Článek
Norsko patří mezi nejbohatší země světa. Mohlo si tedy v roce 2016 dovolit to, co nepochybně mnozí považovali za sice nákladný, ale chvályhodný krok. Stát uvolnil peníze na to, aby norské školy mohly rozdávat žákům tablety a počítače, konkrétně iPady a Chromebooky. A zároveň výuku nařídil přizpůsobit tomu, že bude maximálně digitální.
Cílem bylo zrovnoprávnit přístup k technologiím všem, bez ohledu na sociální postavení. A celkově zjednodušit výuku jak žákům, tak učitelům. Mimo jiné zbavit žáky nutnosti tahat do školy tašky plné papírových učebnic a učitelům umožnit pracovat se spoustou nových zdrojů online. Učinit školu zajímavější a zábavnější. A v neposlední řadě chovat se ekologičtěji.
Jak se s oblibou říká, co by se asi tak mohlo pokazit?
Odpověď: Všechno.
Už od začátku se našli kritici, zejména z řad některých učitelů, kteří tvrdili, že to není dobrý nápad. Později upozorňovali i na špatné zkušenosti. Skoro vždy ale byli odbyti tím, že jsou nepřáteli pokroku a zpátečníky, odmítajícími budoucnost. A ta je přece nevyhnutelně digitální.
Šok přišel v roce 2022 s výsledky mezinárodních testů PISA, které u norských dětí zaznamenaly největší propad ve čtenářské gramotnosti v historii. Následovala statistika, že norské základní školy opouští ročně 15 tisíc dětí, které neumějí pořádně číst, a každý čtvrtý patnáctiletý školák nedosahuje ani minimální úrovně nutné k porozumění delšímu textu.
Má aspoň nějaké „digitální kompetence“, o kterých mluvilo prohlášení vlády v roce 2015? Pokud za ně považujete schopnost sledovat videa na YouTube a hrát online hry, tak ano. Ale jinak jsou na tom školáci v Norsku úplně stejně jako ve všech srovnatelných zemích.
Navíc, dnes se začíná prosazovat názor těch psychologů a neurovědců, kteří považují sledování „obrazovek“ za vyloženě škodlivé. Některé studie to potvrzují, jiné jsou opatrnější. Zatím nedokážeme s jistotou říct, že se používání mobilních telefonů a tabletů stane „novým kouřením“, ale mnozí to prorokují.
V každém případě ale víme jedno: že Norsko a jeho politici udělali před deseti lety velkou chybu.
Dnes se to snaží napravit. Předně, jak současný premiér Jonas Gahr Störe, tak ministryně školství Kari Nessi Nordtunová oficiálně přiznali, že „nekritická digitalizace“ byla obrovskou chybou.
A nejen to, Norsko už přijalo zákon, který používání „obrazovek“ od 1. srpna 2026 v první až čtvrté třídě naopak omezí. Vláda vyčlenila miliardu norských korun (cca 2,2 miliardy českých), které budou investovány do podpory tištěných knih. A další nový zákon Bokloven (bok - kniha, loven - zákon; pozn. red.) tyto knihy chrání, například tím, že po dobu 12 měsíců od vydání nařizuje pro všechny formáty (papírová kniha, e-kniha i audiokniha) fixní cenu.
Jinými slovy, stát otočil o 180 stupňů a sype ohromné sumy peněz, aby eliminoval škody, které podobně ohromné sumy peněz začaly působit před deseti lety.
Tenhle příběh by mohl mít dvě pointy.
Ta první: Norsko funguje přesně tak, jak moderní stát fungovat má. Vychází z aktuálních poznatků a snaží se dělat ta nejlepší rozhodnutí. Což zároveň znamená, že když udělá chybu, začne ji okamžitě napravovat. Neboli: Jestli jsi stát, buď jako Norsko!
Druhá pointa: Norsko se montuje do věcí, do kterých mu nic není. Důležitá rozhodnutí mají dělat rodiče a učitelé, nejlépe tak, že vzájemně spolupracují na místní úrovni. Ale rozhodně ne úředníci v hlavním městě. Jak to může dopadnout, jsme viděli. Takže jestli jsi stát, nebuď Norsko.
Která pointa je správná? Pro mě intuitivně spíš ta druhá, a to nejen proto, že státu obecně sluší spíše menší velikost. Ale chápu, že je to otázka spíš ideologická než věcná.
Avšak i když stát z této rovnice vynecháme, někdo dilemata přinášená novými technologiemi řešit musí. A jak? Máme je co nejrychleji adoptovat, a to i s rizikem, že uděláme velké chyby, podobně jako Norsko? Anebo máme vyčkávat, avšak s tím rizikem, že neudělat nic se může ukázat jako ještě větší chyba?
Nevíme. V době nastupující AI je tento problém umocněný ohromnou nejistotou a také tím, jak málo o této technologii víme. Poprvé v historii to není pouze tak, že žasneme nad tím, co jsme jako lidé vytvořili. Dnes máme k dispozici technologii, kde se teprve dozvídáme, co umí a co by výhledově umět mohla.
AI je asi první technologie, kterou jsme nejen „vynalezli“, ale zároveň ji i „objevujeme“. To je nová a pro lidi v mnohém nepohodlná pozice.
Jedno ovšem víme jistě: Čtení ohrožuje AI ještě víc než nenáviděné „obrazovky“. Nepřesouvá ho totiž pouze z papíru na digitální zařízení, ale útočí na jeho základní roli a podstatu. Zjednodušeně řečeno, AI nám nabízí, že vlastně nic číst nemusíme, protože to přece bude dělat za nás.
Nabídka, která se neodmítá? Pokud bychom na ni přistoupili, uděláme stejnou chybu jako před deseti lety Norsko. Jen mnohem kolosálnějších rozměrů.
