Testují hranice nového konfliktu. Dvě země chtějí vládnout Asii

Čínské lodě pravidelně vplouvají do vod kolem ostrovů Senkaku, odkud se je japonská pobřežní stráž snaží vytlačit. Tyto incidenty se ve Východočínském moři staly téměř rutinou - a zároveň připomínají, jak napjaté jsou vztahy mezi dvěma největšími ekonomikami východní Asie.

Rivalita mezi Čínou a Japonskem, zakořeněná v historii i geopolitice, se v posledních měsících znovu vyostřuje. Napětí mezi oběma zeměmi přitom není jen otázkou několika malých ostrovů.

„Vztahy mezi Čínou a Japonskem jsou zatíženy těžkým historickým dědictvím kvůli japonským zvěrstvům během druhé světové války. K tomu se přidává trvalá strategická rivalita a vzájemná nedůvěra. Přestože existovala období intenzivnější spolupráce, v posledních letech napětí znovu vzrostlo a vztahy jsou nyní na obzvlášť nízké úrovni, za což nesou odpovědnost obě strany,“ uvedl pro Seznam Zprávy docent Alfred Gerstl, prezident Středoevropského institutu pro asijská studia (CEIAS).

Vztahy se ještě vyostřily od loňského zvolení Sanae Takaičiové do čela japonské vlády. Premiérka, považovaná za tvrdšího nacionalistu než většina jejích předchůdců, se dlouhodobě netají otevřenou podporou samosprávného Tchaj-wanu, který si Peking nárokuje jako vlastní území.

Tokio zároveň znervózňuje, že se pozornost jeho klíčového spojence, Spojených států, v posledních měsících soustředí především na Blízký východ.

V úterý se v čínském propagandistickém deníku Žen-min ž’-pao objevil komentář varující Japonsko, že vyšší vojenské výdaje na „obrannou bublinu“ nezachrání ekonomiku oslabenou klesající měnou a energetickou krizí.

Autor článku Čung Šeng, což je pseudonym, za kterým se pravidelně ukrývají postoje Pekingu k zahraničním záležitostem, obvinil premiérku z „politického hazardu“.

„Posedlost vlády Takaičiové militaristickým dobrodružstvím není v žádném případě lékem pro japonskou ekonomiku, ale jedem, který urychlí její úpadek,“ stojí v článku zaměřeném na tzv. „takaičinomiku“ – neologismus označující kombinaci vysokých veřejných výdajů a vyšších investic do obrany a ekonomické bezpečnosti.

Napětí ve vzájemných vztazích výrazně zesílilo poté, co Takaičiová v listopadu označila hypotetický útok na Tchaj-wan za „existenční hrozbu“ a naznačila, že v takovém případě by Japonsko nasadilo své Síly sebeobrany, jak zní oficiální název tamní armády. Ani po protestech Pekingu své výroky nevzala zpět a nepřistoupila na omluvu.

„Prohlášení premiérky Takaičiové nejsou v zásadě nová, byla však pronesena s nezvykle přímočarou otevřeností - a navíc oficiálně v parlamentu. Pro Čínu to představovalo vítanou příležitost k politickému využití. Pro Peking je však ještě znepokojivější, že bezpečnostní vazby mezi USA a Japonskem za vlády Donalda Trumpa ještě zesílily,“ uvedl Alfred Gerstl.

Už první Trumpova administrativa kladla geopolitický důraz na indo-pacifický region a považovala Čínu za hlavního strategického rivala.

„Region má globální význam kvůli své ekonomické důležitosti i kvůli ohniskům napětí, jako jsou Tchajwanský průliv, Jihočínské moře, Východočínské moře a Korejský poloostrov. Je proto pravděpodobné, že po skončení války proti Íránu Spojené státy přesunou svou pozornost zpět do tohoto regionu,“ dodal Gerstl.

Až do roku 2013 japonská Národní bezpečnostní strategie pracovala především s hrozbou ze strany Sovětského svazu, později Ruska.

„Až poté se přesunula na Čínu. Je potřeba mít na paměti, že od vypuknutí války na Ukrajině zařadilo Japonsko opět ruskou hrozbu do své bezpečnostní strategie a opětovně posiluje obranu i v severovýchodní části země,“ doplnil pro Seznam Zprávy japanolog Jan Sýkora z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Takaičiová tak potřebuje silné spojence. V regionu stále dominují Spojené státy s řadou vojenských základen a se silnou Sedmou flotilou, jejíž velitelství se nachází právě v Japonsku.

