Po Bělorusech žijících v Česku je doma sháňka. Bojí se nejhoršího

„Narodila jsem se v Rusku. Bohužel.“

„Život v běloruském režimu je jen o přežívání v neustálém strachu.“

„V Česku pomáhám ukrajinským uprchlíkům. Když mě pošlete zpátky, skončím ve vězení nejmíň na 10 let.“

Evžen, Hana, Marina, Lisa, Daria, Janina, Sergej či Olga. Pochází ze Sibiře, Moskvy či běloruského Homelu. Všichni našli útočiště v České republice s nadějí toho, že se zde nebudou muset potýkat s represivním režimem, třeba si i beztrestně zanadávají na vládu a hlavně se nebudou děsit toho, že lídr jejich země napadne souseda či je pošle do války.

Zřejmě nečekali, že je i tak plány diktátorů časem dostihnou. A že jim ke všemu začne hrozit běloruské či ruské vězení.

Když Vladimir Putin nemilosrdně vpadl na Ukrajinu, svět se během chvíle rozdělil na ty, co s ukrajinskými oběťmi soucítí a pomáhají jim, a na ty, kteří se z nejrůznějších důvodů Putinovy zločiny zdráhají odsoudit.

A pak tu byla hrstka těch, kteří před Putinem utekli už dávno, přesto kvůli němu upadli v nemilost.

Na redakci Seznam Zpráv se po vypuknutí války obrátily desítky Rusů a Bělorusů, kterým po usnesení Vlády České republiky hrozilo brzké vyhoštění. Nutno dodat, že drtivá většina těch, kteří redakci oslovili, se do České republiky uchýlila už měsíce až roky před napadením Ukrajiny. Nešlo o Putinovy lidi, oligarchy ani bezprizorní uprchlíky. Stovky takových přijely na pozvání české vlády přes Program klíčový a vědecký personál.

Jenže od 25. února přestalo být na základě usnesení vlády možné získat pracovní povolení, takzvanou modrou kartu, nebo si zařídit schůzku na úřadech kvůli biometrickým údajům.

„A to ani v případě, že jste si vyřídili papíry a vízum vám schválili před tragédií na Ukrajině,“ popisovala SZ jménem skupiny asi 150 lidí Ruska Anna. „Jde především o IT inženýry pracující pro společnosti jako Google, Microsoft, IBM, Avast. Všichni jsme již v České republice, většina z nás přišla před invazí a nyní jsme se ocitli v tomto právním limbu,“ dodala.

Po vydání článku Seznam Zpráv 25. března se s podobnými příběhy strhla lavina. Začalo být jasné, že desítky lidí, se kterými redakce hovořila, jsou jen špičkou ledovce.

Ale ledy se skutečně pohnuly. 30. března česká vláda přijala usnesení nové. Změnu přivítali zejména ti, kteří se nuceného návratu do Ruska či Běloruska obávali kvůli hrozbě uvěznění za jejich protiválečné aktivity na území České republiky.

Mezi takovými je i Evžen, Bělorus, který v České republice žije čtyři roky. V roce 2022 se k němu přidala i manželka v rámci programu slučování rodin. Ministerstvo vnitra ji po příjezdu zaregistrovalo, v den určený pro odevzdání biometrických údajů ale byli odmítnuti.

„Bělorusko jsem opustil, protože jsem nechtěl Lukašenkův režim podporovat z daní. Kategoricky odmítáme současnou vládu Běloruska. Kdybychom se po zdlouhavém procesu cesty do ČR museli vrátit, zlomilo by mi to srdce. Znamenalo by to, že kvůli uzurpátorovi a vrahovi, který nezákonně řídí Bělorusko, můžeme přijít o všechno,“ říkal Evžen SZ v únoru.

V polovině dubna se s problémem obrátil přímo na Svjatlanu Cichanouskou, běloruskou exilovou lídryni. Jeho žena získala povolení a mohli si začít budovat společný život v Česku.

„Mé povolení končí na konci ledna, takže pro jistotu už řeším prodloužení,“ řekl Evžen Seznam Zprávám na konci prosince s tím, že se jim jinak v Česku žije dobře. Kvůli své národnosti zde nezažili žádnou nevraživost a nadále aktivně vystupují proti válce. „Štve nás, že má Rusko na Bělorusko obrovský vliv. Děsí nás hrozba ruské okupace a že můžeme přijít o naši zemi,“ dodává.

