Jen dostali možnost a třetina celé země chce odejít. Brzy skončí pod vodou

Většinu dětství trávila dnes šestadvacetiletá Grace Malie v kvetoucí zahradě své babičky nebo na plážích pacifického atolu Funafuti, hlavní části souostroví Tuvalu. V důsledku klimatické změny mezitím pláže jejího dětství dávno zmizely pod stoupající hladinou oceánu a na zbývající půdě prosáklé slanou vodou je stále těžší cokoliv pěstovat.

Malie přesto rodný ostrov prozatím opustit odmítá. „Chceme zůstat tak dlouho, jak jen budeme moct, a chceme, aby naše děti mohly prožít zkušenosti, které si z dětství pamatujeme my – na naši zemi, mezi naším lidem a ve spojení s naší půdou a oceánem, “ svěřila se před časem australské stanici SBS.

To ji odlišuje od více než čtyř tisíc občanů Tuvalu, kteří letos podali žádost o „klimatické“ vízum do Austrálie. Jde o více než třetinu z necelých 11 tisíc obyvatel čtvrtého nejmenšího státu na světě.

Uzávěrka pro přihlášky je v pátek. Zájemci se zúčastní losování o 280 míst ve výjimečném vízovém programu, který jim umožní přesídlení do Austrálie.

Mnozí Tuvalané už dlouho míří do Austrálie za studiem či za pracovními příležitostmi. „Myslím, že většina lidí odchází z Tuvalu do Austrálie hlavně za prací, aby uživili rodinu, protože v Tuvalu moc pracovních příležitostí není,“ vyprávěl SBS Bernard Kato Ewekia, jeden z Tuvalanů, kteří už v Austrálii žijí.

Tuvalu ale čelí mnohem závažnějším problémům, než je nedostatek pracovních míst. Celé souostroví, jehož nejvyšší bod nedosahuje ani výšky 5 metrů nad mořem, se kvůli klimatické změně postupně potápí. Do roku 2050 by mohla být zatopena přibližně polovina hlavního města a zároveň největšího atolu souostroví Funafuti a do roku 2100 až 95 % rozlohy celého státu.

Nejde jen o stoupající hladinu oceánu, ale i o další potíže s tím spojené, které už teď lidé na devíti tuvalských atolech pociťují. „Jde také o potravinovou bezpečnost, bezpečnost vody, vliv pravidelných událostí,“ upozornil pro SBS Alopi Latukefu z australské organizace Global Centre for Social Justice and Advocacy Leadership.

Mnozí z žadatelů o víza do Austrálie jako třináctiletý Tekafa Piliota, který by se chtěl v Austrálii jednou stát lékařem, tak své plány do budoucna dávají do souvislosti s přírodními hrozbami.

„Chtěl bych jít studovat do Austrálie. Austrálie je výše položená a může být bezpečnější během přírodních pohrom,“ světil se chlapec britskému deníku Guardian.

Nový program je přitom i v kontextu australské imigrační politiky výjimečný. Cestu k němu otevřela v roce 2023 smlouva mezi Tuvalu a Austrálií. Díky ní by měli mít vybraní občané Tuvalu možnost získat trvalý pobyt v Austrálii okamžitě po doložení zdravotní prověrky a výpisu z trestního rejstříku a také získat přístup ke zdejším zdravotním, vzdělávacím a sociálním programům.

Na rozdíl od ostatních žadatelů například v rámci jiných programů pro obyvatele tichomořských ostrovů si také mohou nové zaměstnání hledat až po příchodu a nemusí dokládat pracovní nabídku předem.

Program bývá často označován za první „klimatické vízum“ svého druhu. Jakkoli v samotném programu není klimatická změna výslovně zmíněna, podle profesorky mezinárodního azylového práva na Univerzitě Nového Jižního Walesu Jane McAdam se jedná o „první dohodu o klimatické mobilitě na světě“, výslovně formulovanou v kontextu „existenční hrozby klimatické změny“.

I sám australský premiér Anthony Albanese program roce 2023 označil Tuvalu za stát „extrémně citlivý na dopady klimatické změny“ a prohlásil, že „rozvinuté národy mají povinnost poskytnout jim pomoc“.

Je ale potřeba připomenout, že program se má v tuto chvíli týkat pouze 280 tuvalských občanů přijatých ročně na základě vzájemné smlouvy. Nezakládá tedy širší nárok na „klimatický azyl“ v Austrálie. Zde prozatím platí verdikt australského nejvyššího soudu z roku 1997, podle nějž únik před přírodními pohromami nedává žadatelům nutně právo na azyl.

Program se navíc nesetkal s jednoznačným přijetím ani mezi občany Tuvalu. Výše zmiňovaná Grace Malie sice oceňuje snahu Austrálie poskytnout Tuvalanům „plán B“, ale zdůrazňuje, že program „není skutečným řešením našich problémů“.

Ještě kritičtěji se vyjádřil bývalý premiér Enele Sopoaga, který program označil za projev „nejhoršího novodobého kolonialismu“ a vymezil se proti neochotě řešit příčiny klimatické krize. „Nemůžete začít přesouvat lidi a přitom zavírat oči nad tím, co se děje v jejich zemi,“ postěžoval si podle britského deníku The Guardian.

Současný premiér Feleti Teo naopak považuje program a smlouvu z roku 2023 za bezprecedentní úspěch, který by měl občanům umožnit volný pohyb mezi Tuvalu a Austrálií a pomoci udržet tuvalskou státnost i pod vlivem klimatických změn.

Obyvatelé postupně se potápějících ostrovů se stále snaží hledat alternativní způsoby, jak udržet svou zemi a národní identitu. Projekt na přestavbu tuvalského pobřeží financovaný ze Zeleného klimatického fondu OSN se tak pokouší ostrov vybavit infrastrukturou, která by dokázala čelit stále nepříznivějším přírodním podmínkám. Zahrnuje například posilování ostrovního pobřeží za pomoci písku navezeného ze dna oceánu.

Tuvalská vláda se ale zároveň připravuje na nejhorší a hledá cesty, jak udržet tuvalskou státnost i bez vlastního teritoria. Pokouší se nejen o digitalizaci tuvalského kulturního dědictví, ale i o vytvoření digitálního modelu ostrovů.

Tuvalu by se tak mohlo kvůli klimatické změně stát prvním mezinárodně uznaným suverénním státem bez vlastního území nad hladinou oceánu. Otázkou zůstává, zda se současný australský vízový program může stát podkladem pro „klimatický azyl“ pro zbývajících více než 10 tisíc občanů Tuvalu a obyvatele dalších tichomořských ostrovů, které ho mohou v dalších desetiletích následovat.