Hlavní obsah

Pobaltí v kleštích: Třicet let ostražitosti před Ruskem

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Před ruskou ambasádou v Rize se hromadí vzkazy pro Vladimira Putina i Ruskou federaci.

Reklama

11. 4. 5:59
Článek

Editor a koeditor: Matěj Válek, Dominika Kubištová

Sound design a hudba: Martin Hůla

Pobaltí sleduje s obavami osud Ukrajiny a sílící snahy Ruska posílit svůj vliv ve východní Evropě. Litvu, Lotyšsko a Estonsko – dnešní členy obranné aliance NATO – s Moskvou pojí bolestná sovětská historie. Necelých šest milionů obyvatel těchto zemí pak trápí společná otázka, jestli právě jejich státy by si Rusko mohlo vybrat za další cíl.

Odpověď hledá první díl reportážní cesty podcastu 5:59. Mají země důvod ke znepokojení? Zarazí ambice Ruska posílená ochrana ze strany NATO, na které se podílí i Česko? Je strategie pobaltských politiků, kteří se ostře proti Moskvě vymezují, správnou cestou?

Co v dnešní epizodě 5:59 také uslyšíte

  • Litevci v Kaunasu se bojí ruské rozpínavé politiky a říkají, že pocit bezpečí jim dává přítomnost aliančních jednotek.
  • Vzdušnou ochranu Pobaltí zajišťují i čeští letci, například podplukovník Michal Daněk upozorňuje na zvýšenou aktivitu ruských sil.
  • Expert na vztahy Pobaltí, Evropskou unii a Ruska Karlis Bukovskis vysvětluje, že Litevci netrpí rusofobií, jen Rusko dobře znají.

Kaunas, druhé největší město Litvy. Tady začíná naše cesta po Pobaltí, během které se snažíme zjistit, jak tu politici, experti i běžní obyvatelé vnímají posun, ke kterému došlo invazí Ruska na Ukrajinu.

Pobaltské republiky jsou z hlediska bezpečnosti asi nejzranitelnějším článkem NATO. Se zbytkem evropských členů Aliance je pojí v podstatě jen úzký koridor – jinak jsou z východu obklopené Ruskem, Běloruskem a na druhé straně ruskou enklávou Kaliningrad, kde má Moskva rozmístěné vojenské síly.

Takže bychom mohli s trochou nadsázky mluvit o jakýchsi ruských kleštích, ve kterých se Pobaltí nachází.

Žije tu navíc početná ruskojazyčná menšina – a to hlavně v Lotyšsku, kam se záhy podíváme. Situace se rozhodně nedá označit za jednoduchou.

Paní Manuelu potkáváme na lavičce v centru kaunaského starého města, jak si s kávou čte nejnovější zprávy o Ukrajině.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Novinářka Lenka Kabrhelová mluví s obyvatelkou Kaunasu paní Manuelou.

V ruštině a angličtině nám vysvětluje, že agresi Ruska očekávala, vzhledem k historickým zkušenostem s Moskvou. Říká, že má strach a že pokud by to bylo na ní, nejradši by zastavila Vladimira Putina bombardováním. I když samozřejmě ví, že to není možné.

„Když se mě na to ptáte, já bych je (Rusy) bombardovala. Ale chápu, že to není úplně možné,“ říká paní Manuela. A myslí si, že NATO by se mělo více v nastalé situaci angažovat.

A pak z tašky vytáhla jodové tablety, které u sebe nosí jako ochranu před radiací z případného jaderného útoku. Těžko říct, jestli to z její strany není trochu nadsázka, ale své obavy míní zcela vážně.

Stejně jako další.

Na rohu u kostela potkáváme Karlise, který říká, že se chodí každý den modlit za ochranu ukrajinského prezidenta Zelenského a za to osvícení lidí v okruhu ruského prezidenta Putina, aby ho přiměli ukončit válku na Ukrajině co nejdřív. „Největší obavy mám z toho, aby nepřišla válka,“ popisuje.

Za českými vojáky

Za zvuků sirény procházíme skrz leteckou základnu v litevském Šiauliai. „Půjdeme teď tady. Tímhle signálem se ti piloti vyhánějí,“ říká jeden z českých vojáků, který nás provádí.

