Článek
Když prší, kapky bubnující o plastovou střechu přístřešku připomínají sedmadvacetileté Laile Begumové ráno 30. srpna 2017.
Toho dne její rodina přišla o šest z devíti členů. Myanmarská armáda spolu s ozbrojenými vesničany tehdy obklíčila její rodnou vesnici Tula Toli a začala střílet na rohingské civilisty. Laila se ukryla na hřbitově, odkud sledovala, jak vojáci zabíjejí a vypalují domy.
Dodnes vzpomíná na děti, které uhořely zaživa, oblaka kouře stoupající z vypálených domů, lidi, kteří se snaží zachránit si život i ty, které zabila střelba či mačety.
Při následném útěku do Bangladéše zaplatila převoz přes hraniční řeku Naf poslední cenností, která jí zbyla – zlatým piercingem z nosu. Ani po devíti letech nepřestala toužit po návratu domů.
Barma, nebo Myanmar?
V roce 1989 rozhodla vojenská junta, která tehdy byla u moci, o přejmenování Barmy na Myanmar. Úřední název Republika Myanmarský svaz, který již nebyl spjatý s koloniální minulostí země, se však stal zdrojem sporů.
Podle Davida Steinberga z washingtonské Georgetown University mnoho opozičních skupin i zemí nadále používá jméno Barma, jelikož neuznávají legitimitu vojenské vlády či její pravomoc přejmenovat zemi. Su Ťij se nechala slyšet, že i nadále používá starší označení.
Laila patří ke statisícům příslušníků muslimské menšiny Rohingů, kteří v roce 2017 uprchli před brutálním tažením myanmarské armády. Vojáci vypalovali celé vesnice, vraždili civilisty a dopouštěli se sexuálního násilí. Do sousedního Bangladéše během několika měsíců uprchlo více než 700 tisíc lidí.
Událostmi se po devíti letech zabýval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, který ve čtvrtek vyhlásil dlouho očekávaný rozsudek v případu údajné genocidy Rohingů.
Soud již při čtení rozhodnutí konstatoval, že myanmarské bezpečnostní síly zabily tisíce lidí, dopouštěly se rozsáhlého sexuálního násilí a brutálních útoků na děti. Podle agentury AP soud hovořil přibližně o deseti tisících zabitých.
ICJ verdict in Myanmar Rohingya genocide case https://t.co/jYJygPy2MA
— Reuters (@Reuters) November 19, 2026
Okolo poledne Mezinárodní soudní dvůr uvedl, že je Myanmar odpovědný za genocidu muslimské menšiny Rohingů. Podle tribunálu je opodstatněný závěr, že „bezpečnostní síly v Myanmaru jednaly s genocidním úmyslem“, a že Myanmar měl „úmysl zničit“ podstatnou část Rohingů.
Krátce poté padl verdikt: Myanmar se dopustil genocidy.
Tisková agentura DPA píše, že je to poprvé, kdy nejvyšší soud OSN shledal nějaký stát odpovědným za tento nejvyšší zločin.
Vojenská vláda Myanmaru obvinění z genocidy dlouhodobě odmítala. Během lednového jednání v Haagu označila žalobu Gambie za fakticky i právně neopodstatněnou. Podle zástupce režimu Ko Ko Hlainga byla vojenská operace v roce 2017 legitimním zásahem proti rohingským ozbrojencům, nikoliv pokusem o vyhlazení menšiny. Junta rovněž zpochybňovala důvěryhodnost důkazů předložených vyšetřovateli OSN.
Dětství ztracené v exilu
Největší část Rohingů dnes žije v Bangladéši. Podle údajů OSN se zde nachází přibližně 1,2 milionu uprchlíků, především v obrovském komplexu táborů v oblasti Cox's Bazar nedaleko myanmarských hranic.
Z původně provizorního útočiště v Bangladéši se postupně stalo místo, kde vyrůstá další generace Rohingů. Rodiny zde žijí v podmínkách závislých na humanitární pomoci, jejíž financování je stále nejistější.
Proč je obvinění z genocidy vzácné:
Jedním z nich je dvaadvacetiletý Ajas Khan. Když z Myanmaru prchal se svou rodinou, bylo mu třináct let.
„Pamatuju si, jak rychle se obyčejný den proměnil v takový, kdy jsem měl pocit, že život vyhasl, a musel jsem opustit místo, kde jsem vyrůstal se svou rodinou. I dnes, když jdu spát, se mi vybavují vzpomínky na tu cestu a strach z toho, co mě čeká,“ vzpomíná.
Jeho rodina putovala tři dny, než překročila řeku Naf a dostala se do Bangladéše. „Přežití však mělo vysokou cenu: cenu mého domova, mé svobody, mého života.“
Z tehdejších dětských uprchlíků jsou dnes dospělí lidé. Mnozí strávili celé dospívání v provizorních přístřešcích, bez možnosti svobodně se pohybovat, pracovat nebo rozhodovat o své budoucnosti.
Na soudní verdikt roky čekala také čtyřiatřicetiletá Hasina Khatunová. Při masakru ve vesnici Inn Din v roce 2017 přišla o manžela a bratra. „Armáda odvedla mého manžela a další muže z vesnice. Viděli jsme to na vlastní oči,“ vzpomíná pro agenturu Reuters. Byla tehdy těhotná, její děti plakaly hlady a ona nevěděla, jak přežijí.