„Japonsko zároveň výrazně investuje do vlastní obrany a úzce spolupracuje s klíčovými partnery, jako jsou Austrálie, Indie a Filipíny. To vysílá jasný signál směrem k Číně i Severní Koreji. Realitou však zůstává, že Japonsko se bez podpory Spojených států nedokáže bránit samo,“ dodal Gerstl.

Jedním z nejcitlivějších bodů čínsko-japonského napětí je spor o ostrovy Senkaku, v Číně označované jako Tiao-jü.

Jeho historické pozadí je podle japanologa Jana Sýkory hlubší než samotné územní nároky. „Čína měla pro Japonsko základní existenční význam téměř po celou dobu historického vývoje země. V těchto vztazích byla do poloviny 19. století hegemonem Čína, od konce 19. století naopak Japonsko. Dnešní problém spočívá v tom, že hegemonem ve východní Asii chtějí být obě země - a žádná nechce uvolnit toto místo druhé straně.“

Ačkoli jde o malé souostroví bez stálého osídlení, jeho význam přesahuje samotné území.

„Podstatou sporu není samotné území, ale vymezení výlučné ekonomické zóny. Pokud si spočítáte, kam dosahuje 200 námořních mil od Senkaku, dostáváte se téměř k čínskému pobřeží,“ vysvětluje Sýkora. „Je to proto především otázka geopolitická, strategická a ekonomická.“

Ostrovy leží na strategickém rozhraní mezi Japonskem, Tchaj-wanem a pevninskou Čínou, v oblasti důležitých námořních tras a potenciálních energetických zdrojů.

„Důležitou roli hrají také bohatá rybolovná loviště a předpokládané zásoby ropy a zemního plynu. Významným hybatelem sporu je nacionalismus v obou zemích, který zároveň ztěžuje dosažení vyjednaného řešení,“ uvedl Alfred Gerstl.

Incidenty u Senkaku se v posledních letech staly téměř rutinou: čínské lodě pravidelně vstupují do vod, které Japonsko považuje za své, a japonská pobřežní stráž je vytlačuje. Konflikt se tak odehrává v takzvané „šedé zóně“, těsně pod prahem otevřené vojenské konfrontace.

Problémem je, že případný incident by mohl rychle ovlivnit i další země. Ostrovy spravuje Japonsko a jejich obrana spadá pod bezpečnostní smlouvu se Spojenými státy, což znamená, že střet mezi japonskými a čínskými silami by mohl vtáhnout do krize i Washington.

„Japonsko i Čína navíc posílily svou námořní přítomnost, čímž se průběžně zvyšuje i počet incidentů a je pravděpodobné, že bude dále růst. Vždy proto existuje riziko, že drobný incident přeroste v nekontrolovatelnou eskalaci a povede k nechtěnému vojenskému střetu,“ dodal Gerstl.

Japanolog Sýkora se však domnívá, že „​​k zásadní eskalaci nedojde, protože by tím žádná ze stran dlouhodobě nic nezískala“.

Přesto analytici často označují Senkaku za jedno z míst, kde by mohlo dojít k neúmyslné eskalaci mezi velmocemi.

O několik set kilometrů dál se navíc v posledních měsících objevilo další napětí kolem malého ostrova Kasasa. Nachází se v blízkosti dvou důležitých vojenských základen - americké letecké základny v Iwakuni a základny japonských námořních sil sebeobrany v Kure.

Když vyšlo najevo, že čínští investoři koupili na ostrově pozemky, začaly se šířit obavy, že by mohly být využity například ke sledování vojenské infrastruktury. Konzervativní zastupitel Takaši Išikawa proto varoval, že Kasasa „by se nakonec mohla stát čínským ostrovem“.

„Mohl by dokonce sloužit jako základna pro drony. Pokud by ostrovy ve Vnitřním moři (plocha mezi japonskými ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku, pozn. red.) byly hromadně skoupeny, bylo by to, jako by Japonsko bylo fakticky napadeno,“ uvedl pro deník Sankei Shimbun.

Podobné případy zároveň vyvolávají širší debatu o tom, zda by Japonsko nemělo přísněji kontrolovat zahraniční nákupy strategických pozemků.

Rostoucí napětí kolem Senkaku i podobné incidenty v jiných částech Japonska ukazují, že rivalita mezi Tokiem a Pekingem už dávno nepředstavuje jen regionální spor o několik malých ostrovů. V době, kdy se globální bezpečnostní krize stále více propojují, může i zdánlivě lokální incident ve Východočínském moři rychle přerůst v konflikt s širšími důsledky pro celou mezinárodní rovnováhu.