„Teď si představte, že přišel signál, že je narušený letový prostor. A oni na to mají 15 minut, aby vzlétli. Ale teď je to všechno cvičně,“ pokračuje.

Pětice českých stíhacích letounů gripen tady z Šiauliai pomáhá střežit vzdušný prostor pobaltských států – společně se španělským a také s francouzským letectvem, které operuje z Estonska.

Velitel zdejší mezitím jednotky odletěl, už je ve vzduchu. A následuje ho jeho kolega, druhý pilot dvoučlenné hlídky.

Pro české letce je to už čtvrtá mise tohoto typu v Pobaltí, armáda zdůrazňuje, že jde o součást běžných a dlouhodobých operací NATO. Zároveň ale vojáci připouštějí, že je to pro ně poprvé, kdy se podílejí na střežení vzdušného prostoru země, jejíž soused, tedy Rusko, je v přímém vojenském konfliktu, dokonce v případě Ukrajiny agresor.

Dbá se tady na extrémní obezřetnost. Na druhou stranu Aliance potvrzuje, že své východní křídlo posiluje a běžné hlídky v regionu vyztužila dalšími vojáky. Celkem je teď v Pobaltí přes sedm tisíc vojáků NATO, tedy skoro dvakrát tolik než počátkem roku.

Tak já vás možná poprosím na úvod, abyste se představil?

Podplukovník Michal Daněk a velitel tohoto úkolového uskupení Air Policing Litva.

Foto: Armáda ČR, nadpraporčík Martin Jašek, Seznam Zprávy

Podplukovník Michal Daněk.

Můžete nám vysvětlit, jak vypadá vaše mise? Vy jste zrovna v tuhle chvíli začali, před pár dny, jak dlouho tady budete působit a co všechno děláte?

Plnění toho úkolu jsme převzali 1. dubna a mělo by trvat do 31. července, takže čtyři měsíce nepřetržitě 24/7 podle požadavků velitelství v Německu, pod které spadáme.

Není to poprvé, co tady jste. Těch misí bylo už několik, můžete popsat, jak to probíhá a co je hlavní cílem těch misí?

Poprvé tady nejsme. Úplně naše prvnička byla v roce 2009. Vůbec to byla první mise českého letectva, potažmo československého. Pak jsme se sem vrátili ještě v roce 2012 a v Pobaltí jsme působili 2019, ale v Estonsku v Ämari. Mezitím jsme ještě mezi lety 2012 a 2019 působili ještě třikrát na Islandu. Je to standardní mise NATO, kdy vlastně zabezpečujeme ochranu vzdušného prostoru státům, které nemají vlastní letectvo.

Můžete nám popsat, jak to vypadá, já jsem tedy naprostý laik, se přiznám, co to obnáší v těch zemích? Protože tady země nedisponují dostatečným vlastním letectvem, jak to vypadá, co tady tedy děláte?

Děláme prakticky to samé, co v České republice. Ono málokdo z „pozemšťanů“ už si uvědomuje, že výsostný prostor toho státu je vzduch, to znamená státy by měly disponovat nějakým prostředkem, kterým si jsou schopny ochránit výsostné území ve vzduchu. Od toho je právě vojenské letectvo, které tuto službu zabezpečuje.

Je to standardní mise NATO, kdy vlastně zabezpečujeme ochranu vzdušného prostoru státům, které nemají vlastní letectvo.
podplukovník Michal Daněk

A znamená to tedy, když jsou takovéhle patroly… (ruch letadla) teď nám tady zrovna někdo vzlétá…

Sedm čtyři sedma, ale byl evidentně prázdný…

...a dá se říct třeba kolikrát denně ty patroly probíhají a kolik toho nalétáte, jak to vlastně vypadá, já si to moc nedovedu představit?

Samozřejmě tím, že sloužíme 24 hodin sedm dní v týdnu v té základní připravenosti 15 minut ke vzletu a piloti potřebují cvičit, tak můžeme létat i takzvané cvičné lety. Samozřejmě po koordinaci s velením, jestli nemá jiný zámysl.

