Nepřátelská železná lady z Estonska. Rusko chce dostat premiérku za mříže

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už v počátcích ruské invaze na Ukrajinu časopis The New Statesman Kaju Kallasovou příznačně označil za novou „Železnou lady“ Evropy. Estonská premiérka se zapsala do evropského i světového povědomí nekompromisním postojem vůči Rusku.

Už v prvním roce ruské invaze na Ukrajinu se Estonsko pod jejím vedením rozhodlo odstranit stovky památek na sovětské časy. Právě to je podle ruských médií oficiální důvod, proč tamní ministerstvo vnitra v úterý vydalo na Kallasovou a několik dalších lidí zatykač (podrobněji zde).

„Jsou to lidé, kteří činí nepřátelské akce vůči naší historické paměti a naší zemi,“ komentoval rozhodnutí, které političku bezprostředně nijak neovlivní, mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

A má vlastně pravdu. Šestačtyřicetiletá Kallasová už léta dělá, co může, aby překazila Rusku jeho plány. Už dlouho před pokynem Vladimira Putina napadnout Ukrajinu (v únoru 2022) varovala před hrozbou, již režim ruského prezidenta představuje. Válka, kterou Rusové rozpoutali, ji – na rozdíl od mnohých – nezaskočila. Estonci z první ruky zažili, jak rozpínavé Rusko umí být. Od prvních dnů invaze se země stala jedním z největších dodavatelů pomoci Ukrajině (v přepočtu na obyvatele).

„Plnohodnotná ruská invaze nezapadala do schématu myšlení západních lídrů, kteří se nové situaci nedokázali okamžitě přizpůsobit. Nicméně premiérka malé země dokázala změnit geopolitické podnebí,“ tvrdí autor citovaného textu Jeremy Cliffe.

Je to třeba důsledným tlakem na četnější dodávky zbraní pro Kyjev. Anebo – jak připomíná server Politico – snahou o posílení vojenské přítomnosti NATO na východním okraji Evropy. Jistotou, že s Putinem se nedá vyjednávat.

„Nejoptimističtější pozorovatelé vkládají naději v mírovou dohodu, která by tyto hrůzy ukončila. Mír však nevypukne zítra. Musíme si přiznat, že představa Kremlu o evropské a globální bezpečnosti je zcela v rozporu s představou svobodného světa. A Vladimir Putin je kvůli tomu ochoten masově zabíjet a potlačovat,“ napsala Kallasová ve svém komentáři pro list The New York Times.

„Estonci ze své bolestivé historie vědí, co se stane, když zvítězí zlo a velká země pohltí menší,“ řekla před časem během svého projevu Kallasová. „Pokud padne Ukrajina, svoboda je ohrožena i jinde ve světě. Tím, že pomáháme Ukrajině bránit její nezávislost, bráníme právo všech zemí na svobodu a demokracii, včetně Estonska,“ dodala.

Právě historická zkušenost pobaltské země s jejím východním sousedem se podepsala na neústupné politice, popisuje rovněž časopis Time. Estonsko spadalo pod SSSR až do roku 1991, kdy se Svaz sovětských socialistických republik rozpadl. Estonské hospodářství se v minulosti stalo obětí násilné kolektivizace a desetitisíce občanů byly deportovány na Sibiř.

Dědictví sovětského útlaku vnímá i sama Kallasová, jejíž rodiny se tehdejší teror přímo dotkl. 

„Moje rodina ví, jaké to je. Matka byla pouze šestiměsíční dítě, když ji v roce 1949 Sověti deportovali spolu s její matkou a babičkou na Sibiř. Mého dědečka poslali do sibiřského vězeňského tábora. Měli štěstí, že přežili a vrátili se do Estonska,“ vzpomínala.

Sdílená 320 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem představuje pro zemi významnou hrozbu.

Od roku 2004 je země součástí Evropské unie (EU) i Severoatlantické aliance (NATO).

„Mnohokrát jsem dostala otázku, zda je další na řadě Estonsko, nebo rovnou celé Pobaltí. Ale já vždycky říkám, že to je špatný dotaz. Správně zní: Je na řadě NATO? A v rámci NATO se snažím vysvětlit, že je mnohem levnější nás bránit v první řadě než nás osvobozovat poté, co jsme napadeni,“ řekla Kallasová.

Po ruské invazi se podle Kallasové západní spojenci přiblížili estonskému úhlu pohledu.

„Dříve se na to mnozí dívali optikou demokratického světa. Ale to, co jsem říkala tehdy a co je podle mě jasné i teď, je, že (Putin) je diktátor. Názor lidí ho nezajímá. Nezajímá ho, že škodí své vlastní zemi.“

Úvahy premiérky se nezakládají ani tak na konkrétní hrozbě pro Estonsko, podle Kallasové nedošlo k nárůstu ruské agrese vůči Tallinu, jako spíše na hluboce zakořeněném přesvědčení, opět podloženém historií, že Putina zadrží pouze silná obrana na východním okraji Aliance, podotkl Time.

„Je snadné zlomit si jeden prst. Ale je těžké zlomit pěst. Pěst je v boji mnohem silnější,“ poznamenala Kallasová ke kolektivní obraně.

Mimochodem, před 20 lety se na vyjednávání estonského připojení k západním organizacím podílel i Siim Kallas, otec současné premiérky, který sám působil jako premiér.

Loni Kallasové reputaci bojovnice proti ruské rozpínavosti mírně zkalil skandál jejího manžela. Estonská média tehdy odhalila, že i rok a půl po ruské invazi na Ukrajinu firma, ve které má její manžel Arvo Hallik podíl, podniká v Rusku (více zde). Premiérka ale výzvy k rezignaci odmítla s tím, že její choť se podílu ve firmě zbavil. Krizi nakonec ustála.

Politická kariéra Kallasové začala v roce 2010 poté, co dříve pracovala jako právnička v prestižních firmách po celé Evropě. Krátce po třicítce se pak rozhodla vstoupit do Reformní strany (RE), za kterou po krátkém mandátu estonské poslankyně zamířila do Evropského parlamentu.

Už tehdy byla v Bruselu vnímána jako talent unijní politiky, prosazovala hlavně technologická témata. Ta dodnes přetrvávají jako doména Estonska, které je nejvíce digitalizovanou zemí Evropy.

Do vedení RE, kterou založil její otec, se Kallasová dostala v dubnu 2018. Jako šéfka opozice pak vystřídala na premiérském postu Jüriho Ratase, a stala se tak první ženou v čele estonské vlády.

Shodou okolností v té době měla země také prezidentku, a šlo tak o jedinou zemi, kde oba dva stěžejní posty zaujímaly ženy.

Kallasová otevřeně hovoří o nepříjemných situacích, kterými si jako žena v politice prošla.

„Všichni si všímají mého oblečení. Když jsem byla v Evropském parlamentu, psala jsem blog o jednotném digitálním trhu, změně klimatu, velkých tématech, a když se mě někdo zeptal na mé šaty, divila jsem se, proč se zaměřuje na to, co nosím,“ popsala pro deník The Times.

Připomínky k jejímu vzhledu měli během jedné z volebních kampaní i její dva starší mužští kolegové, kteří jí řekli, aby změnila svou vizáž. Tvrdili, že by měla nosit spíše kalhoty, zkrátit si vlasy a mluvit hlubším hlasem. „Znělo to jako: ‚Buď víc mužná.‘ Měla jsem pocit, že na mně není nic špatného; jsem prostě jiného pohlaví,“ uvedla k tomu Kallasová.

Text jsme původně publikovali v březnu 2023 u příležitosti vítězství Kallasové v estonských parlamentních volbách.