Trumpův otřes světovým pořádkem nabídl nečekanou šanci Moskvě a Pekingu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americký úder na Venezuelu se setkal s jasným odsouzením jen z pár míst. Právě pro ně je přitom odměnou i výzvou zároveň.

„Venezuele musí být zaručeno právo určovat si vlastní budoucnost bez destruktivního vnějšího vměšování, zejména vojenské povahy,“ stojí v prohlášení ruského ministerstva zahraničí.

Kritika amerického úderu na Venezuelu, který vedl k zajetí diktátora Nicoláse Madura, může vyvolat úsměv. A to zejména, když se vezme v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu, pokračujícími útoky na civilní cíle a odmítáním ústupků v mírových jednáních.

Velmi podobná reakce pak přišla od další velmoci. „Čína je hluboce šokována a důrazně odsuzuje použití síly USA proti suverénní zemi a použití síly proti prezidentovi země,“ poznamenalo ministerstvo zahraničí v Pekingu. Překvapení z toho, že velká země ohrožuje menší stát v regionu a vynucuje změnu režimu silou, působí velmi zvláštně i v tomto kontextu.

Čínský prezident Si Ťin-pching dlouhodobě stupňuje vojenský tlak v okolí Tchaj-wanu, nedávno například jeho vojska provedla cvičení s ostrou palbou kolem ostrova. Tehdy žádné odsouzení ze strany Spojených států nepřišlo, Trump jej naopak zlehčoval.

Pro Rusko i Čínu byla Venezuela spojencem a ne úplně zanedbatelným ekonomickým partnerem. Samotná jeho ztráta – nebo spíše způsob, jakým k ní došlo – však pro Moskvu ani Peking ve skutečnosti reálnou prohrou není.

Jak upozornila oceňovaná komentátorka z listu The New York Times Máša Gessenová, jde o „pravděpodobně fatální ránu pro nový světový řád práva, spravedlnosti a lidských práv, který byl oslavován po druhé světové válce“.

Trumpův manévr s Venezuelou má potenciál ovlivnit globální trhy s ropou, přetvořit aliance velmocí, ale zejména také podkopat normy týkající se suverenity a intervencí.

Vůdci dalších jihoamerických zemí, jako jsou Kolumbie, Mexiko a Kuba, se probouzejí do světa, ve kterém není suverenita jejich zemí zaručena. A obavy se objevují i daleko za jejich hranicemi.

Zásah totiž potvrdil přechod ze světa založeného převážně na pravidlech ke světu soupeřících sfér vlivu, jejichž velikost určuje ozbrojená síla a zejména ochota ji použít.

Zajetí a zadržení úřadujícího prezidenta je tak událostí, která boří normy. Stejně jako byla válka v Iráku často vnímána jako impuls ke kolapsu poválečného řádu založeného na vládcích, odsunutí Madura a USA deklarovaný záměr ovládat zemi a její zdroje by mohly podnítit další posun ve fungování mocností.

Útok na Venezuelu přitom nemusí být překvapením pro ty, kteří dávali váhu signálům, které americký prezident opakovaně vysílal.

Zapadl totiž do Trumpem nedávno představené Národní bezpečnostní strategie, ve které si vykolíkoval jím kýženou americkou sféru vlivu. Samotná úspěšná operace byla ostrým varováním, že americká dominance na západní polokouli by neměla být terčem zpochybňování.

„Z geopolitického hlediska tedy může být nejdůležitějším aspektem tohoto útoku ukázat, že administrativa to s takzvaným ‚trumpovským důsledkem‘ Monroeovy doktríny myslí vážně. Tento důsledek, nastíněný v nedávno zveřejněné Národní bezpečnostní strategii, slibuje ‚odepření přístupu do regionu konkurentům mimo polokouli‘, jako jsou Rusko a Čína,“ napsala pro server Politico Emma Ashfordová, šéfka think tanku Stimson Center.

Jasné poselství je, že Spojené státy sice budou prosazovat svůj vliv v sousedství, ale jejich ochota garantovat bezpečnost i mimo svou hemisféru je stále více transakční a politicky křehká.

Jde o verzi Monroeovy doktríny z roku 1823, v níž byla americká dominance na západní polokouli spojena se strategickým odtažením se od evropských válek. Je to také svět, o který dlouhodobě usiluje ruský vládce Vladimir Putin.

V Latinské Americe, a ostatně i samotné Venezuele, samozřejmě mělo své cíle Rusko i Čína. To, co ale nabídl Trump výměnou za to, je pro ně mnohem cennější. I ony totiž mají oblasti, které vnímají jako svou sféru vlivu. Například pro Moskvu jsou to jednoznačně postsovětské státy, v širším měřítku pak ale i střední Evropa.

Americký prezident se v minulém roce opakovaně kriticky vyjadřoval na adresu Evropy a vzkázal jí, že se má bránit sama, navzdory dlouhodobým bezpečnostním dohodám, které se Spojenými státy měla.

Samotný osud Severoatlantické aliance, jež je pro Putina trnem v oku, je navíc velmi nejasný. Svým způsobem je aktuální vývoj i vzkazem Evropě, že Spojené státy myslí obrat v zahraniční politice vážně. Přesto ale přichází z evropských zemí jen utlumená prohlášení, zatímco kritika, že ve Venezuele šlo o nelegální zásah, se téměř neobjevuje.

Bližší ideologičtí spojenci Trumpa v Evropě, jako například italská premiérka Giorgia Meloniová, považovali americkou operaci za legitimní a označili ji za „obrannou intervenci“.

Kritika od ostatních byla pravděpodobně tlumena ze strachu, že by vyvolala Trumpovu nelibost a měla dopady například na pomoc Ukrajině, kde je jeho podpora stále považována za zásadní. Šéfka zahraničních věcí EU Kaja Kallasová tak například uvedla: „EU opakovaně prohlásila, že Maduro postrádá legitimitu, a hájila mírový přechod. Za všech okolností musí být respektovány zásady mezinárodního práva a Charta OSN. Vyzýváme ke zdrženlivosti.“

Američtí představitelé dlouho neotáleli a poznamenali, že Venezuela nemusí být ojedinělým případem. Ministr zahraničí Marco Rubio v sobotu výslovně pohrozil Kubě. „Kuba je katastrofa řízená neschopnými a senilními muži,“ prohlásil. „Kdybych byl na jejich místě, měl bych trochu obavy.“

To, že se Trumpova administrativa vyslovuje pro systém, v němž dominuje zájem velmocí a prim hraje vojenská síla, však ještě neznamená, že budou ochotné jej akceptovat i u jiných aktérů. Spíše naopak.

Podle Evana Feigenbauma z Carnegieho nadace pro mezinárodní mír se tak rýsuje model, v němž Spojené státy usilují o vlastní sféru vlivu, zatímco totéž právo upírají Číně.

„Spojené státy nesouhlasí s čínskou sférou vlivu v Asii,“ napsal Feigenbaum na síti X. „Místo toho mám podezření, že se budou snažit trvat na americké sféře vlivu na své vlastní polokouli, zatímco se budou snažit ji Číně v Asii upřít.“

„Nepředstírejme, že USA jsou důsledné a že rozpory a pokrytectví v americké zahraniční politice neexistují,“ dodal v příspěvku.

Globální dopady amerického úderu ve Venezuele tak mohou být podobně nepředvídatelné jako jejich iniciátor Donald Trump v čele světové velmoci číslo jedna.