Takže ne všechny lety, které tady uskutečníme, jsou nějaké ostré zásahy. Jsou to i cvičné lety, aby si piloti udrželi kvalifikaci a tak dále. Ale zároveň tím cvičíme samozřejmě i letovody pozemních naváděcích stanovišť, protože to je i další služba v rámci air policingu, tím, že Pobaltí nedisponuje letectvem, tak potřebují cvičit i oni svůj personál.

Ne všechny lety, které tady uskutečníme, jsou nějaké ostré zásahy. Jsou to i cvičné lety, aby si piloti udrželi kvalifikaci.
podplukovník Michal Daněk

Takže vy jste taková asistence tomu, aby oni dokázali cvičit?

Takový protikus, řekněme. Protože bez letadel oni nejsou schopni cvičit ani ty svoje letovody v činnostech, na které jsou tady.

Přece jenom, teď jsme tedy v situaci, kdy na jednu stranu, jak říkáte, je to součást nějakých běžných smluvních povinností nebo toho, co v rámci NATO vykonáváte už léta, už od toho roku 2009, nebo vlastně dřív, 2004, ale na druhou stranu teď jsme tady v úplně jiné geopolitické situaci, kdy střežíte prostor, který sousedí s prostorem země, která je ve válce s Ukrajinou. Promítá se to nějak do toho, jak tady fungujete?

Nám asi ne tak úplně, co je zveřejnitelné, ale samozřejmě je všeobecně známo, že celé NATO posiluje východní křídlo Pobaltí a my jsme toho nedílnou součástí i touto misí.

Dá se registrovat nějaké zvýšené množství případů, kdy narážíte na nějakou třeba výzvědnou činnost? Narážím na to, že jsme byli už v minulosti svědky, třeba v případě námořního prostoru ve Švédsku, že tam pronikaly ruské ponorky. Setkáváte se s nějakou zvýšenou frekvencí něčeho takového, jestli se o tom dá mluvit?

Děje se to.

A mění to nějak způsob, jakým s tím síly NATO nakládají? Nebo je to v tu chvíli ve fázi monitoringu, že registrujete víc případů a na základě toho můžete upravit, co dál děláte?

Ono je to složité, samozřejmě. Dokud vás to nějak vyloženě neovlivňuje, tak prakticky každý přímořský stát má nějaké svoje výsostné vody, stejně jako ten vzduch, to je jeho. A co je dál do moře, tak jsou mezinárodní vody, to znamená, že NATO si nemůže dělat nárok ani na to, ani kdokoliv jiný, ani Ruská federace. Je to všech. Jen základní povinnost je dodržovat pravidla, která jsou platná pro mezinárodní vody. A tam je možná ten háček.

Můžete to trošku popsat?

Já bych se do toho úplně nepouštěl.

(A tím náš rozhovor s podplukovníkem Michalem Daňkem skončil.)

Takzvaný „air policing“ nebo zabezpečení vzdušného prostoru letectvem aliančních armád pobaltské nicméně země vítají, stejně jako další obranné posily. Tři republiky by se samy případnému útoku ze strany Ruska neubránily. Ruští představitelé přitom dlouhodobě dávají jasně najevo svou představu o tom, kde končí jejich sféra vlivu.

„Dali jsme vám Klajpedu? Tohle je Prusko, které jsme krví ruských vojáků dobyli od Němců. Okamžitě opusťte Klajpedu! Vilniuský region – dejte ho Lukašenkovi, toto je Bělorusko.“

- ruský politik a lídr Liberálnědemokratické strany Ruska (LDPR) Vladimir Žirinovskyj, 2013

„V Tallinnu, Rize, Vilniusu se objeví zdvořilí lidé, které (místní lidé) s radostí vítají.“

- ruský vojenský expert a vysloužilý plukovník Igor Korotčenko ve vysílání televize Rossija 1 komentuje scénář toho, jak by mohla vypadat invaze do Pobaltí (nahrávka z roku 2021)

„Putin vám vzkázal, aby se infrastruktura NATO (stáhla) za hranice (ve kterých byla Aliance) v roce 1997.“

- moderátor televizní stanice Rossija 1 Vladimir Solovjov, březen 2022

A neskrývají, že vstup pobaltských zemí do NATO je jim zásadně proti mysli – dokonce ho označují za své vlastní ohrožení. Po anexi Krymu v roce 2014 a stále agresivnějších ruských krocích se ale přinejmenším rétoricky jedna věc změnila.

