O potratech by muži měli mluvit s pokorou, říká odborník

Zákaz potratů, uzákonění manželství pro všechny, náhradní mateřství či definice znásilnění. Tato témata se stávají středem vyostřených celospolečenských debat po celém světě.

O tom, proč tomu tak je, mluvily Seznam Zprávy s profesorem práv z Oxfordské univerzity Jonathanem Herringem, který se odborně věnuje rodinnému, lékařskému i trestnímu právu. Jak ale sám zmiňuje, nejvíce ho zajímá, jak „právo interaguje s láskou, přátelstvím a intimitou“.

Právní otázky týkající témat, jako jsou láska a intimita, se často stávají součástí takzvaných kulturních válek. Připomeňme vyostřené debaty, které vyvolávají protipotratové zákony či uzákonění manželství stejnopohlavních párů. Proč tomu tak je?

Myslím, že je to proto, že tato témata se týkají lidské identity, toho, kdo jsme. Pokud člověk jasně ví, kdo je, a jeho identita je pro něj velmi důležitá, může mít větší potřebu ji obhajovat, když za ním někdo přijde a začne mu říkat například „ty nejsi žena“ nebo „tvůj vztah není manželství“.

Funguje to ale i obráceně. Pokud je pro vás manželství důležité a chápete jej určitým způsobem a lidé za vámi přijdou s tím, že vztahy, které se nepodobají vašemu vztahu, jsou také manželstvím, říkáte si „ne, vždyť přece nejsou stejné“. Zpochybňuje to váš pohled na svět.

Podle mého názoru jde ale z velké části o generační věc. Můžeme pozorovat opravdu velké rozdíly v tom, jak mladí lidé nahlížejí na tato témata a jak na ně nahlíží starší generace. Moje děti, které jsou ve věku teenagerů, a jejich kamarádi mají velmi rozdílné názory na sexualitu, gender a další otázky kulturních válek. Ke kategoriím a různým dělením, která bývala pro lidi důležitá, přistupují mnohem uvolněněji. Jsou jim v podstatě jedno, pohybují se mezi nimi.

Když už jsme u genderu, v mnoha zemích se nyní hojně debatuje o možnostech genderového sebeurčení. Ve Španělsku a Německu nedávno přijali zákony, které transgender a nebinárním osobám ulehčují oficiální změnu pohlaví a jména. Jiné země, které tyto zákony přijaly už před lety, namátkou Švédsko, Finsko, ale mezitím své kroky přehodnocují a přijímají dodatečné regulace. Jak na to nahlížíte?

Myslím, že tohle je velmi silný příklad kulturních válek, o kterých jsme mluvili před chvílí. Hlavním problémem podle mě je, že ani jedna strana nenaslouchá té druhé. Lidé, kteří podporují práva transgender osob, obviňují jiné lidi z toho, že jsou transfobní a mají zastaralé názory. Na druhou stranu ti, kteří mají z uzákonění práv transgeder osob obavy, říkají, že to představuje riziko pro ženy a prostory určené pouze ženám.

Je smutné sledovat, že napětí mezi těmito skupinami se zvýšilo natolik, že je pro ně velmi těžké si navzájem naslouchat a najít společnou řeč.

Mám štěstí, že znám několik transgender osob. Je u nich jasně vidět, že to, že uznávám jejich gender, jim umožňuje vést dobrý a prosperující život. Už jenom to je podle mě dobrý důvod proto, abychom my jako společnost pro tyto lidi udělali něco, co jim ulehčí život.

Měli bychom ale také naslouchat obavám druhé strany. Obavám, které vznesly ženy a které se týkají prostoru jim určenému. Velká část podle mě pramení z nepříliš přívětivé kampaně proti trasegender osobám, která se občas objevuje v médiích.

Jednoznačně tu jsou ale opravdové výzvy, které se týkají prostorů určených výlučně ženám. Skutečné hrozby pro tyto prostory přitom představují věci jako voyerismus, které jsou téměř vždy spojené s muži, nikoliv s transgender ženami. To je ten hlavní problém a výzva.