Ale ani tisíc kilometrů nestačilo na útěk před Lukašenkovým režimem. V prosinci Evženově matce, která stále žije v Bělorusku, zaklepali na dveře zaměstnanci vojenského komisariátu a doptávali se, kde jejího syna najdou.

„Totéž se stalo několika mým přátelům, kteří také žijí v zahraničí. Raději jsme se rozhodli nenavštěvovat rodiny, protože je tu velká pravděpodobnost, že nás úředníci seberou a my se už nevrátíme,“ popisuje. Co úředníci chtěli, si není jistý.

Zatímco se v kuloárech šeptá o snaze zmobilizovat Bělorusy a poslat je do války, Evžen se domnívá, že jde pouze o jakousi přípravu. „Z našich zdrojů se dozvídáme, že jsou muži povinni dostavit se na vojenský úřad jen kvůli ověření údajů. Co se za tím skrývá, si však nemůžeme být jisti. Asi se něco chystá, je to až děsivé. Navíc jsem slyšel, že jde jen o ty, kteří žijí v zahraničí,“ dodal s nadějí, že nedojde na nejhorší.

Praxe popsaná Evženem znepokojuje i Bělorusku Marinu, která v Česku žije necelý rok. „Mužům, kteří přijedou navštívit své příbuzné, skutečně hrozí, že skončí ve válce. Muž nemá právo odmítnout bojovat. Hrozilo by mu vězení nebo dokonce trest smrti, pokud ho obviní ze zrady státu,“ popsala pro SZ. Proč by měli běloruští muži končit v Putinově válce, nedokáže vysvětlit.

Pochválila si však, že ani ona se v Česku nesetkává s nevraživostí. „Zažila jsem akorát, že se s námi Ukrajinci odmítli bavit rusky, přestože s námi před válkou rusky mluvili běžně. Pro nás jde přitom jen o prostředek komunikace,“ dodala.

„Řešíme teď problémy jako každý druhý Čech, třeba zdražování potravin a energií. Smutné je, že nemůžeme navštívit své blízké, letecká doprava je dost omezená,“ uzavřela.

Vděčnost České republice projevila i Běloruska Hana. „Od doby, co jsme vyřešili problém s vízy, se nám žije dobře. Pronajali jsme si v Praze byt, syna přijali do státní školky, přihlásili jsme si tu i psa, máme trvalý pobyt. Jsme rádi, že jsme to nevzdali, opravdu moc děkujeme. Stejně jako zbytek civilizovaného světa jsme zprávami z Ukrajiny šokováni a dotýká se nás to,“ vzkázala Hana.

Ruska Lisa, milovnice Franze Kafky a cestování, o životě v Evropě snila odjakživa. Papíry si začala vyřizovat už před pandemií, která celý proces ještě zpomalila. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, plánovala zrovna návštěvu své ukrajinské babičky a přátel.

„Probrečela jsem celé týdny. Myslela jsem na to, jak se moje nejlepší kamarádka schovává v podzemním baru v ulici Chreščatyk. Že moje babička žije sama a v jejím okolí není žádný protiatomový kryt. Že můj synovec a bratranci nemohou opustit zemi, protože je jim skoro osmnáct let. Zároveň se stále bojím o své rodiče v Rusku, kteří Putinovu operaci nazvali skutečnou válkou a hrozí jim 15 let vězení. Moje máma každý den v práci pláče, ale ostatní kolegové s ní nesoucítí, protože ‚Ukrajina není jejich věc‘,“ lkala Lisa.

Před Ukrajinou nezavřela oči ani poté, co si i ona v Česku vybojovala svou modrou kartu. Pracuje jako dobrovolnice v organizacích pro uprchlíky, pomáhá se sbírkami, stará se v Praze o své přátele z Ukrajiny.

„Oni opravdu oceňují, jak Češi ukrajinské uprchlíky podpořili a že se snaží zvyšovat povědomí o válce. Teď se jen snažím věřit, že mí přátelé a rodina na Ukrajině přečkají zimu a celé tohle šílenství přežijí,“ doufá nejen Lisa.