Rusové nemají co nabídnout. My ano, říká evropský muž pro Sahel

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Z oblasti Sahelu nepřicházejí v poslední době dobré zprávy. Bezpečnostní situace v regionu se v posledních letech výrazně zhoršila a civilisté čelí neustálým útokům ze strany teroristických skupin, jako je takzvaný Islámský stát nebo Skupina pro podporu islámu a muslimů (JNIM, sahelská odnož sítě al-Káida).

V oblasti také posilují antifrancouzské postoje, Francie a EU po vojenských převratech v některých státech ukončily své vojenské a civilní mise. Jak může Evropská unie reagovat na tento vývoj, vysvětluje v rozhovoru zvláštní zmocněnec EU pro Sahel João Cravinho, který minulý týden vystoupil na Ministerstvu zahraničí u příležitosti Dne Afriky.

„Ukázalo se, že problém není možné řešit pouze vojenskými prostředky. V tomto ohledu nemají Rusové co nabídnout. Mohou nabídnout nějaké muže ve vojenských botách a se zbraněmi, ale to je vše. Z hlediska rozvojové podpory a humanitární podpory nemají k dispozici vůbec nic,“ popisuje Cravinho geopolitické soupeření v citlivé oblasti západní Afriky.

Když se podívám na stabilitu a bezpečnostní situaci v oblasti Sahelu, přijde mi, že je snad horší než před pěti či deseti lety. Nemyslíte, že je to trochu i selhání politiky Západu?

Máte pravdu v tom, že se situace nezlepšila. A vyhlídky na nejbližší budoucnost vypadají spíše na pokračování tohoto trendu, není cítit, že by se karta obrátila. Jako selhání západní politiky to ale nevidím, protože my nemáme hlavní odpovědnost za bezpečnost v Sahelu.

Myslím, že v minulosti nebyla partnerství tak užitečná, jak by mohla být. I když v případě Mali, kde v roce 2013 došlo k převzetí Timbuktu, to byla francouzská operace Serval, díky níž se podařilo obnovit kontrolu malijské vlády nad tímto městem, což bylo pozitivní. Na druhou stranu však došlo k frustraci uvnitř malijské armády, která pak vedla k převratu v roce 2020 a dalšímu převratu o rok později. S vojenským převratem přišel i odchod Francouzů, odchod Evropanů a OSN a příchod Rusů. Je to tedy selhání Západu?

Myslím, že se ukázalo, že ruské řešení není řešením. Rusové nejsou schopni obnovit vládní kontrolu nad malijským územím. A navíc se ukázalo, že problém není možné řešit pouze vojenskými prostředky. Ten problém je mnohem hlubší. V tomto ohledu nemají Rusové co nabídnout. Mohou nabídnout nějaké muže ve vojenských botách a se zbraněmi, ale to je vše. Z hlediska rozvojové podpory a humanitární podpory nemají k dispozici vůbec nic.

Mám pocit, že už to v malijské vládě přehodnocují, protože říkají, že mají zájem s námi mluvit a obnovit dialog. V tuto chvíli nejsou podmínky pro to, abychom hovořili o evropské vojenské intervenci, ale je toho hodně, co můžeme udělat z hlediska bezpečnosti a pro zastavení náboru džihádistických bojovníků.

V regionu nyní sílí organizace JNIM (Skupina pro podporu islámu a muslimů, saharská odnož teroristické sítě al-Káida, pozn. red.). Dočkáme se v blízké době prvního afrického státu vedeného al-Káidou?

No, nemám zrovna křišťálovou kouli, ale je jistě pravda, že posílili. Na druhou stranu ale nedobývali území. Jinými slovy, jejich modus operandi byl útočit na města a vesnice a drancovat, zabíjet vojáky i civilisty, krást zbraně a pak se stáhnout. A zatím neprojevili zájem o model dobývání území. Zažíváme sice situaci ohromné nestability, ale ne nutně záboru území a vzniku státu vedeného JNIM.

Zmínil jste puč v Mali a následné pozvání žoldnéřské skupiny vagnerovců. Změnilo se nějak jejich angažmá v Sahelu od smrti jejich vůdce Jevgenije Prigožina a také kvůli válce na Ukrajině?

Ano i ne. Pokud jde o Prigožina, on osobně měl vlastnické právo k některým důlním koncesím. Vagnerovský model přitom funguje tak, že za vojenské a žoldnéřské služby se platí v důlních koncesích, které byly připsány na jméno Prigožina, později je převzal jeho syn Pavel.

Když Putin odhalil Prigožinův pokus - ať už mu šlo o cokoliv - v létě roku 2022, dostal Vagnerovu skupinu do jisté míry pod kontrolu a vytvořil Africký sbor (Africa Corps). To už je něco jiného, protože Africký sbor je něco jako francouzská legie, tedy přímo pod kontrolou ministerstva obrany.

To samozřejmě neznamená, že nebude používat stejné mechanismy těžby zdrojů, aby se zaplatil. V Mali působí vagnerovci i Africký sbor vedle sebe, protože těžbu stále kontrolují vagnerovci. Rusko ale teď bude chtít vojáky, kteří jsou spolehlivější a loajálnější, tedy ty z Afrického sboru.