Pro patriarchát je z teoretického hlediska běžné, že muži viní ženy z toho, co je ve skutečnosti jejich problém. Jsou viněny například i z toho, že jsou oběťmi sexuálního násilí.

Myslím, že důrazem na téma změny pohlaví se zakrývá ten pravý problém, odvrací se od něj pozornost. Ve Spojeném království panují kontroverze ohledně uprchlíků, žen, které se staly oběťmi sexuálního násilí, nebo otázky, zda mají mít transgender ženy přístup do azylových domů určených ženám. O tom se často mluví, napsala se o tom spousta studií, hlavním problémem ale je, že máme obrovský nedostatek míst pro uprchlíky či ženy, které si prošly domácím násilím, není dostatek prostředků na to jim zajistit bezpečí.

Politici mluví o tranzici jako o hrozbě, místo toho, aby se zaměřili na bezpečí žen, na to, abychom zde měli dobré azylové domy, dostatek míst, která jsou řádně zabezpečená, aby existovaly právní prostředky, které jsou pro ženy nezbytné.

Myslím, že některé problémy by mohlo vyřešit už jen architektonické uspořádání některých prostorů. Na univerzitách se čím dál častěji objevují smíšené toalety. Máme je i u nás na Oxfordské univerzitě a nebyl s tím vůbec žádný problém.

Součástí kulturních válek se často stává téma potratů. Vyostřené debaty se vedou například v Polsku či Spojených státech. V jedné ze svých studií rozvíjíte myšlenku, že na potrat se dá nahlížet jako na věc veřejnou. Mohl byste to přiblížit?

Začnu tím, že je poněkud zvláštní, když muži mluví o potratech, protože to je něco, co se jich přímo netýká. A myslím, že když se muži věnují tomuto tématu, musí tak činit se značnou pokorou.

Také z tohoto důvodu jsem se v článku, který se věnoval tématu potratů, zaměřoval zejména na výpovědi žen o tom, jak vnímají těhotenství, poslouchal jsem, co říkají.

Během mého výzkumu mě zaujala zejména debata, která se okolo potratů točí. Často se v ní rozlišují dva přístupy – prolife a prochoice – (v češtině bychom mohli říct pro život a pro možnost volby, pozn. red.), mluví se o tom, zda je plod člověkem, či není. Čemu se ale v rámci této debaty dostatečně nevěnuje pozornost, je obrovský rozdíl mezi chtěným a nechtěným těhotenství.

Pokud se jedná o chtěné těhotenství, žena má radost, že otěhotněla a je připravena dítěti poskytnout milující péči. Takového těhotenství bychom si měli cenit a právo by mu mělo poskytovat značnou ochranu.

Pak je tady ale nechtěné těhotenství, které může žena vnímat jako invazi do svého vlastního těla. V tom případě je situace úplně jiná - těhotenství představuje ohrožení pro ženu i poskytování péče z její strany.

Když jsem zkoumal výpovědi žen, které chtěly podstoupit interrupci, všiml jsem si, že jen velmi zřídka používaly argumenty, které se týkaly práva na potrat nebo autonomie vlastního těla. Přitom právě o tom se většinou píše.

Ženy obvykle mluvily o péči. Říkaly například, že potřebují podstoupit interrupci, protože se starají o svou matku nebo o postižené dítě. Zmiňovaly také, že by se o dítě, které čekají, chtěly pořádně starat, ale momentálně toho nejsou schopné.

Argumenty ve stylu „nemít dítě je to můj životní styl“ používaly velmi zřídka. K potratům přistupovaly proto, aby mohly pokračovat ve svých současných pečujících vztazích. V tomto smyslu se podle mě dá mluvit o potratu jako o veřejném statku.

Dalším zásadním tématem je náhradní mateřství. Italským parlamentem prošel návrh zákona, na základě kterého by měly být trestány páry, které se rozhodnou vyhledat v zahraničí náhradní matku. Zatímco podle navrhovatelů dochází při náhradním mateřství k vykořisťování žen, oponenti si stěžují, že toto opatření výrazně omezuje možnosti LGBTQ+ párů pořídit si legálně dítě. Co si o tom myslíte?

