Americký zásah ve Venezuele je zločin, Rubio lže, tvrdí uznávaný právník

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa trvá na tom, že víkendový zásah ve Venezuele, při němž zadržela tamního diktátora Nicoláse Madura, nebyl invazí a byl oprávněný.

Podle Geoffreyho Robertsona, respektovaného mezinárodního právníka a bývalého předsedy zvláštního tribunálu OSN pro válečné zločiny v Sieře Leone, je to ale neudržitelný výklad, který odporuje základním principům Charty OSN. Použití ozbrojené síly proti suverénnímu státu bez mandátu Rady bezpečnosti nebo bez práva na sebeobranu označuje za zločin agrese – stejně jako ruskou invazi na Ukrajinu.

Robertson zároveň odmítá argument, že kritika amerického postupu znamená obhajobu venezuelského režimu. „Já neargumentuji, že ‚Maduro má větší práva než lidé‘, ale z právního a strukturálního hlediska má stát a hlava státu mezinárodně garantovanou ochranu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Porušení tohoto principu je podle něj zločinem bez ohledu na to, zda je daný vůdce autoritářem nebo zda se dopustil závažných porušení lidských práv.

Zásah USA podle Robertsona zároveň odhaluje hlubokou krizi mezinárodního systému. Organizace spojených národů je podle něj ochromena právem veta stálých členů Rady bezpečnosti a nedokáže plnit svou základní roli – bránit agresi. „Dodržování mezinárodního práva je důležitější než účel akce. Jinak se celý svět přece rozpadne,“ varuje právník.

Americký prezident Donald Trump tvrdí, že jeho kroky ve Venezuele byly právně odůvodněné. Souhlasíte s tím?

Ne, protože nebyly.

Můžete to vysvětlit?

Když se národy světa dohodly – a Charta OSN to jasně stanovuje –, slíbily, že ukončí války pro dobro budoucích generací a odstraní hrůzy války. Každá země se proto slavnostně zavázala v článku 2, odstavci 4 Charty OSN, že nebude útočit ani používat sílu proti jinému členskému státu OSN.

Pokud nejde o případ sebeobrany…

Ano, ale je absurdní tvrdit, že Trump jednal v sebeobraně. Venezuela Ameriku neohrožovala invazí ani útokem. Nebyla tedy žádná oprávněná příčina k použití síly, při kterém podle všeho zemřelo kolem 80 lidí a byli zadrženi či uneseni úředníci.

Trump se snaží argumentovat, že obchod s drogami byl útokem na Ameriku. To však nikdy nebylo právně uznáno. Může to znít jako rétorika, ale ve skutečnosti tomu tak není. Podle amerického práva obchod s drogami nepodléhá trestu smrti, a proto nelze považovat za legitimní stíhání hlavy státu – navíc chráněné imunitou, kterou má každý státní vůdce, pokud je předvolán k soudu.

Takže obvinění z narkoterorismu, které vznesly USA, neospravedlňují použití síly vůči jinému suverénnímu státu.

Přesně tak. Navíc většina drog dovážených do USA pochází z Kolumbie, nikoli z Venezuely. Takže z hlediska faktického i právního nelze použití síly vůči Venezuele obhájit.

Shrňme to – říkáte, že šlo o porušení Charty OSN?

Ano, jednoznačně. Očividné porušení Charty OSN, stejně jako (ruský prezident Vladimir) Putin očividně porušil Chartu invazí na Ukrajinu.

Není v tom rozdíl? Rusko napadlo demokratický stát. Maduro přece jen nebyl demokratickým prezidentem.

Z hlediska práva to není rozdíl. OSN ani mezinárodní právo neříkají nic o demokracii. To je jedna ze slabin. Otázkou je jedině, zda jde o suverénní stát a člena OSN. Obě země, tedy Venezuela i Ukrajina, jsou suverénní, nezávislé státy a členové OSN. A obě byly napadeny jiným členem OSN.

Jinými slovy: Já neargumentuji, že „Maduro má větší práva než lidé“, ale z právního a strukturálního hlediska má prostě stát a hlava státu mezinárodně garantovanou ochranu a porušení tohoto principu je zločin bez ohledu na to, že Maduro je podle lidskoprávního hodnocení kontroverzní či zločinec. Dodržování mezinárodního práva je důležitější než účel akce. Jinak se celý svět přece rozpadne.

Lze tedy americkou akci ve Venezuele považovat za akt agrese?

Ano. Soud v Norimberku, který je základem mezinárodního trestního práva, popsal agresi jako „nejvyšší zločin“, protože ten, kdo rozpoutá válku, je zodpovědný za všechny úmrtí a veškerou destrukci, která následuje. To z něj činí jeden z nejhorších zločinů. Dá se sice argumentovat, že genocida je horší, ale ta byla definována až později, v Úmluvě o genocidě. Norimberský soud alespoň jasně řekl, že agrese je zločin.