„Myslím, že Rusko musí zaplatit za své agresivní chování.“

- lotyšský ministr zahraničí Edgars Rinkévičs pro arabskou stanici Asharg News, 18. března 2022

„Litva vyhostila ruského velvyslance.“

- podcast Stopáž, Seznam Zprávy, 8. dubna 2022

„Pro ně (Ukrajince) neexistuje jiné vítězství než konec toho, co nazývám putinismem…“

- litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, 17. března 2022

Pobaltští politici dnes volí vůči Moskvě mnohem sebevědomější a ostřejší tón. Varují, že jejich země se rozhodně do ruské sféry vlivu vracet nechtějí.

„Takže vy mluvíte o změně režimu v Moskvě? – O konci putinismu. Ale jak to bude vypadat, nevím, je těžké to říci. Ale je to jediný způsob, jak to musí skončit.“

- litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, 17. března 2022

Bezpečnostní situaci v Pobaltí jsme se rozhodli probrat s Karlisem Bukovskisem, profesorem politické ekonomie a evropských otázek, který se vztahy Pobaltí, Unie a Ruska zabývá dlouhodobě. Podílel se i na sestavení programu evropského předsednictví Lotyšska.

Setkáváme se v Rize v podkrovní kanceláři lotyšského Institutu mezinárodních vztahů, který Karlis Bukovskis vede. „Dobrý den, děkuji, že jste si mě pozvali, abych se vyjádřil k otázkám, které jsou aktuální už více než měsíc,“ říká na uvítanou.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Profesor mezinárodních vztahů Karlis Bukovskis.

Jak velké obavy situace na Ukrajině v Pobaltí podle něj budí?

Poměrně značné. Z reakcí pobaltských států a jejich představitelů můžete vidět, že důvod k obavám tu je. Není to poprvé, ale když se ohlédneme za těmi třemi dekádami, které uplynuly od chvíle, co se rozpadl Sovětský svaz a naše země získaly nezávislost, tak Rusko nebylo považováno za bezprostřední hrozbu až do roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu a začátku války na Ukrajině.

Samozřejmě jsme Rusko vnímali, věděli jsme, že se snaží zasahovat do našich voleb a kupovat si naše politiky, ale jako malá země s tím tak nějak počítáte a vytvoříte si proti tomu různé obranné mechanismy, posilujete vlastní instituce, naučíte se koexistovat se svou vlastní ruskojazyčnou menšinou, všechny tyhle věci, ale co bychom nikdy sami nezvládli, je ustát vojenský útok ze strany Ruska, vcelku pochopitelně.

Naše země nemá ani dva miliony obyvatel, v celém Pobaltí žije jen kolem šesti milionů lidí, zatímco Rusko má 140 milionů obyvatel, jaderné zbraně a dvoumilionovou armádu, alespoň podle oficiálních čísel. Takže rok 2014 nás opravdu vystrašil, poprvé v moderních dějinách jsme si kladli otázku, jestli není na čase z naší vlasti utéct do bezpečí.

Samozřejmě jsme Rusko vnímali, věděli jsme, že se snaží zasahovat do našich voleb a kupovat si naše politiky, ale jako malá země s tím tak nějak počítáte…
profesor mezinárodních vztahů Karlis Bukovskis

A teď, když Rusko napadlo Ukrajinu, se ta otázka vrátila s novou naléhavostí. Jenže jsme přeci jen v jiné situaci než v roce 2014. Ano, i tehdy už jsme byli deset let členy NATO a nominálně náš vzdušný prostor střežily letouny našich aliančních partnerů včetně České republiky, čtyři na celé Pobaltí na principu pravidelné rotace, ale i pro Alianci to byl svým způsobem šok.

A tak Barack Obama přijel do Tallinnu, aby nás ujistil, že Amerika stojí za námi a v roce 2016 NATO rozhodlo o posílení svého východního křídla. Takže v téhle krizi už se cítíme být mnohem bezpečnější. Narozdíl třeba od Moldavska, které nepatří k žádnému bloku, a také je zticha. My jsme členy Evropské unie a NATO, věříme svým partnerům, máme v Pobaltí vojenskou infrastrukturu.