Pokud skončí válka na Ukrajině a dojde k nějaké dohodě, tak by to mohlo mít význam, protože bude větší prostor pro Rusko se vojensky angažovat. Většinu bojovníků přitom netvoří Rusové, ale muži, které rekrutují na Blízkém východě, v Libyi. Vedení je naopak ruské.

Obávám se, že až nastane mír na Ukrajině, který samozřejmě všichni chceme, může to vytvořit situaci, kdy bude k dispozici spousta lidí s bojovými zkušenostmi, kteří mohou jít pracovat pro Rusy do Sahelu.

Vedle Ruska, Číny a Evropanů se v oblasti Sahelu začíná více angažovat i Turecko. Jak se na tento proces díváte, může mít Turecko podobné zájmy jako Evropané?

Turecko je zajímavý případ. Byla to země, která měla v roce 2000, pokud se nemýlím, čtyři velvyslanectví v Africe. Nyní jich má 44. Takže to není jen něco, co se stalo v posledních několika letech. V posledních dvou a půl desetiletích důsledně investuje do Afriky. Má své obchodní zájmy a stále více investuje do tzv. soft power, zejména poté, co turecký stát převzal po neúspěšném pokusu o převrat mnoho gülenistických škol (školy založené hnutím Hizmet klerika Fethullaha Gülena, pozn. red.).

Turecko je velmi aktivní v obchodu se zbraněmi. Prodává hodně dronů, na něž se specializuje. Drony jsou pro mnoho stran stále zajímavější zbraní. Zatím se jim nepodařilo rozvinout tento obchodní vztah ve vztah, který by byl skutečně strategický. S Tureckem jednáme neustále. V některých oblastech konkurují Rusům, jinde zase evropským společnostem.

O Afriku se stále více zajímají také Spojené arabské emiráty. Je to ještě na začátku, teprve se seznamují s africkým kontinentem, ale myslím, že jejich vliv poroste. Zmínil jste také Čínu. Čína má zájem na získávání přírodních zdrojů z této oblasti, jsou také významným hráčem. Jako Evropané si musíme zvyknout na myšlenku, že už nemáme nad Afrikou výlučnou kontrolu. A vlastně je i užitečné si to uvědomit.

Hned v několika státech Sahelu proběhly v posledních letech vojenské převraty a zdá se, že Evropa v nich ztrácí půdu pod nohama. Co by pro ni teď mělo být hlavní prioritou?

Skutečnost, že dochází k vojenským převratům, nemusí nutně znamenat, že je to proti Evropské unii. Africká unie má na vojenské převraty velmi silný názor, stejně jako regionální organizace ECOVAS. A to je důvod, proč Mali, Burkina Faso a Niger mají pozastavené členství v Africké unii. Takže to není jen evropská záležitost, ale Evropa zde může hrát roli.

Myslím, že hlavním problémem není zjednodušeně chápaná demokracie, jinými slovy omezená na konání voleb, protože v minulosti to ne vždy zajistilo dobrou správu věcí veřejných. Jde spíše o vládu práva ve stabilním ústavním rámci.

A to je myslím oblast, kde můžeme udělat hodně: školení soudců, školení policie, podpora v tom, aby byl ústřední stát schopen kontrolovat své území. Bezpečnost a právní stát jsou oblasti, kde Rusko, Čína, nebo Emiráty nebudou schopny nabídnout nic. A pokud se v těchto oblastech nezlepšíte, pak budoucnost nevypadá příliš dobře. Myslím, že si to na africkém kontinentu a zejména v Sahelu stále více uvědomují.

Loni jsem byl s eurokomisařem Jozefem Síkelou v Mauritánii, kde jednal mj. o spolupráci v oblasti migrace. Mauritánie je teď v tomto směru oblíbeným partnerem EU. Jak se ale spolupracuje s ostatními státy, zvláště s těmi vedenými vojenskými režimy?

Z těchto zemí je jen jedna, z níž přicházejí migranti do Evropy, a to je Mali. A přichází jich odtamtud hodně. Jinak lidé spíše migrují uvnitř Afriky, například tři miliony lidí z Burkina Faso máte v Pobřeží slonoviny. Dialog v oblasti migrace se zeměmi, jako je Mali, v posledních letech neexistoval, ale musíme ho vybudovat. Je to v našem i v jejich zájmu. Oni používají velmi suverénní diskurz o své vlastní budoucnosti. Tu ale nemůžete budovat, pokud vaši mladí lidé touží opustit svoji vlast.

Vlády tedy mají zájem ukázat svým mladým lidem, že mají ve své zemi budoucnost. A my s nimi na tom můžeme spolupracovat. Alternativou pro ně je, aby jejich mladí lidé nasedli do člunů a pokusili se přeplavit na Kanárské ostrovy. Nejdřív musí jet do Senegalu nebo Mauritánie. Ale Senegalci i Mauritánci s tím také nejsou spokojeni. Takže existují okolnosti, které nám podle mého názoru umožní rozvinout tento dialog v příštím roce, dvou letech. Je to v zájmu všech.