Článek
Už víc než 6,5 milionu Ukrajinců se od začátku invaze rozhodlo zůstat ve vlasti, ale přesto hledat nový domov. Vyplývá to z údajů Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).
Někteří zamířili nebo minimálně na určitý čas využili síť 5600 kolektivních center po celé zemi, která se stala pro mnoho Ukrajinců prvním místem, kam po útoku ruských jednotek utekli.
„V některých centrech jsou podmínky otřesné a budovy nejsou připravené hostit tolik lidí, i když nikdy se nestalo, že by někoho odmítla,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Denisa Bultasová, humanitární pracovnice z organizace Člověk v tísni.
Na Ukrajině byla od září do listopadu, zejména v Kyjevě a Charkově, ale navštívila kolektivní centra po celé zemi. V rozhovoru kromě podmínek v centrech popisuje i to, jaké překážky čekají na ty, kdo se rozhodnou vrátit do poničených domovů. I s tím Člověk v tísni na Ukrajině pomáhá.
Jak si ta kolektivní centra představit?
Jsou to takové improvizované ubytovny. Často to jsou předělané budovy škol, které se teď nepoužívají, nebo administrativní budovy, které se nevyužívaly kvůli jejich ne úplně dobrému technickému stavu. Kvůli válce se ale zprovoznily na tu nejzákladnější úroveň, aby mohly sloužit vnitřním uprchlíkům.
Několik jste jich navštívila. Jak to v nich vypadá?
Záleží, podmínky v nich mohou být odlišné. Na západě ve Lvovské oblasti jsem navštívila centra, kde se lidé zdržují dlouhodobě, třeba i půl roku. Přišli na začátku války a nemají kam dál, tak zůstávají.
Na jihu v centrech u města Kryvyj Rih, kde jsem také byla, místem procházelo velké množství lidí. Zůstali pár dní a pak šli dál. Utíkali například z Nikopolu a oblastí, kde se vedly intenzivní boje. Potkala jsem tam Ukrajince, kteří byli ještě v prvotním šoku z toho, že se museli sbalit uprostřed noci a utéct ze svých domovů, když ostřelovali jejich vesnici. Další byli vystrašení z toho, co bude, nevěděli, kam půjdou dál a jestli zůstanou v centru, nebo se budou moci vrátit domů.
Mohlo by vás zajímat
Mnoho ukrajinských žen a dívek se kvůli válce musí již několik měsíců obejít bez chybějící gynekologické péče. To jim přitom může způsobit zdravotní potíže. Změnit se to přímo na Ukrajině pokouší organizace Lékaři bez hranic (MSF).
V některých centrech jsou podmínky otřesné a budovy nejsou připravené hostit tolik lidí. Centra se snaží nikoho neodmítat, pokud už jejich kapacita není zcela naplněna. Několikrát jsem nicméně viděla, jak 30 lidí spí v místnosti velké jako školní třída nebo v tělocvičně. Často je v nich nedostatečné hygienické zázemí. Například v jednom centru byly jen tři sprchy a v budově spalo 200 lidí.
Mnohá také nejsou připravená na zimu, takže pomáháme se základními opravami ve více než 60 centrech, budujeme dodatečné sprchy, záchody, topení. Jinde jsou zase nutné izolační práce, aby mohli lidé přečkat zimu ve zdraví.
Někteří Ukrajinci se nicméně do svých domovů rozhodnou vrátit. Vy jim pomáháte poničené domovy a byty opravit tak, aby byly obyvatelné. Jak to probíhá?
Už od léta pracujeme na opravě zhruba devíti tisíc domů, které jsou kvůli válce zničené. Jde především o ty nejzákladnější opravy, které jsou nutné před zimou, aby ji mohli Ukrajinci přečkat v relativním teple a zdraví.
Zajišťujeme třeba výměnu vysklených oken nebo dveří, které poškodila tlaková vlna, nebo opravujeme střechy, které poničily výbuchy. Těmto projektům se věnujeme především na východě – v Charkovské oblasti, Dněpropetrovské oblasti, ale i severně od Kyjeva, v Černihivu nebo v Sumské oblasti.
Výměna oken před zimou v bytě na charkovském sídlišti.
Jako Člověk v tísni dodáváme materiál, někdy pošleme inženýry, aby vyhodnotili, jestli je objekt bezpečný pro život, nebo na místo pošleme námi rekrutovanou stavební firmu.
Jak na vás ta zničená místa působila?
V Charkově opravujeme domy v několika ulicích, které nám vymezila radnice. Jsou to takové paneláky, jaké známe z Česka. Atmosféra v nich byla ponurá. Zůstali především starší lidé. Mnoho mladších s rodinami uteklo.
Ti starší mi často vyprávěli, jak je pro ně těžká představa, že přežijí zimu, a to i když opravíme to nejnutnější – zaizolujeme okna i dveře, aby mohli topit. Situaci jim komplikují výpadky energie, protože bez ní topení v bytových domech stejně nefunguje.
