polovině středověku zásadně proměnily etnickou, kulturní a jazykovou mapu střední a východní Evropy - příchod Slovanů.

Písemné prameny pocházející téměř výhradně od byzantských či franských autorů poskytují jen vnější a často zkreslený pohled. Archeologické nálezy, jako jsou typické kusy keramiky či podoby obydlí, zase vedly k nekonečným debatám o tom, zda šíření artefaktů znamená i pohyb lidí.

Postupně se zformovaly dvě hlavní, protichůdné představy. První předpokládala, že původní „starousedlíci“ přijali nový životní styl, technologie a jazyk, a postupně se tak „poslovanštěli“ (podle jedné hypotézy se to mělo týkat například Avarů). Druhá naopak počítala s příchodem rozsáhlé nové populace, která s sebou přinesla svou kulturu a nahradila či „pohltila“ původní obyvatelstvo. Po desetiletí zůstával tento spor víceméně nerozhodný.

Do debaty ovšem nyní vstoupila disciplína, která nabízí zcela nový typ dat s dříve nemyslitelnou přesností: zkoumání starověké DNA čili paleogenetika.

Dvě nové rozsáhlé studie publikované v časopisech Nature a Genome Biology využily nejmodernější metody analýzy DNA ze stovek kosterních pozůstatků, aby na tuto starou otázku poskytly novou odpověď. První článek je založen na analýze 555 jedinců, kteří žili od 3. do 12. století, druhá menší na informacích z 18 koster z Jižní Moravy.

„Starou“ DNA se odborníci naučili z nálezů (do určitého stáří) získávat už před několika desetiletími, ale stále se v tom zlepšují. „Zásadní pokrok je ve výpočetních metodách. Ze stejného množství materiálu dnes dokážeme získat mnohem více údajů a informací,“ vysvětluje Zuzana Hofmanová z Masarykovy univerzity a Max Planck Institutu v Lipsku, jedna z hlavních autorek obou studií.

Tento technologický skok umožnil postupně přejít od studia jednotlivců k pohledu na celé komunity. „Novinkou našeho projektu je právě to, že se soustředíme na celé komunity,“ dodává Hofmanová. Díky tomu je možné odhalit veliké proměny obyvatelstva v měřítku, které mění naše chápání evropské minulosti.

Dochovaná a „přečtená“ DNA z období pozdní antiky a doby stěhování národů, tedy zhruba do 5. a 6. století, vykresluje obraz střední Evropy jako geneticky velmi pestrého prostoru. Tehdejší populace nebyly zdaleka jednolité, homogenní.

Zvláště zajímavý je příklad dnešního Polabí v Německu, tedy oblasti, která nikdy nebyla přímou součástí Římské říše. I zde, daleko za hranicí impéria, žili vedle sebe lidé, jejichž genetický profil odpovídal tehdejším severoevropským populacím, a jedinci s výrazným podílem jihoevropského, středomořského původu.

Studie v časopise Nature odhaduje tento „jižní“ příspěvek na 15 až 25 procent. Zdá se přitom, že lidé s odlišnými kořeny velmi zdomácněli. Archeologické nálezy z jejich hrobů nevykazují žádné zásadní rozdíly v pohřební výbavě či rituálech, což naznačuje, že sdíleli s velkou pravděpodobností stejnou kulturu (a určitě tedy stejnou materiální kulturu, tedy podobné „věci“). Tento kosmopolitní charakter Evropy, kde se mísily různé genetické linie, představuje výchozí stav – pozadí, na kterém se následná proměna jeví o to dramatičtěji.

Genetická mozaika střední Evropy se v průběhu 6. a 7. století začíná zásadně a rychle měnit. Data z obou nových studií se shodují, že v tomto období dochází k hluboké a rozsáhlé demografické transformaci. Nejde o postupný vývoj, ale o zřetelný zvrat.

Přitom ovšem neexistuje nic jako „slovanský gen“. Existuje pouze genetický profil, který byl v určité době dominantní mezi lidmi, které na základě toho, co po sobě zanechali, tedy především různých dochovaných předmětů, označujeme jako Slovany. Přičemž toto jméno je (latinsky Sclavi, řecky Sklavinoi) je s největší pravděpodobností tzv. exonymum – tedy jméno, které jim dali jejich sousedé, a oni sami si tak neříkali.

Analýza provedená týmem kolem Zuzany Hofmanové ukazuje, že v klíčových regionech jako je Polsko, východní Německo či Chorvatsko, došlo k nahrazení více než poloviny místního genofondu – ve stejném místě tedy jsou náhle ve velké míře zastoupeni lidé s jinými geny. V Polsku a východním Německu tento podíl dosahoval dokonce více než 80 procent.