Ale to, co se děje na Ukrajině, je hrozivé, je to závan politiky minulého nebo ještě spíš předminulého století, kdy se velké země nerozpakovaly spolknout ty menší. A pozice baltských států reflektuje obavy, že když se toto děje Ukrajině, může se to stát Gruzii, Moldavsku, nám (Litvě), Polsku nebo komukoli jinému, na koho si Moskva pomyslí. A něco takového prostě nelze tolerovat.

A ta obava, že by Pobaltí mohlo být další na řadě, tu skutečně je?

Mezi lidmi ano, mezi politiky ne. Ani mezi experty nebo obecně těmi, kdo věří a spoléhají se na spojenectví se západními zeměmi a celkovou bezpečnostní architekturu, která tu byla vytvořena. Ani já jsem nezačal balit kufry. V roce 2014 mi to přitom přišlo na mysl. Takže to, co teď sledujeme, je velká změna v politice a přístupu pobaltských států.

Cítíme se bezpeční, a proto také bereme jako povinnost vystoupit a jasně říct, že to, co se na Ukrajině děje, je nepřijatelné. Že Rusko páchá hrůzné zločiny.

A změnil se i náš přístup k uprchlíkům. Teď je vítáme s otevřenou náručí, poskytujeme jim pomoc a vše, co je třeba, zatímco v roce 2015, kdy do Evropy utíkali lidé ze Sýrie a Iráku, jsme se tvářili, že se nás to netýká. Emoční odezva veřejnosti na válku proti Ukrajincům je neskonale větší. Když lidé vidí, že bomby padají na domy postavené za časů Sovětského svazu, prakticky stejné budovy, které stojí tady, mají pocit, že by to mohlo potkat i je. Je jim to mnohem bližší, než když se to dělo v Aleppu nebo kdekoli jinde v Sýrii, kde Rusko provádělo útoky.

Cítíme se bezpeční, a proto také bereme jako povinnost vystoupit a jasně říct, že to, co se na Ukrajině děje, je nepřijatelné.
profesor mezinárodních vztahů Karlis Bukovskis

Zmínil jste reakce politiků, kteří jsou si vědomi bezpečnostního ukotvení pobaltských zemí a asi nejsou aktuálně znepokojeni tím, že by se sem válka mohla rozšířit. Zároveň ale mluví mnohem sebevědoměji než dřív. Jaká je za tím strategie? A může mít na Pobaltí i nějaký negativní dopad? V případě Ukrajiny se hodně mluvilo o tom, jak se situace vyhrotila. Je ostrá rétorika v případě Pobaltí chytrou strategií?

Znovu. Pobaltí by bylo v silné pozici tak či onak. Už v roce 2014 reagovalo na kroky Ruska v tom smyslu, že jsou nepřijatelné, stejně tak v případě Gruzie v roce 2008. Teď se k tomu přidává ještě mnohem závažnější rozsah ruského jednání. Naše odpověď za takové situace nemůže být: Dobře, zavedeme nějaké sankce. Potřebujeme silné a plnohodnotné sankce, jsme tu svědky válečných zločinů, to, co se děje, je absolutně nepřijatelné.

Co se perspektivy Pobaltí týče, vyzdvihl bych dva momenty. Zaprvé politici, kteří rozhodují, zjevně chápou, že je třeba se jasně postavit na stranu Ukrajiny. Jinak se nás zbytek světa bude navěky ptát: Kde jste byli, když se tohle všechno na Ukrajině dělo? Jak jste takovou věc mohli dopustit? Kde je vaše morálka a etika? A jak se teď chcete dovolávat naší podpory a ochrany? Takový přístup z naší strany by byl nepřijatelný.

Zadruhé: Existuje něco jako dělba práce. Spojené státy dominují vojensky, je to velmoc. Ale nemohou samy řešit úplně všechno. A Washington nás teď podporuje, stejně jako Polsko, Českou republiku, Rumunsko, Bulharsko. Proto musíme i my přijít s vlastní iniciativou. Nemůžeme jen čekat a s napřaženou rukou žádat o pomoc.

