Článek
Po konci studené války nastala velká očekávání a lidé si mysleli, že instituce, jako je OSN, bude schopna donutit státy ke slušnému chování. Poslední dekáda nebo dekáda a půl nám ukázala, že se tato očekávání nenaplnila, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Michal Parízek z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK.
V podstatě tak potvrzuje základní myšlenku kritiky, kterou v úterý v projevu na Valném shromáždění OSN pronesl americký prezident. Donald Trump světovou organizaci obvinil, že místo, aby pomáhala invaze zastavovat, tak je financuje. Stěžoval si, že mu nenabídla pomoc, když vyřešil sedm válečných konfliktů, což je jeho oblíbené tvrzení, které se ale zakládá na pravdě jen zčásti.
Trumpova kritika OSN podrobně:
V detailech ale už Parízek s Trumpem nesouhlasí. V rozhovoru vysvětluje, proč se světová organizace zdá slabší než v minulosti a už se jí nedaří ukončovat mezinárodní konflikty.
Nemyslí si, že by ke zlepšení v tomto směru mohla pomoci reforma OSN: „Rada bezpečnosti sice může něco schválit a přijít s rezolucí, která legitimizuje akci, ale tu musí vždy vykonat členské státy. Někdo musí dát dohromady vojáky a být ochoten jít do vojenského konfliktu, například mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Taková armáda tu ale není, a to není chyba OSN nebo Rady bezpečnosti. To je realita dnešní politiky.“
OSN vznikla, aby ve světě zajišťovala mír a bezpečnost. Jak podle vás toto své poslání nyní naplňuje?
Jako základní účel OSN jste zmínil udržování míru a bezpečnosti, je ale dobré si uvědomit, že pro řadu zemí světa je stejně důležitým cílem také pomoc při ekonomickém a společenském rozvoji. Základní aspirace OSN je tedy dvojí. Na Západě máme často tendenci orientovat se na bezpečnost, ale pro řadu zemí zejména globálního jihu je rozvojová otázka minimálně stejně důležitá.
OSN těchto deklaratorních cílů samozřejmě nedosahuje, můžeme se ale bavit o tom, jaké má k tomu nástroje nebo do jaké míry je to ve skutečnosti primárně v rukou jednotlivých členských států, a zejména těch nejmocnějších.
OSN je dnes už jediná platforma pro alespoň jakýsi strukturovaný dialog mezi státy o těch nejkonfliktnějších otázkách mezinárodní politiky. Není to jen nějaký telefonát mezi dvěma lídry, ale diskuze, u které může být více států, kterých se to týká. Ta diskuze má svá pravidla, není to čistá mocenská hra, na kterou si čím dál tím víc zvykáme z toho, jak zahraniční politiku chtějí dělat například Spojené státy, Rusko nebo Čína. Neumím si představit jiné těleso, které by takovou funkci dnes mohlo plnit, nebo by ji plnilo lépe než OSN.
Vraťme se ještě k bezpečnosti a ukončování konfliktů. Zdá se mi, že v minulosti to OSN zvládala lépe. Ukončila několik desítek konfliktů, dnes už to tak nejde. Co se změnilo?
Myslím, že se zásadně změnil kontext, v němž OSN operuje. Když se na to podíváme z historické perspektivy, asi by málokdo realisticky čekal, že OSN zasáhne v roce 1968 v Československu a že by byla vojenskými nástroji schopná v době bipolárního konfliktu dotlačit Sovětský svaz ke stažení vojsk Varšavské smlouvy.
V 90. letech po konci studené války vzniklo mnohem silnější očekávání, že ve světě, který už není rozdělen železnou oponou a který začíná být globální vesnicí, by si takové těleso mohlo vynutit na státech slušné chování.
Za poslední dekádu nebo dekádu a půl ale vidíme, že tato očekávání naplněna nebyla. A OSN nikdy neměla kapacity k tomu je naplnit.
Po pádu železné opony existovala jednoznačná dominance západních zemí, Rusko bylo na kolenou a rostoucí mocnosti neměly sílu na prosazování svých zájmů. Zejména USA tak mohly do jisté míry diktovat nebo tlačit OSN do toho, aby naplňovala jejich představy toho, jak má vypadat globální politika.