Podobný scénář – i když jen v malém, místním měřítku – potvrzuje i druhá studie autorů, která se zaměřila pouze na pohřebiště na jižní Moravě, v samotném jádru budoucí Velkomoravské říše. I zde data odhalila zásadní genetický zlom mezi populací z 5. století a komunitami, které zde žily od 7. století dále.

Pro část odborné komunity mohou být tato zjištění překvapivá. „Mainstreamová historická teorie byla jiná,“ komentuje výsledky Zuzana Hofmanová. Nejsilnější pozici totiž měla v posledních desetiletích představa, která nepředpokládala takto rozsáhlou migraci.

Genetická data takového rozsahu a takové míry nahrazení jsou však v přímém rozporu s představou, že by se původní obyvatelstvo pouze naučilo vyrábět jinou keramiku a stavět jiné domy. Důkazy nyní silně nasvědčují tomu, že proměnu kulturní doprovázel – a pravděpodobně také způsobil – příchod velkého počtu nových obyvatel.

O nově příchozích stále spoustu věcí nevíme. Například vlastně není jasné, kde se vzalo označení Slované. Sebelepší laboratorní analýzy nám například neřeknou, do jaké míry se považovali za „soukmenovce“ nebo příbuzné. A je prakticky nepředstavitelné, že by měli nějakou – byť sebevolnější – formu „slovanského státu“. Nejspíše šlo o pohyb velké řady na sobě nezávislých skupin.

Rozbor DNA ukazuje, že po genové stránce si nově příchozí byli velmi podobní. Jejich genetický profil se nejvíce podobá dnešním obyvatelům severovýchodní Evropy, jako jsou Bělorusové, Poláci, Litevci nebo Ukrajinci. Tato stopa, v odborných textech označovaná jako „baltická“ či „severovýchodoevropská“, byla v regionu před 6. stoletím přítomna jen minimálně – a pak náhle dominuje.

Vědci se pokusili tuto stopu vysledovat až k jejímu zdroji. Pomocí komplexních statistických modelů, které porovnávají genetickou podobnost napříč časem a prostorem, dospěla studie v časopise Nature k nejpravděpodobnější zdrojové oblasti této migrační vlny. Výpočty ukazují do prostoru dnešní severní Ukrajiny a jižního Běloruska.

Je důležité zdůraznit, že se jedná o model založený na dostupných datech, která nejsou úplná – takže nemůžeme mluvit o tom, že „pravlast“ Slovanů byla v tuto chvíli jasně a přesně známa.

Přesto výsledek dobře zapadá do hypotéz, s nimiž už desítky let pracují archeologové a lingvisté. Právě do této oblasti totiž mnozí z nich kladou původ nejstarší slovanské materiální kultury, známé jako „kyjevská“, a také formování praslovanštiny. Genetika tak poskytuje silný, nezávislý argument, který tyto starší teorie podporuje.

Analýzy přitom neprokázaly žádný významný genderový nepoměr mezi nově příchozími a dosavadními obyvateli. Zjednodušeně řečeno, genetický příspěvek mužů a žen z migrující skupiny byl dosti vyrovnaný. To silně naznačuje, že se na cestu nevydávaly jen vojenské družiny, ale celé komunity nebo rodiny – a ne převážně muži (a patrně válečníci), jak tomu patrně bylo v některých předchozích evropských migracích.

Je tedy velmi dobře možné, že „nováčci“ v daném případě přicházeli do krajiny, kde nebyla nouze o volné místo a příležitosti. V podstatě doputovali na – do velké míry zřejmě liduprázdný – „divoký západ“ (samozřejmě z jejich pohledu).

Ale jde pouze o možnost, protože genetická a archeologická data nám bohužel přesně neřeknou, jak se věci udály. Analýzy DNA a obecně vykopávky nám nedávají například příliš dobrou představu, jak husté osídlení v té době bylo a jak přesně krajina vypadala.

Nemáme žádné sčítání lidu z té doby a genetické analýzy poskytují lepší představu o relativním zastoupení jednotlivých genů – tedy o procentech – než o celkových počtech obyvatel v dané době.

Na různých místech vše zřejmě vypadalo různě, podle konkrétní situace a rozhodnutí jejich aktérů. Slované rozhodně nebyli obecně řečeno žádní pacifisté, to je z těch několika mála dostupných písemných pramenů té době poměrně jasně (i když s nutným dovětkem, že je psali jejich protivníci).