Další západní země jsou svým způsobem v podobné situaci. Německo je podle mne ve stavu šoku. Přiznává to prezident (Frank-Walter) Steinmeier, vidíme, že kancléř (Olaf) Scholz chvílemi vůbec neví, co si počít. Pak je tu reakce Angely Merkelové. Německo dlouhou dobu budovalo vztahy s Ruskem a teď musí pochopit, že je Putinův režim vodil za nos. Neuvědomilo si, že Putinovým záměrem nikdy nebylo chovat se přátelsky, vždy měl své vlastní plány.

A mají teď pobaltští lídři pocit, že to přeci celou dobu říkali?

Ano, ale není to pocit, je to skutečnost. Vysloužili jsme si za svá opakovaná varování před Ruskem obvinění z rusofobie, ovšem ve skutečnosti to není fobie, ale obava. A oprávněná, jak se také ukazuje. My jsme bývali v područí ruského impéria, z toho jsme se vymanili, pak nás zase pohltil Sovětský svaz. Nikdy jsme o ruskou nadvládu nestáli.

Jenže Rusko se nikdy netajilo svým zájmem o to nám vládnout. Když Putin v roce 2005 označil za největší geopolitickou tragédii 20. století rozpad Sovětského svazu, a ne první nebo druhou světovou válku, jen nám znovu připomněl, že se před Rusy musíme mít pořád na pozoru. To je realita, ve které žijeme už třicet let.

Ruský prezident Vladimir Putin v roce 2005 mluví před Federálním shromážděním Ruské federace:

Teď se už nějakou dobu reintegrujeme do západních struktur, ale sami cítíme, že je naším bytostným zájmem se starat o východní sousedství. Nemůžeme to chtít po Portugalcích nebo Španělech, ti mají své starosti se situací na jihu. Takže takové je uvažování tady v Pobaltí.

Má to svůj etický rozměr a svůj pragmatický rozměr. Rusko je potřeba zastavit, ale nestačí jen říkat „ne, to nesmíte“, protože oni neposlouchají, to už jsme viděli. Tak dlouho jsme Západ varovali, ať se má před Ruskem na pozoru, až jsme si vysloužili pověst jakési posedlosti Ruskem. A teď všichni vidí, co se děje na Ukrajině.

Ale to rozhodně neznamená, že máme dobrý pocit z toho, že jsme to celou dobu říkali. Naopak, raději bychom se v tom mýlili. Naše pozice byla vždycky taková, že stojíme o dobré vztahy s Ruskem, které bude demokraticky smýšlející a mírumilovné. Jenže ruský režim se neustále vyvíjí opačným směrem. My jsme teď v pozici východní hranice západní civilizace. S tím se pojí určité napětí. O to nikdo z nás nestojí.

My bychom uvítali normální, přátelské vztahy s Ruskem, ale to je nemožné. My jako malá země nejsme tím, kdo určuje pravidla, tím je Rusko. A my na to jen reagujeme. I když to teď možná vypadá, že zastáváme nějaké jestřábí pozice, tak to tak není, to je jen reakce.

Nicméně jsme teď v situaci, kdy si pobaltské republiky uvědomují svou roli a svou hodnotu v rámci euroatlantických struktur. Západ do nás po rozpadu Sovětského svazu investoval a teď přichází chvíle, kdy to můžeme začít splácet. Musíme dokázat, že jsme spolehliví partneři a odpracovat si ten svůj díl. Náš hlas v této otázce prostě musí být slyšet.

Když se tedy podíváte na současnou strategii, kterou západní vlády – Evropská unie, Spojené státy, země NATO – nasadily, to znamená sankce a posilování vojenské přítomnosti ve východní části Aliance. Funguje ta strategie? Je to za současné situace dost?

Někdy si říkám, jak to, že lidem nedochází, že posilování vojenské přítomnosti NATO v Pobaltí nebo obecně posilování celého východního křídla NATO je pro Rusko tou vůbec největší sankcí. Rusko je obrovská země, sousedí s řadou zemí, ale společná hranice s členskými státy NATO tvoří jen šest procent celkové délky jeho hranic.