Opravování střechy domu v obci Ševčenkove, asi 50 kilometrů od Kyjeva.
Bojí se také, že kdyby začalo bombardování, nedoběhnou kvůli snížené mobilitě do krytů včas nebo nebudou mít přístup ke zdravotnické péči.
Někteří se proto rozhodli přečkat zimu u příbuzných nebo známých na venkově. Tam mají místní často ještě studnu a dá se tam topit v kamnech.
Život v troskách
Představte si, že žijete ve velkém bytovém domě, kde nefunguje elektřina, voda, a tím pádem ani splachování. Pokud třeba nemáte plynový sporák, tak si nemůžete uvařit nic teplého, ani čaj.
To může představovat problém, pokud budou blackouty častější. Venku je třeba minus dvacet stupňů a vám nejde topení, a i když jste schopni si něčím zatopit, rozmlácená okna nebo díra ve stropě neizolují, popisuje humanitární pracovnice z Člověka v tísni Denisa Bultasová situaci mnoha Ukrajinců.
Humanitárních projektů je na Ukrajině několik. Pokud by je Češi chtěli podpořit, mohou tak teď před Vánoci udělat prostřednictvím projektu Skutečný dárek.
Už od léta pracuje Člověk v tísni na Ukrajině na opravě zhruba devíti tisíc poničených domů a bytů po ruském ostřelování.
Není nicméně oprava poničených domů a bytů nebezpečná?
Ano, řada rizik, která se musí předtím vyhodnotit, tam je. Nicméně opravy uskutečňujeme v místech, která jsou bezpečnější a kde lidé žijí – v relativním bezpečí, s přístupem k vodě a otevřeným obchodům.
Co se týká oblastí, které dobyli Ukrajinci zpět, tak tam míříme až poté, co ukrajinská armáda místa odminuje a dostaneme od nich povolení.
Chtějí se Ukrajinci vůbec vracet do svých poničených domovů?
Přišlo mi, že ano. Spousta lidí mi říkala, že dokud to jen trochu půjde, tak doma zůstanou. Ti, co chtěli utéct, už jsou pryč. Zůstávají přesvědčení nebo ti, co nemají kam jít.
Je třeba si také uvědomit, že například starší lidé se přesunu bojí kvůli zdravotnímu stavu. Další lidé mají ve válkou zasažených oblastech poničený byt, ale je jejich vlastní, což znamená, že nemusí platit nájem. Jiní se vrací za rodinou nebo protože přišli o příjem.
Rozhovor o válečných zločinech
Právnička Natalija Ochotnikovová působí v organizaci ZMINA, která se zaměřuje především na zmizelé Ukrajince, únosy a nucené deportace. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné popisuje, jaké případy už jí prošly rukama.
Jaký silný moment vám z Ukrajiny utkvěl v paměti?
Když jsem se v jednom z kolektivních center u města Kryvyj Rih bavila se starším párem z Nikopolu. Protože jejich vesnici ostřelovali, tak se narychlo sbalili a v noci utekli. Vnímala jsem, jak byli v šoku. Když jsem se jich ptala, co se stalo a co mají v plánu, bylo vidět, že se sami ještě nezorientovali a nevěděli, co bude dál. To bylo hodně depresivní.
Pak také setkání s mladou Ukrajinkou ve vlaku. Utekla z Donbasu v roce 2014, jen letos se mnohokrát stěhovala, nemohla najít práci, ale dostalo mě to její odhodlání – za každou cenu se chtěla vrátit do Kyjeva hned po konci obléhaní města a dokud to jen trochu půjde, chce tam zůstat a žít co nejvíc normálně.
Zažila jste na Ukrajině nízké teploty, časté výpadky elektřiny a intenzivní ostřelování. Jak vlastně život Ukrajinců v této době vypadá?
Z toho, co jsem měla možnost vidět v Kyjevě nebo Charkově, se lidé stále snaží žít co nejvíc normálně, a to i když tu jsou několikrát denně poplašné sirény, kvůli kterým se běží schovávat do krytů. Lidé se nicméně snaží fungovat – pracovat, sportovat, nebo chodit do restaurací, za přáteli, na procházku.
Vaše mise na Ukrajině není první. Je podle vás přesto v něčem specifická?
Podmínky například v Sýrii, kde jsem byla, jsou v zimě také velmi náročné. Ale myslím si, že v současnosti není jiná krize takového rozsahu, která by se odehrávala v těchto klimatických podmínkách – v mrazu a v tak drsné zimě.
Nicméně válka je děsivá všude a nejde si úplně zvyknout. Když mi místní vyprávěli, co zažili, bylo mi do pláče. Když také v noci běžíte do krytu kvůli sirénám, samozřejmě obavy máte.