V různých částech Evropy zřejmě vše probíhalo různě. Zatímco v Polsku či východním Německu došlo k téměř kompletní demografické výměně, na v té době zřejmě dosti hustěji osídlených oblastech, jako je Balkán či Povolží, podíl DNA původních obyvatel zůstal výrazně vyšší.

Stejně zajímavé je i to, co nám analýza DNA prozrazuje o společnosti, ve které tito lidé žili, a tako o jejich zvycích. Genetické vztahy mezi stovkami jedinců pohřbených na jednom pohřebišti fungují jako svérázná kronika, která odhaluje společenské normy a rodinné struktury. Obraz, který z dat vystupuje, je náčrtem společnosti organizované kolem pevných rodových linií.

Data ze hřbitovů ve východním Německu ukazují, že synové obvykle zůstali „na otcovské hroudě“ (tzv. patrilokalitě). Muži zpravidla zůstávali, kde se narodili, a ženy se za nimi přivdávaly z jiných, často i vzdálenějších míst. Mužské rodové linie tak na jednom místě pokračovaly po generace, zatímco ženy byly „mobilnější“ a zajišťovaly genetickou rozmanitost.

Ani v jednom z analyzovaných případů vědci nenalezli důkaz o sňatku mezi blízkými příbuznými jako jsou bratranci a sestřenice. Analýza také odhalila několik případů, kdy muži měli potomky s více partnerkami. Nevíme, jestli jde o důkaz tolerance mnohoženství nebo případy po sobě následujících vztahů.

V podobných případech je obecně velmi obtížné zabránit tomu, abychom si na minulost neaplikovali vlastní představy. A v tomto konkrétním případě je o to obtížnější, protože hlavní předmět studie – samotní Slované – má řadu podob. „Debatovalo se, zda tento termín vůbec používat, protože má dnes jiný význam než tehdy a byl v průběhu dějin interpretován velmi různě,“ říká Zuzana Hofmanová.

Genetika nám sice dává do ruky exaktní nástroj pro popis biologického původu, ale neodpovídá na otázku, kým se tito lidé cítili být nebo jakou identitu si sami utvářeli.

Slovanství a příslušnost k němu se přitom mění podle doby a místa. V Polsku byla například po druhé světové válce silně prosazována takzvaná „autochtonní teorie“, podle které předkové Slovanů žili na polském území nepřetržitě od doby bronzové. Tento výklad měl historicky ospravedlnit nárok na nová západní území a vytvořit obraz národní kontinuity.

Naopak v německém prostředí byli Slované dlouho vnímáni jako pozdější, méně vyspělí příchozí, kteří pouze osídlili prostor uvolněný germánskými kmeny – i tato interpretace byla v minulosti ideologicky zneužita.

Historické dědictví je vidět mimo jiné i v tom, jak se o výsledcích psalo v různých zemích. V Polsku, kde desítky let probíhal ostrý spor o „autochtonní teorii“, byl výsledek prezentován jako definitivní rozuzlení. „A přece migrace? Geny ukazují, že Slované přišli na polské území v 6. století,“ hlásal například titulek zpravodajského serveru Onet.pl.

Naopak v Rakousku a Německu, kde Slované nejsou vnímáni jako přímí předci většinové populace, byl objev zasazen do širšího evropského kontextu. Rakouský zpravodajský web ORF Science informoval věcným titulkem: „Slovanská migrace ve středověku změnila střední a východní Evropu“ a za zajímavé považoval skutečnost, že šlo patrně o spontánní proces, nikoliv něco „shora“ řízeného panovníky či elitami.

V českém prostředí, kde většina o příchodu Slovanů nepochybuje, média zdůrazňovala nejen to, že jde o vědecký úspěch s „českou stopou“, ale také upozorňovala na mírumilovný charakter expanze. „Slované ovládli východ Evropy mírumilovně,“ uvádí například ČT24. Nu, řekněme, že tehdejší byzantští kronikáři viděli povahu nově příchozích trochu jinak…

Na druhou stranu podobná kritika práce kolegů je do jisté míry příliš laciná: v titulku se tak mnohovrstvá událost, jakou je příchod Slovanů, dá shrnout těžko.

Díky novým objevům nyní bezpečně víme, že za šířením slovanských jazyků a kultury stál skutečný a masivní pohyb lidí. Ale právě proto se odehrával v mnoha různých podobách a variantách, o kterých bohužel víme pořád málo. A těžko se to někdy změní do té míry, aby nebyl prostor pro naši představivost, fantazii, vžité představy a předsudky.