Je to, podle mě, velmi přehnaná reakce. Jsou tu obavy z vykořisťování žen, které jsou v tíživé finanční situaci a rozhodnou se stát náhradními matkami jenom proto, že jim to vynese peníze. Existuje ale spousta náhradních mateřství, která nejsou taková. Může se to zdát zvláštní, ale jsou ženy, které si užívají těhotenství a chtějí si vydělávat tímto způsobem.

Pokud se podíváme na problém s vykořisťováním, na to, že lidé vykonávají práci, protože jsou pod finančním tlakem, je třeba říci, že v podstatě všechna zaměstnání jsou konána kvůli finančnímu zisku. Kdyby se měly zakázat všechny práce, které lidé dělají jenom proto, že potřebují peníze, spousta velkých společností by měla problém.

Podle mého názoru by se měly regulovat případy, ve kterých jde o jasné zneužívání, a povolit ty, které jsou spojené s jasným souhlasem náhradní matky a také s tím, že například nastávající rodiče zajistí náhradní matce dobrou zdravotní péči.

Problémem, který lidem leží v této souvislosti na srdci, je: kupujeme si děti? Jsou během tohoto procesu děti pouhým zbožím? Myslím, že je důležité rozlišit případy, kdy někdo vidí těhotnou ženu nebo ženu, která právě porodila, a chce si koupit její dítě. To je samozřejmě špatně.

V případě náhradního mateřství jde ale o něco jiného. Pár například může sám nabízet spermie nebo vajíčka k oplodnění, společně s náhradní matkou se tak podílí na vytvoření dítěte. To je myslím něco trochu jiného než kupování si dítěte.

Když se ale vrátím k vaší otázce – existují páry, v jejichž případě je náhradní mateřství jedinou cestou, díky níž mohou mít dítě, se kterým mají genetické spojení. To pochopitelně platí pro stejnopohlavní páry, ale také pro páry, které mají problémy s donošením dítěte.

Pro lidi může být občas těžké pochopit bolest, která se pojí s neplodností. Pro někoho je to opravdu velká ztráta. Těmto lidem bychom měli umožnit, aby si mohli pořídit dítě.

Jaké jsou další zákonné překážky, kterým v dnešní době čelí LGBTQ+ komunita?

Jde o dvě hlavní oblasti. První se týká manželství a toho, jestli se mohou stejnopohlavní páry sezdávat. Podle mého nás tahle otázkám zavádí k tomu, co je na manželství důležité. Jde především o lásku, která z nás dostává jen to nejlepší, jde o neustálou podporu. Jestli jde o dva muže, dvě ženy či jakoukoliv kombinaci pohlaví, není důležité.

Možná je tu rozdíl v sexuálních vztazích, ale to, na čem opravdu záleží, to, co je samou podstatou manželství, je přátelství, láska a podpora. A ty mohou mít mezi sebou stejnopohlavní páry stejně jako páry, které tvoří muž a žena. Vztahy založené na těchto základech si zaslouží podporu společnosti.

A pak je tu otázka týkající se rodičovství. Ve Velké Británii a v dalších zemích, když žena podstoupí asistovanou reprodukci za účelem zplození dítěte a má za partnera muže, tak tento muž se stane oficiálně otcem. Pokud má však žena za partnerku ženu, zákony jí nedovolí, aby se stala matkou, protože by dítě mělo dvě matky. Říká se jí druhý rodič, to je podivná etiketa.

Vypadá to tak, že se zákony pořád staví do cesty změnám, které jsou rychlé a správné. Nevidím žádné zásadní problémy v tom, aby mělo dítě dvě matky.

Co by se dalo udělat z hlediska zákona, aby to měly tyto rodiny jednodušší?