I když to teď možná vypadá, že zastáváme nějaké jestřábí pozice, tak to tak není, to je jen reakce.
profesor mezinárodních vztahů Karlis Bukovskis

Přesto tvrdí, že má obavy z posilování západního vlivu včetně vlivu NATO na Ukrajině, který ho prý oslabuje, a zdůvodňuje tím své kroky. Samo se rozhodlo, že nestojí o přátelské vztahy se Západem, a vsadilo na to, že nejlepší obranou je útok. Jenže v důsledku své agrese vůči Ukrajině na sebe přivolalo sankce a také posilování pozic NATO poblíž jeho hranic, v Pobaltí a Polsku.

To, co popisujete, je v zásadě ale eskalace na obou stranách? Samozřejmě je tu argument, že si Rusko začalo, protože začalo posilovat svou vojenskou přítomnost na hranicích s Ukrajinou a NATO tak v zásadě dotlačilo k současným krokům, nicméně situace se tím dál stupňuje. Jak se dá za takových okolností napětí zmírnit? A je tu vůbec na takové kroky prostor? Co se bude dít dál?

Eskalaci jsme viděli už i v minulosti, když Rusko obsadilo a anektovalo Krym. A my jsme se s tím tak nějak smířili, protože nikdo, ani Ukrajina sama, nechtěl jít kvůli Krymu s Ruskem do války. Teď jsme tedy svědky další eskalace. A spousta lidí říká, že se Putin zbláznil, ale já si to nemyslím. Z jeho strany je to kalkul.

Foto: Pavel Vondra, Seznam Zprávy

Před ruskou ambasádou v Rize jsou pověšené vzkazy pro ruského prezidenta Vladimira Putina, které ho posílají do pekla.

Jistě, možná podcenil, v jak špatném stavu se ruská armáda nachází, a teď už i z Moskvy zaznívají slova o těžkých ztrátách na ruské straně, a deklarované cíle té operace se najednou mění, ale on pořád ještě může ten konflikt na Ukrajině eskalovat. Na druhou stranu velmi dobře ví, že nemůže jít do války se Západem, s NATO, protože to už by nešlo jen o vytlačení ruských vojáků z Ukrajiny nebo Pobaltí, ale válčilo by se přímo na ruské půdě, bojovalo by se o Moskvu a Petrohrad, byla by to totální válka.

To on chápe. Může eskalovat, může blafovat, ale má to své limity. On teď nemá, jak se z té situace dostat, aniž by ztratil tvář. Slova o tom, že cíle speciální operace byly splněny, mu možná mají otevřít cestu ven.

A je dost pravděpodobné, že si jako trofej ponechá Doněck a Luhansk. Nejsem si totiž jistý, že Ukrajinci budou chtít pokračovat v nekonečné válce. V jednu chvíli se Zelenskyj bude muset rozhodnout, jestli lidské životy nemají větší hodnotu než ty dva kusy území, které před invazí stejně neměl pod kontrolou.

Není to ale nakonec to, co Putin chtěl? Stále přece bude schopný prezentovat to svému národu jako své vlastní vítězství, zatímco Západ bude muset přiznat, že území na východě Ukrajiny jsou ztracena a Kyjev o své svrchované teritorium definitivně přišel?

Ano, stejně jako to bylo s Krymem. Přišly sankce, byla kolem toho spousta zlé krve, ale Putinovi samotnému to doma zvedlo popularitu. Už v roce 2014 jsem v jednom televizním programu říkal, že si Putin každých šest sedm let potřebuje zvednout popularitu nějakou malou vítěznou válkou.

Začalo to Čečenskem, pak byla Gruzie v roce 2008, pak anexe Krymu. Teď to zřejmě kvůli covidu muselo chvilku počkat, ale už je to tady. A neříká se mi to snadno, ale člověk musí přemýšlet, kdo je na řadě příště. Protože věci se teď zřejmě na chvíli uklidní, Putin přestane zabíjet lidi na Ukrajině, vrátí se k diplomatickým jednáním, a pokud bojové akce skončí k 9. květnu, jak se teď proslýchá, tak se obávám, že nejpozději do konce roku se v západních zemích objeví první politici, kteří začnou volat po normalizaci vztahů s Ruskem.