Dnes vychovává tři syny v uprchlickém táboře v Bangladéši. Jejich domovem je přístřešek z bambusu a plastových plachet o rozměrech dvanácti metrů čtverečních. „Dlouho jsme na rozsudek čekali. Doufáme, že nám přinese spravedlnost a otevře cestu k návratu domů,“ říká.
Rozsudek soudu v Haagu však nezajistí, aby byl návrat domů bezpečný. V Myanmaru pokračuje občanská válka, kterou vyvolal vojenský převrat v roce 2021. Samotný Arakanský stát se navíc stal dějištěm bojů mezi myanmarskou armádou a povstaleckou Arakanskou armádou. Rohingové čelí násilí a pronásledování i v tomto novém konfliktu.
Sedm let hledání spravedlnosti
Případ před Mezinárodní soudní dvůr v roce 2019 předložila západoafrická Gambie, která Myanmar obvinila z porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy.
Myanmar spustil vojenskou operaci v srpnu 2017 v reakci na útoky rohingských ozbrojenců na přibližně třicet policejních stanovišť a vojenskou základnu. Vláda Myanmaru mluvila o boji proti terorismu. Odveta však zasáhla především civilní obyvatelstvo a podle vyšetřovatelů OSN vykazovala znaky genocidního jednání.
Tehdejší civilní vůdkyně Myanmaru Do Aun Schan Su Ťij před soudem postup armády hájila a obvinění označovala za zavádějící a neúplná.
Rozhovor se synem Su Ťij:
Soud v roce 2020 nařídil Myanmaru přijmout předběžná opatření na ochranu Rohingů a uchování důkazů o možných zločinech. O samotné odpovědnosti Myanmaru za genocidu však dosud nerozhodl.
Čtvrteční verdikt tak může představovat zásadní okamžik v dlouholetém úsilí Rohingů o mezinárodní uznání utrpení, kterému byli vystaveni.
Ani rozsudek potvrzující genocidu automaticky neznamená, že se budou moci vrátit domů. Mezinárodní soudní dvůr rozhoduje o odpovědnosti států, nikoli o vině jednotlivých velitelů, a jeho možnosti vymáhat rozhodnutí jsou omezené.
Pravděpodobný je tak i scénář, kdy v přeplněných uprchlických táborech v Bangladéši bude nadále přežívat více než milion lidí a další se snažit hledat bezpečí v sousedních zemích.
Z útočiště do nebezpečí
Pronásledovaným lidem z Myanmaru dlouhodobě poskytovala útočiště Malajsie, která však letos přistoupila k jejich organizovanému navrácení.
Nejnovější zpráva malajsijské agentury Bernama uvádí, že země od začátku roku do konce října vrátila do Myanmaru celkem 12 176 jeho občanů.
Podle organizace Human Rights Watch byly mezi deportovanými také desítky dětí. Lidé byli přepraveni z malajsijské námořní základny Lumut na plavidlech myanmarského námořnictva.
Barmě se daří návrat do aktivní diplomacie:
Malajsijská vláda tvrdí, že jde o dobrovolné návraty, což lidskoprávní organizace zpochybňují. Deportovaní totiž pocházeli z imigračních detenčních zařízení a uprchlická agentura OSN neměla možnost posoudit, zda jim po návratu nehrozí pronásledování nebo jiné vážné nebezpečí.
Není navíc jasné, zda mezi deportovanými byli příslušníci rohingské menšiny. Myanmar Rohingy dlouhodobě neuznává jako jednu ze svých etnických skupin a mnohým odmítá přiznat občanství.
Kdo jsou Rohingové?
Rohingové jsou převážně muslimská etnická menšina pocházející ze státu Rakhine na západě Myanmaru u hranic s Bangladéšem. Myanmarské úřady je dlouhodobě neuznávají jako jednu z oficiálních etnických skupin a většině z nich upírají občanství. Rohingové proto patří k největším skupinám lidí bez státní příslušnosti na světě.
Po rozsáhlém násilí a zásahu myanmarské armády v roce 2017 uprchlo do Bangladéše přibližně 750 tisíc Rohingů. Přidali se k dalším statisícům, které ze země vyhnaly předchozí vlny pronásledování. V Bangladéši dnes žije více než milion rohingských uprchlíků, většina v přeplněných táborech v oblasti Cox’s Bazar, kde jsou silně závislí na humanitární pomoci.
Malajsijský premiér Anwar Ibrahim obhajuje návratovou politiku tím, že jeho země nemůže uprchlíky přijímat donekonečna a Myanmar musí převzít odpovědnost za své občany. Kritici však upozorňují, že právě režim, s nímž Kuala Lumpur o návratech jedná, je spojován s rozsáhlým porušováním lidských práv.
Tento týden navíc Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky oznámil, že v Malajsii zastavil registraci a vydávání dokumentů uprchlíkům. Důvodem je rozhodnutí malajsijské vlády vytvořit vlastní systém evidence žadatelů o azyl.
UNHCR uvedl, že s vládou spolupracuje na bezpečném předání agendy a nadále bude poskytovat pomoc lidem s naléhavými potřebami ochrany. Lidskoprávní organizace však už dříve upozorňovaly na nedostatečné záruky nového systému.

