Je to vždy spojené se změnou legislativy. Musí vzniknout nová legislativa, která tyto možnosti povolí. Co se přitom často přehlíží, je podle mě perspektiva dítěte. V Anglii jsme nedávno měli případ transmuže, který porodil dítě. Chtěl být označován za otce, ale dle zákona je nutné ho označovat za matku.

Zapomíná se ale přitom na to, že dítě na něj bude pravděpodobně nahlížet jako na muže, jelikož vypadá jako muž. Bude ho oslovovat tati. Zákon ale bude říkat: „ne, tohle je tvoje matka“. To dítě to ještě více zmate a rozruší.

Zákon se většinou zaměřuje na to, co je nejlepší pro dítě, měl by to tedy dělat i v tomto případě. Dítě, které budou vychovávat dvě ženy, si bude myslet, že má dvě matky a zákon by tomu měl vyjít vstříc.

V tomto ohledu nás asi čeká ještě dlouhá cesta.

To je těžké říci. Pravdou je, že spousta věcí se může stát překvapivě rychle. V Anglii probíhala dlouho debata o podstatě civilního manželství, které by bylo základem pro sňatky stejnopohlavních párů. Říkali jsme, že to možná bude za dvacet nebo třicet let. A najednou se to stalo během několika let a překvapivě pod velmi konzervativní vládou.

Tehdejší premiér věřil v manželství, myslel si, že je velmi důležité, a chtěl proto, aby bylo dostupné pro co nejvíce párů. K té změně vlastně nedošlo v rámci boje stejnopohlavních párů za stejná práva, ale spíše šlo o podporu instituce manželství obecně. Takže ke změně může dojít zničehonic a ze strany, ze které to nejméně čekáte. Je proto těžké něco predikovat.

Ráda bych se věnovala také tématu znásilnění. V České republice ho definujeme jako akt, během něhož bylo použito násilí. Nejsou v tom zahrnuty všechny případy, kdy došlo k aktu bez souhlasu. To má nyní změnit novela, podle níž mají být veškeré nekonsenzuální akty chápány jako znásilnění. Jde podle vás o krok správným směrem? Na co je potřeba myslet při ochraně obětí znásilnění?

Rozhodně je to krok správným směrem. Myslím, že to, co se v mnoha zemích v souvislosti s právem udělalo špatně, je, že se pozornost zaměřila na oběť. Během soudního líčení se pokládají otázky typu: Bránila se? Nahlásila to dostatečně rychle na policii? Co měla na sobě? Oběť je pod drobnohledem.

Pozornost by přitom měla být mířena na obžalovaného. To on by měl porotě dokázat, že měl dostatečné důvody k tomu, aby zahájil sexuální styk. Pohlavní styk musí být vždy odůvodnění, musí k němu dojít po vzájemné shodě. Potenciální viník by měl vysvětlit, proč cítil, že měl svolení ke styku.

Tímto svolením přitom nemyslím jen to, že žena řekne ano. Protože to se může často stát pod určitou formou nátlaku. Souhlas musí být takový, že jde z ženy cítit, že o sex opravdu stojí. Pokud muž vidí, že žena říká ano jenom proto, že je vyděšená nebo zmatená, tak by si měl být vědom, že to zkrátka není plnohodnotný souhlas.

K tomu, aby byl sexuální akt oprávněný, je třeba respektovat autonomii druhé osoby a její svobodné rozhodnutí.

Dalším tématem, kterému se odborně věnujete, jsou sebevraždy. Jejich počet v současné době stoupá. Co můžeme jako společnost udělat, abychom jim předcházeli?

Když ve škole učím o etických problémech spojených s umíráním a sebevraždami, ptám se studentů, co by měl dělat lékař, když přijde člověk, který mu říká, že je tak smutný, že se mu chce umřít. Mnoho studentů odpovídá, že pokud si někdo přeje zemřít, mělo by mu to být umožněno. To se děje pomocí eutanazie.

Když se ale zeptám, co by měla dělat školní zdravotní sestra, kdyby za ní přišel student s tím stejným problémem, odpověď studentů byla zamítává. To jen podtrhuje debatu, která probíhá okolo sebevražd, ale často z ní vypadává zásadní problém, který spočívá v psychickém zdraví a právu lidí na dobrou péči v této oblasti.