Spousta lidí říká, že se Putin zbláznil, ale já si to nemyslím. Z jeho strany je to kalkul.
profesor mezinárodních vztahů Karlis Bukovskis

Pokud ve francouzských prezidentských volbách vyhraje Marine Le Penová, mohla by to být ona. Přijde normalizace vztahů a pak v roce 2027 nebo 2028 možná nová agrese. Pořád není vyřešena budoucnost Moldavska a jsou tu další postsovětské státy. Primárně ale nejde o Pobaltí, myslím, že Rusko chápe, že pobaltské republiky už definitivně ztratilo. A je to vidět i na naší pozici směrem k ruské agresi na Ukrajině.

Jedna věc, které si ale lidé moc nevšímají, je, jak moc Putin během této krize upevnil svou moc nad Běloruskem, které de facto ztratilo svou nezávislost. Ruská armáda je tam a nemyslím si, že se stáhne. Rozhodně ne teď, když NATO posiluje své pozice v Pobaltí. Těch 30 tisíc ruských vojáků, nebo kolik jich tam přesně je, na běloruské půdě zůstane.

Z toho, co říkáte, plyne, že v tuto chvíli v důsledku současné situace všichni ztrácejí. Kam nás to dovede? A teď rozumím, že je těžké cokoli předpovídat, ale v co by mohlo toto všechno vyústit? Oslabí naše demokracie? Nebo do jisté míry vyjdeme posíleni co do sebevědomí a obohaceni o pochopení důvodů například toho, proč tu je Severoatlantická aliance? Co čekáte vy jako možný výsledek?

Já to vidím celkem pozitivně v tom smyslu, že se Západ z celé té situace poučí. A když říkám Západ, zahrnuju do toho i nás, Pobaltí, Českou republiku, Polsko. Chápeme teď mnohem víc, kdo je kdo. Vidíme, že se svět jasně dělí na bloky.

V jednom z nich je Čína a také Rusko, protože Rusko nikam nemizí, Rusko toho zatím zase tolik neztratilo a ještě zcentralizovalo svou moc. A doufám, že se v tomhle mýlím, ale obávám se, že za pět nebo šest let tu budeme mít další ruskou invazi.

Pokud jde o Západ, ten zažívá vrcholný okamžik demokratického vzepětí. Jsme jednotní jako už dlouho ne, máme tu Ukrajinu s demokraticky zvoleným prezidentem a demokratickými institucemi, kteří společně bojují za právo na svou demokratickou, evropskou budoucnost. To je pro Západ velká vzpruha.

Pro Pobaltí, Polsko a Česko do značné míry také, protože reakce na válku na Ukrajině ukázala jejich rozhodnost a připravenost pomoct, třeba i dodávkami tanků. Jak říkám, ukázalo se, kdo je kdo, a potvrdilo se rčení o tom, že v nouzi poznáš přítele. A západní země díky tomu uviděly, že je tu jednota, které je tolik zapotřebí.

Karlis Bukovskis, ředitel Lotyšského institutu mezinárodních vztahů. Děkujeme.

A to je z první epizody podcastu 5:59 Seznam Zpráv vše. Poslouchejte nás každý den na platformě Podcasty.cz, na Seznam Zprávách a ve všech oblíbených aplikacích, kde posloucháte podcasty. Tento týden pro vás máme mimořádně tři speciální díly, které vám s Pavlem Vondrou pošleme přímo odsud z Pobaltí. Po Velikonocích už se vám přihlásíme z pražské redakce klasicky každý den.

Pokud máte nějaké tipy a nápady, pište nám, naše profily najdete na sociálních sítích Twitter i Instagram pod jménem „@zaminutušest“. To byla Lenka Kabrhelová, těším se zítra.

Podcast 5:59

Zpravodajský podcast týmu Lenky Kabrhelové. Jedno zásadní téma každý všední den za minutu šest. To nejdůležitější dění v Česku, ve světě, politice, ekonomice, sportu i kultuře optikou Seznam Zpráv.

Poslouchejte na Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a dalších podcastových aplikacích. Každý všední den v 5:59 vysílá podcast také rádio Expres FM. Sledujte nás na Twitteru nebo Instagramu.

Archiv všech dílů najdete na našich stránkách. Své postřehy, připomínky nebo tipy nám pište prostřednictvím sociálních sítí nebo na e-mail: zaminutusest@sz.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Podcast 5:59

Doporučované