Ten čas je už ale pryč a Rusko, Čína, Brazílie a další země chtějí deklarovat, že už nejsou podřízené USA a státy globálního jihu chtějí rozvoj a narovnání toho, co vnímají jako historické křivdy. Fakticky tu teď máme trojúhelník, který naprosto zablokovává globální politiku OSN i dalších platforem pro mezinárodní spolupráci.
Na nynějším Valném shromáždění OSN tvrdě kritizoval americký prezident Donald Trump. Jeho administrativa ukončila financování některých agentur OSN. Dá se říci, že právě USA přispívají k nefunkčnosti světové organizace?
Nepochybně. Troufl bych si říci, že o tom nemůže být sporu. Není to ale jen Trump, ale i předchozí americké administrativy i jiné státy, zejména velmoci. Trumpova administrativa každopádně přispívá k nefunkčnosti OSN zásadním způsobem. USA přestávají platit členské příspěvky, což je 20-25 procent rozpočtu OSN, tím jedním škrtem odejde pětina rozpočtu.
USA podkopávají instituce OSN, kudy chodí, vystupují i z Pařížské dohody o klimatu, ze Světové zdravotnické organizace, UNESCO atd. Není to ale nic nového - třeba John Bolton, který byl poradcem pro národní bezpečnost a byl také velvyslancem při OSN, proslul výrokem, že kdyby budova OSN v New Yorku ztratila 10 pater, tak si toho nikdo ani nevšimne.
Často se mluví o reformě OSN, například o rozšíření počtu členů Rady bezpečnosti. Je to reálné?
Reforma nebyla reálná před deseti lety nebo pěti lety a není reálná ani dnes. A i kdyby nastala, nemyslím si, že by to něco udělalo se schopností OSN řešit současné konflikty.
Rada bezpečnosti sice může něco schválit a přijít s rezolucí, která legitimizuje akci, ale tu musí vždy vykonat členské státy. Někdo musí dát dohromady vojáky a být ochoten jít do vojenského konfliktu, například mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Taková armáda tu ale není, a to není chyba OSN nebo Rady bezpečnosti. To je realita dnešní politiky.
Rada bezpečnosti OSN
Rada bezpečnosti nese hlavní odpovědnost za zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, stojí v Chartě OSN. Rada má 15 členů, z toho pět stálých (Čínu, Francii, Rusko, Spojené království a USA) a deset nestálých členů, kteří jsou voleni Valným shromážděním na dvouleté funkční období. Z principu rotace je pak každý rok volena polovina z nich.
V roce 2025 v ní vedle stálých členů zasedají Alžírsko, Dánsko, Guyana, Jižní Korea, Pákistán, Panama, Řecko, Sierra Leone, Slovinsko a Somálsko.
Každý člen Rady bezpečnosti má jeden hlas. Ke schválení rozhodnutí o procedurálních otázkách je třeba, aby nejméně devět z jejích 15 členů hlasovalo pro. Rozhodnutí o podstatných záležitostech vyžadují devět hlasů včetně kladných hlasů všech pěti stálých členů. Zde tedy mohou stálí členové využít právo veta.
Jaké jste měl očekávání před nynějším zasedáním Valného shromáždění? Napadá mě třeba jednání mezi Sýrií a Izraelem…
Já žádná takto konkrétní očekávání nemám. Na všeobecnou rozpravu státy často přijíždějí s tím, že se chtějí světu takříkajíc marketingově prodat, ukázat, čeho dosáhly.
Skutečně velký posun vnímám v tom, jak se řada západních zemí připojila ke kritice izraelských akcí v Gaze a deklarovala uznání státu Palestina, což může mít dlouhodobé dopady. Valné shromáždění využily jako platformu k tomu, aby to oznámily světu.
Trump opakoval to, jak jsou strašně pomýlené evropské státy, když věří na zelenou transformaci a spolupráci států. Už ve svém prvním prezidentství říkal, že OSN je vlastně k ničemu a že primárním nástrojem jakéhokoliv lídra musí být sledování národního zájmu. Nic dalšího už nečekám, vše závisí na tom, co už bylo předjednáno.