Když někdo přijde a řekne, že chce umřít, neměli bychom mu říct „Jak ti můžeme pomoci to provést? “ ale „Jak ti můžeme pomoci, aby sis to rozmyslel? Co můžeme udělat, abychom udělali tvůj život lepším?“

Bohužel jsme svědky příliš mnoha sebevražd, k nimž došlo po selhání úřadů či příslušných míst, která dostatečně nezasáhla. Příklad: na sezení s odborníkem na psychické zdraví se stojí dlouhé fronty.

K řadě sebevražd také dochází kvůli pocitu společenského vyloučení. Vysoké počty sebevražd jsou například v rámci LGBTQ+ komunity, ale také třeba mezi chudšími vrstvami společnosti.

Měli bychom vnímat tuhle sociální izolaci. Osamělost sice není politickým tématem, ale když se na to podíváme v širším měřítku, uvědomíme si spojení mezi počtem sebevražd a tím, jak se k lidem chová třeba stát, jestli je respektuje, nebo ne. Zjistíme, že jde o zásadní problém.

K sebevraždám se často přistupuje jako k problému jednotlivce a zapomíná se na společenskou odpovědnost.

Co konkrétně může společnost dělat, aby sebevraždám co nejefektivněji zabraňovala?

Jsou i jednoduché věci, které se dají udělat. Studie ukazují, že jen postavení bariér na místech, odkud by lidé potenciálně mohli skákat, má velký dopad na snížení počtu sebevražd. To podle mého názoru částečně ukazuje, že se často nejedná o lidi, kteří byli opravdu přesvědčení o tom, že chtějí spáchat sebevraždu. Opravdu může pomoci jen postavení bariér či omezení přístupu k velkému množství prášků. Jsou to drobnosti, ale mohou mít obrovský dopad.

Dalším důležitým bodem je myslet na mimořádně zranitelné skupiny lidí a snažit se k nim vždy chovat s úctou. Velká pozornost by se měla věnovat obětem domácího násilí či skupinám, jako jsou lidé ze zmíněné LGBTQ+ komunity, kteří jsou často terčem určité formy šikany.

Zmínil jste, že jednou z ohrožených skupiny jsou oběti domácího násilí. Jak jim můžeme jako společnost efektivně pomáhat?

Jako první musíme pochopit, že domácí násilí je špatné. Samozřejmě, obsahuje fyzické či psychické útoky, jako kterýkoliv jiný druh násilí. Hlubší problém je ale v tom, že se to děje v prostředí, které by mělo být pečující a laskavé. Je to tedy v tomto smyslu velmi specifický druh násilí, ve kterém se vztah používá jako zbraň proti tomu druhému.

Měli bychom si uvědomit, že to nesmíme redukovat na něco, co se odehrává v soukromí. Reakce musí být mnohostranná.

Klíčové je učit o tom ve škole, aby si dospívající uvědomili, že se nejedná o něco normálního. Zároveň musí být k dispozici dostatek zákonných záruk pro oběti domácího násilí a také azylových domů, které budou finančně dostupné a kam budou moci oběti beze strachu kdykoliv odejít.

Je potřeba mluvit také o tom, jaký vliv má snadno dostupná pornografie, neboť domácí násilí mnohdy vzniká přehráváním scén z těchto videí.

Když se ale podíváme na Istanbulskou úmluvu, to je velmi silný signál. Zavazuje to státy, které ji podepsaly, aby potíraly domácí násilí. Nestačí jen pasivně čekat, mají povinnost aktivně se snažit tomuto násilí zabránit.

Nabízejí se různé možnosti od edukačních a legálních opatření až po povinnost zaměstnavatele poskytovat obětem čas, aby se nové situaci přizpůsobily, pokud třeba odejdou z domova. Nakonec jde ale hlavně o to, aby muži změnili postoj ke svým partnerkám, aby k nim přistupovali ne jako k majetku, ale jako k sobě rovným.