Pokud jednotlivec, vůdce země, rozpoutá válku proti jiným státům, mnoho lidí zemře nebo je jinak zničeno. To je tedy zločin nejvyšší závažnosti.

Jak tedy hodnotíte způsob, kterým americká administrativa své kroky odůvodňuje? Ministr zahraničí Marco Rubio tvrdí, že o invazi nešlo.

Existuje přesná metoda, jak určit agresi: Musí mít určitý rozsah a závažnost. A tady tyto podmínky byly naplněny. Bylo tu bombardování, únos prezidenta… Těžko si představit něco vážnějšího. Takže pokud Rubio tvrdí, že to nebylo dost závažné, lže.

Mnozí se také obávají, že by to mohlo vytvořit nebezpečný precedens. Co si o tom myslíte? Mohli by podobným způsobem odůvodnit své akce jiní vůdci?

Samozřejmě by mohli. A to je jedna z nejhorších stránek celé situace. Třeba (čínský prezident) Si Ťin-pching jen čeká na záminku, aby mohl napadnout Tchaj-wan, a teď by si ji mohl odvodit z Trumpova zásahu ve Venezuele. Pokud může Trump napadnout Venezuelu, proč by někdo jiný nemohl napadnout Tchaj-wan? Navíc Čína může tvrdit historické nároky – ačkoliv podle mě nejsou oprávněné, právně se o nich dá diskutovat.

Z toho vyplývá precedens pro invazi v rozporu s článkem 2, odstavcem 4 Charty OSN, což je nejdůležitější článek OSN od roku 1945.

Ukazuje současná situace na slabiny OSN?

OSN je v této chvíli v dost problematické situaci: Valné shromáždění je spíše „diskuzní platforma“, veškerá moc je v Radě bezpečnosti a pět stálých členů má právo veta. Rada bezpečnosti proto nemůže zasáhnout, pokud například Trump nebo Si uplatní veto. To činí Radu bezpečnosti prakticky bezmocnou jako nástroj mezinárodního práva.

Dá se v této situaci ještě něco udělat, nebo je podobné ohýbání mezinárodního práva nevratné?

Něco by se dalo zkusit. Podle mě je třeba zbavit Radu bezpečnosti její současné podoby, protože je prakticky k ničemu – mír chrání spíše tím, že dává právo veta válečníkům. OSN jako mechanismus pro udržení míru se ukázala jako naprostý neúspěch. Možná by řešení mohly hledat samotné demokratické státy.

Pokud by se vedoucí demokratické země spojily, mohly by udržovat mír a bránit autoritářské státy, tedy chránit demokracii.

Takže to jste měl na mysli, když jste říkal, že mezinárodní právo nerozlišuje mezi útokem na demokracii a útokem na autoritářský režim a že kdyby demokracie měly v mezinárodním právu zvláštní ochranu, vypadala by situace jinak?

Ano. Demokracie nemají ochranu v mezinárodním právu ani v mezinárodních smlouvách. Kdyby se například spojily evropské země, státy Commonwealthu, Brazílie, Indie, Chile a další, mohla by vzniknout koalice demokratických států, která by vyvážila moc autoritářských zemí, jako jsou Čína, Rusko nebo Severní Korea. Ale to by vyžadovalo aktivitu demokratických států – a nic nenasvědčuje tomu, že by k tomu mělo dojít.

Myslíte, že se Donald Trump stává autoritářem, jak na sociálních sítích tvrdí někteří bezpečnostní experti?

Myslím, že je to člověk nevyrovnaný. Je evidentně narcistický, velmi rychle se rozzlobí a snadno mění své názory, pokud mu to přináší osobní výhodu. Američané ho ale zvolili, takže jsou za něj politicky odpovědní, stejně jako Němci po druhé světové válce byli zodpovědní za podporu Adolfa Hitlera. Američané, kteří podporovali Trumpa, jsou politicky odpovědní za jeho vedení tzv. svobodného světa.

Je třeba říct, že Trump už není skutečným vůdcem svobodného světa, protože jeho kroky ukazují naprostý nezájem o právo a respekt k lidem či zemím, které považuje za nepohodlné, nebo zemím, o kterých si myslí, že by Amerika měla rozhodovat, například Grónsko.

Jak si vysvětlujete rozdílný přístup Donalda Trumpa k různým autoritářským lídrům, například k Vladimiru Putinovi a k venezuelskému vedení?

Trump není konzistentní. Nezdá se, že by existovala nějaká koherentní Trumpova politika nebo intelektuální přístup. Jeho spolupracovníci většinou pocházejí z prostředí, kde chybí morální smysl. Žijeme v době, kdy jsou vůdci bez morálního kompasu – Si, Trump, Putin, vůdce Severní Koreje. Jsou to špatní lidé, jejich vedení postrádá morální autoritu.