Článek
Traduje se takový příběh. Když zkraje roku 2011 povstali Syřané proti klanu Asadů, který v té době vládl zemi tvrdou rukou už přes čtyři dekády, vzala si na rodinné radě slovo Anisa Machlúfová. Vlivná matka diktátora Bašára Asada. Synovi nevybíravě vyčinila, že je tuze měkký. A že jeho rázný otec Háfiz, který státu panoval mezi lety 1970 a 2000, by drzé demonstranty dávno utopil v krvi.
Bašár ji poslechl. Výsledek? Jen po roce 2011 stovky tisíc obětí brutální famílie, která až do předloňska svírala Sýrii jako zločinecký gang.
V úterý 11. srpna 2026 byl Bašár Asad odsouzen k smrti. Za válečné zločiny. A přečiny proti lidskosti spáchané během občanské války (2011-2024). Verdikt vyřkl damašský soud v jeho nepřítomnosti. Druhdy všemocný prezident totiž utekl v prosinci 2024 i s manželkou a dětmi ke kremelským přátelům do Moskvy. Stejně jako jeho bratr Máhir, který si podle syrské justice rovněž zasluhuje popravit. V kleci před tribunálem si týž rozsudek osobně vyslechl Bašárův bratranec Átif Nadžíb: ten kromě jiného v provincii Dará bez rozpaků mučil školáky, kteří se provinili tím, že popsali zdi revolučními hesly.
Tolik fakta.
Mnozí mají za to, že proces bez fyzické přítomnosti obžalovaných nemá valný smysl. Má. Z toho nejprostšího důvodu. Zlo musí být pojmenováno, aby se (pokud možno) neopakovalo. Aby se už nestalo, že jediná rodina znásilní republiku. Aby lidé nemizeli ve vězeňských kobkách, nemuseli utíkat z domova, za hranice, topit se v moři při nehodách uprchlických člunů.
Zúčtování s Asady rovněž vymezuje konec éry, v níž zdegenerované arabské republiky ovládali bohorovní vládci s dynastickými choutkami. Nejen v Sýrii, ale i Egyptě a Iráku připravovali autokraté vlastní syny pro prezidentský trůn. Ta doba je pryč. A když už se někde takové nástupnictví chystá, drží se víceméně v tajnosti, neboť jde opět o svého druhu blamáž.
Co se samotné Sýrie týče, i ta prošla historickým zlomem. Nyní jí vládnou docela jiní lídři. Totiž napravení muslimští extremisté, což ve svých příspěvcích neopomene většina západních žurnalistů hned zkraje připomenout.
Jistě, mají pravdu. Prozatímní damašský prezident Ahmad Šara opravdu pod bojovým jménem Muhammad Džulání zorganizoval syrskou pobočku teroristické sítě Al-Káida. Posléze však bojoval s asadovským režimem, který koncem roku 2024 sesadil - urazil přitom dlouhou cestu od džihádisty k mainstreamovému vůdci. Nebo to alespoň tvrdí.
Nabízejí se dvě klíčové otázky. Měli krajně pravicoví odpůrci islámu pravdu, když opakovali, že sekulární Asadovci tvoří předsunutou hlídku v apokalyptickém boji s radikálním islámem? A vládne Sýrii lépe, či dokonce demokratičtěji bývalý alkajdista Šara?
Co se absurdní lásky některých obyvatel Západu k Asadovu režimu týče, ta vycházela z přesvědčení, že mocenští blízkovýchodní cynici patří k přirozeným spojencům bezvěrecké Evropy. Diktátorský klan byl proto vykreslován jako rázný, místy snad drsný, přesto „náš“. S tím, že surovost užíval výhradně proti džihádistům nenávidějícím civilizaci, rozuměj tu post-křesťanskou. To není pravda. Klan Asadů potřeboval islámské extremisty přesně kvůli tomu, aby vlastní krutost prodal Západu jako menší zlo. Kterým možná ani nebyl.
Nemluvě o tom, že s islamisty ruku v ruce zlikvidoval či vyhnal ty Syřany, kteří toužili po svobodě. (Od roku 2011 ze Sýrie v důsledku války a represí Asadova režimu uprchlo přes šest milionů lidí).
A druhá otázka? Šarova Sýrie má samozřejmě daleko k prosperitě i míru. Podle kritiků trpí prezident náboženskými i etnickými předsudky, což je údajně pro potomka damašské elity typické. Nelze proto vyloučit, že i on bude jednou Syřany souzen podobně jako Bašár Asad. Ještě jako Muhammad Džulání válčil a velel divokým teroristům, kteří prokazatelně masakrovali civilisty. Přesto: v tuto chvíli se ve srovnání s kýmkoliv z Asadů chová jako odpovědný státník usilující o blaho Sýrie.
